V jedné zemi na Východě žil před dvěma tisíci lety mladý blázen. Jako každý blázen snil i on o tom, že se jednou stane moudrým. Miloval hvězdy. Nikdy jej neunavilo pozorovat je a při tom žasnout nad nekonečností nebe. "Ta nová hvězda je jasnější než ostatní", myslel si. "To bude královská hvězda - narodil se nový vladař! Chci mu nabídnout své služby. Vždyť jestliže je to král, bude určitě potřebovat také nějakého blázna. Vydám se na cestu a budu jej hledat.
První noc jej hvězda přivedla do chudé chaloupky. Tam nalezl dítě, které bylo chromé. "Ach", pomyslel si blázen, "dám tomu dítěti svoji bláznovskou kapuci. Potřebuje ji více, než nějaký král." Dítě si bláznovskou kapuci nasadilo na hlavu a šťastně se rozesmálo, plné radosti. Druhou noc jej hvězda zavedla do krásného paláce. Tam nalezl dítě, které bylo slepé. "Ach", pomyslel si blázen, "dám tomu dítěti svoji zvonkohru. Potřebuje ji více, než nějaký král." Dítě zvonkohru nadšeně rozeznělo a šťastně se rozesmálo, plné radosti. Třetí noc jej hvězda zavedla do zámku. Tam nalezl dítě, které bylo hluché. "Ach", pomyslel si blázen, "dám tomu dítěti svoji květinu. Potřebuje ji více, než nějaký král." Dítě si květinu s úžasem prohlíželo a šťastně se rozesmálo, plné radosti. "Teď už mi nezůstalo nic, co bych mohl králi darovat. Bude asi lepší, když se vrátím", pomyslel si blázen.
Ale když vzhlédl k obloze, hvězda stála na jednom místě a smála se na něj jasněji než kdykoli předtím. A v tom uviděl cestu k nějaké stáji uprostřed polí. Před stájí potkal tři krále a zástup pastýřů. I oni hledali nového krále. Ten ležel v jeslích - malé, bezbranné, chudé dítě. Maria, která zrovna chtěla na slámu prostřít čisté plínky, se bezradně rozhlížela a hledala pomoc. Josef právě krmil osla a všichni ostatní měli plné ruce darů. Jen blázen zde stál s prázdnýma rukama. Maria, plná důvěry, položila tedy dítě do jeho náruče. Tak našel Krále, kterému chtěl v budoucnu sloužit. A také věděl, že svoji bláznovskou kapuci, zvonkohru i květinu rozdal dětem, aby měl místo pro Dítě, které mu nyní se svým úsměvem darovalo moudrost, po níž toužil.
Moji milí, vítám vás uprostřed svaté noci vánoční, v jednu z nejkrásnějších a nejposvátnějších chvil v roce. Na počátku adventu jsme si připomenuli myšlenku z okruhu židovské mystiky. Bůh se poté, co stvořil svět a člověka, skryl, dobrovolně se stáhl, umenšil sám sebe, aby poskytl velký prostor lidské svobodě. Ano, kdyby nastokrát měli pravdu ti, kteří označují naši zemi za ateistickou, kdyby naše společnost byla opravdu duchovně vyprázdněná jako starý prázdný sud, v němž už není ani kapka silného, jiskrného vína křesťanské víry, přesto alespoň o Vánocích lidé, kteří nejsou úplně otupělí, ucítí onu Boží vůni - a jdou za ní.
Byl jsem nedávno svědkem jednoho rozhovoru mého křesťanského přítele s člověkem, který je víře vzdálený, o slavení Vánoc. Ten věřící člověk řekl: „Ano, celá ta poezie Vánoc, všechny ty staré tradice a zvyky, dárky, vzpomínky, intimita rodiny, celá ta lidská stránka Vánoc, to je něco, co nás spojuje; ovšem pro mě jsou všechny tyto hodnoty přece jenom druhořadé, vnější, protože pro mne tento čas znamená především vzpomínku na to, že se před dvěma tisíci lety v Betlémě narodil Ježíš Nazaretský.“
Bylo to jistě upřímné vyznání, ale něco mi na něm instinktivně nesedělo, a tak jsem o tom dlouho přemýšlel. Také jsem si všiml, že můj věřící přítel jakoby těmito slovy vykopal jakýsi příkop distance mezi sebou a tím druhým. Je tomu opravdu tak, že pro nás křesťany jsou Vánoce primárně vzpomínkou na Ježíšovo narození jakožto na „historickou událost“, tedy něco, co se událo v dávné minulosti? Bylo by takové zbožné ohlédnutí do dějin už samotným slavením Vánoc v duchu křesťanské víry?
Středem Vánoc je zvěst o vtělení - Boží Slovo, Jednorozený Syn Boží, se stal člověkem. Slovo Bůh se stalo pro mnohé lidi cizím slovem, vzdáleným, podezřelým, budícím i nepříjemné pocity. „Kdyby byl Bůh, jak bych snesl, že nejsem Bohem?“ napsal kdysi filozof Friedrich Nietzsche. Možná tím vyslovil nejhlubší důvod toho, proč je mnoha lidem sama idea Boha nepříjemná a nepřijatelná. Není pokušení „být bohem“ něčím, co hluboce dřímá v srdci každého člověka?
Bible nám na svých prvních stránkách nabízí příběh o tom, jak člověku, ledva povstal z prachu země, nestačilo, že byl stvořen jako obraz a podobenství Boží. Být bohem, odstranit Boha z jeho místa a sám se na ně postavit, zahrát si na Boha - toto pokušení je v každém z nás. A vlastně každý zlý lidský skutek je zlý tím, že dává fakticky průchod této touze: na nikoho nebrat ohled, být sám tím, který podle své libosti rozhoduje, co je dobré a co je zlé, být tím, kdo bere do své vlastní režie život svůj i život druhých lidí - snaha být středem všeho.
A najednou slyšíme z ticha vánoční noci zvěst úplně šokující: o tom, že v Božím srdci je jiná touha - touha být člověkem. To podstatné na vánoční zvěsti je věta, že Slovo se stalo tělem. To Slovo, které bylo na počátku Boha, které bylo Bůh - jak čteme v prologu Janova evangelia - to Slovo, kterým Bůh chtěl plně vyjádřit sám sebe - se stalo člověkem. Bůh, který je pro nás nejdříve vzdálený a nepochopitelný, všecko přesahující, ten Bůh se chce učinit srozumitelným: posílá své Slovo. Dává své Slovo lidem a nevezme je zpátky. Ono tvůrčí slovo, plné života a síly, to Slovo, skrze něž povstalo všechno, co jest. Slovo, které nesli proroci, Slovo, kterým se Bůh sděluje a sdílí, to prostupuje dějinami spásy.
Nad dítětem, které se narodilo v betlémské stáji, stojí Boží hvězda. Ježíš Nazaretský, jeho lidství - i v tomto tvaru dětské bezmoci - je plností Božího sebevyjádření. Bůh, o kterém hovoří naše víra, už není vzdálený Bůh: je to Emanu-el, Bůh s námi. Naděje je součástí naší vánoční víry. A také proto jsme zavázáni hájit velikost a důstojnost člověka, jeho práva a svobodu. Ve jménu této vánoční víry říkáme „NE“ všem pokusům hodnotu člověka snižovat a znevažovat. Ve jménu této vánoční víry říkáme, že žádný člověk na světě nesmí být diskriminován - ani z důvodů rasových ani z důvodů náboženských ani z důvodů politických ani z důvodů nacionálních.
Ve jménu této vánoční Boží důvěry v člověka chceme připomenout velikost a krásu člověčenství všem, kteří si zoufají a uvažují o tom vzít si život. Lidský život - každý, i ten nejkřehčí, i ten, skrytý dosud v lůně matky - je posvátný. Je to veliká věc, být člověkem, říká nám poselství vánoční noci.
Se svolením převzato z Katolického týdeníku č. Z knihy Tomáše Halíka Oslovit Zachea (z kázání při půlnoční mši svaté v roce 1996.), vydalo Nakl. 30. 11. 2006. V těchto dnech jsme spustili nově zpracovaný a koncipovaný vánoční rozcestník vanoce.vira.cz. Naleznete v něm informace o Vánocích, koledy a noty zdarma ke stažení, vánoční recepty na různé druhy cukroví a pečiva, texty k zamyšlení, materiály pro děti - omalovánky, vystřihovánky, vyprávění, komiksy a mnoho dalšího. Pokud máte cokoliv, čím byste mohli obohatit obsah tohoto webu (omalovánky, vaše vlastní nahrávky koled, MP3, recepty), můžete nám je poslat a my zvážíme jejich umístění na web s možností stažení.
V rámci respektování autorských práv neposílejte, prosíme věci, které nejsou Vaším výtvorem. Prosíme Vás - naše čtenáře, abyste o těchto našich stránkách dali vědět dalším lidem ve svém okolí. A pokud je to možné, prosíme zároveň o laskavé umístění ikonky na vaše (farní či osobní) stránky. Pomůžete tak šíření křesťanského pohledu na Vánoce jako slavnost narození Ježíše Krista. Originální vánoce nebyly žádnou idylou. Považte jenom, že kvůli nějakému pitomému byrokratickému výnosu a nesmyslné statistice musel se Josef s Marií vydat na dosti dalekou cestu zrovna v době, která se jim tak nehodila. Jet na oslu je nepředstavitelně nepohodlné i pro zdravého mladého muže. Natož pro křehkou ženu ve vysokém stupni těhotenství. Představme si všechnu tu starost, jak bude na cestě, kde se ubytují, zda se stihnou vrátit, aby se dítě narodilo doma. Uvažme, jak složité asi bylo zařídit alespoň to nejnutnější, když se dítě narodilo cestou. I kdyby ve velké prozíravosti pro jistotu měli bývali rodiče ledacos s sebou, byli odkázáni i v nejběžnějších potřebách na pomoc neznámých lidí. Vánoce Texty na nástěnky - Vánoce r. Originální Vánoce nebyly žádnou idylou. Považte jenom, že kvůli nějakému hloupému byrokratickému výnosu a nesmyslné statistice musel se Josef s Marií vydat na dosti dalekou cestu zrovna v době, která se jim tak nehodila. Jet na oslu je nepředstavitelně nepohodlné i pro zdravého mladého muže. Natož pro křehkou ženu ve vysokém stupni těhotenství. Představme si všechnu tu starost, jak dopadne cesta do Betléma, zda se ubytují, zda se stihnou vrátit, aby se dítě narodilo doma. Uvažme, jak složité asi bylo zařídit alespoň to nejnutnější, pokud by se dítě narodilo cestou. I kdyby měli ledacos s sebou, byli tehdejší poutníci odkázáni v nejběžnějších potře-bách na pomoc neznámých lidí. Velkým problémem muselo být i sehnat dostatek teplé vody na koupel novorozence. A pak ten neklid kolem děťátka, sběh lidí. Jen blázen mohl by toto nazvat idylou. Bylo to obrovské lidské a zároveň i Boží drama. Tak, jak se odvíjí náš život, promlouvá k nám obraz Vánoc různě. Vždy k nám ale vánoční obraz mluví. Proto je třeba se do něho podívat, ano, vždy se postavit před tuto velkou Boží zvěst. Vánoce jsou vždy štědré a vždy nám dají dobré dary, pokud nepropadneme hloupé představě, že už to všechno známe a že se jen stereotypně opakují. Vánoce jsou vždycky nové a vždy mluví k našemu životu. Pokaždé nám připomenou něco jiného. Jednou nám připomenou potřeby nuzných a zdůrazní tím i naše štěstí, podruhé nám dají posilu v těžkostech a připomenou nám, že vzájemná láska a láska Boží je bohatstvím, které převáží hmotnou tíseň i lidský žal. To vše se ovšem stane jen tehdy, když se jako pravdivě žijící lidé setkáme s Boží pravdou lidského příběhu Svaté rodiny. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.
