Přímo na mikulovském hlavním náměstí upoutá pozornost návštěvníků města velkolepé barokní průčelí bývalého kostela svaté Anny. Ten vyrostl v místě, kde původně stála napodobenina Svaté chýše z italské Lorety, vůbec první svého druhu na našem území. Už více než 150 let však budova slouží zcela jinému účelu.
Kapli se sněhobílými stěnami zdobí ve výklencích sochy svatého Leopolda a svaté Anny, tedy světice, které byl původní kostel, jenž vyhořel na konci 18. století, zasvěcen. V době existence kostela svaté Anny zde byla hrobní kaple, kde byli pohřbeni členové rodu Dietrichsteinů. Jako hrobní kostel tedy tato budova sloužila už od poloviny 17. století. Při zmíněném požáru se rakve s ostatky Dietrichsteinů povedlo jako zázrakem zachránit.
„Podstavce pocházejí z doby přestavby, tedy z poloviny 19. století. Některé cínové sarkofágy jsou také původní, některé musely být zhotoveny znovu,“ popisuje historik Miroslav Koudela. „Nejstarší ze 44 členů rodu, kteří jsou zde pohřbeni, je Maxmilián II. z Dietrichsteina, který zemřel v roce 1655. Zastavujeme se u rakve s nejstaršími ostatky. Pojí se s ní totiž jedna záhada, nebo chcete-li kuriozita. Mělo by jít o rakev Maxmiliána II.“ Sochy svatých na průčelí Dietrichsteinské hrobky pocházejí z 18. a 19. století. „Kde jsou ostatky Maxmiliána II. bohužel netušíme,“ dodává. Po své smrti v roce 1655 byl pohřben ve Vídni, odkud byl ještě v 17. století do Mikulova převezen.
Svatá chýše v Loretě (Santa Casa) je označení pro údajný dům Panny Marie v Nazaretu v Palestině, který byl podle legendy na konci 13. století přenesen anděly z Nazaretu do Itálie, kde nyní stojí v bazilice v obci Loreto. Archeologické průzkumy potvrdily, že část zdiva je skutečně totožná s uvažovaným Mariiným domkem; pravděpodobně ho však nechal ve 13. století převézt do Itálie papež. Od 16. do 18. století se budování napodobenin Svaté chýše, označovaných jako lorety, šířilo v katolických zemích Evropy. Většina loret na českém území vychází ze vzoru úpravy Svaté chýše v Loretu italského architekta Donata Bramanteho.
Na průčelí Lorety bývá v čelní stěně malé okno, v podélných stěnách vedle sebe dva vchody a vnější stěny bývají ozdobeny reliéfy s výjevy z loretánské legendy. Některé kaple mají uměle vytvořenou trhlinu, kde jsou někdy i uvolněné cihly. Tato úprava odkazuje na legendu, podle které do Svaté chýše v Loretu uhodil blesk, ale místa na kterých byla namalována Panna Marie zůstala nepoškozena.
Roku 1611 převzal mikulovské panství nový majitel, kardinál František z Ditrichštejna. Ještě v témž roce povolal do Mikulova kapucínské mnichy. Pro ně dal zbudovat v severovýchodní části náměstí klášter s kostelem svatého Františka Serafínského, postaveným v letech 1612-1613. Vedle klášterního komplexu pak roku 1623 zahájil stavbu loretánské kaple. Ta měla být kopií Bramanteovy kaple v Loretu, kterou kardinál zřejmě osobně navštívil. Základní kámen lorety byl založen v roce 1625. Na kardinálovu práci navázal jeho synovec a nástupce Maxmilián z Ditrichštejna, který nad loretou nechal postavit kostel, zasvěcený svaté Anně. Jeho stavba započala pravděpodobně před rokem 1638, k vysvěcení došlo roku 1656. Autorem celkového návrhu lorety a kostela byl italský stavitel Giovanni Giacomo Tencalla. Kostel svaté Anny byl postaven jako jednolodní, s podélnou lodí a odsazeným kněžištěm. Na počátku 18. století byl kostel svaté Anny opatřen dvojvěžovým průčelím.
Během požáru města roku 1784 byl kostel silně zdevastován, zřítila se klenba lodi a loretánská kaple. Torzo kostela bylo v letech 1845-1852 upraveno na pohřební kapli Ditrichštejnů. V dolní části mikulovského náměstí stála od 20. let 17. století loretánská kaple s napodobeninou Svaté chýše, nad kterou byl mezi lety 1638-56 přistavěn kostel svaté Anny. Při požáru roku 1784 byl poničen i kostel, ze kterého zbyly jen obvodové zdi. Torzo kostela pak bylo v polovině 19. století zachráněno a znovu upraveno.
Krátce po požáru však hrozilo, že se zbytky kostela rozprodají jako stavební materiál. Naštěstí se dochovalo i dvouvěžové průčelí s monumentální fasádou, zbudované podle projektu slavného architekta Johana Bernarda Fischera z Erlachu a k rozprodeji nedošlo. Roku 1837 tak nechal František Josef z Dietrichsteina zbytky kostela sv. Anny přestavět na hrobní kostel a rodinnou hrobku, ve které je dodnes uloženo 45 rakví s ostatky Dietrichsteinů. Nádvoří Dietrichsteinské hrobky zdobí pomník Františka Josefa z Dietrichsteina a mramorová sedící figura knížete od Emanuela Maxe z roku 1859.
Lorety v Česku vznikaly díky bohatým dobrodincům na cestách po Evropě a díky nim zůstává Česká republika jednou z míst s největší hustotou loret na světě. Pražská Loreta s zvonkohrou na Loretánském náměstí patří mezi nejznámější; ale Mikulov a další místa ukazují, jak lorety ovlivnily regionální poutní kraj. Loretánské kaple slouží jako rodové pohřební kaple, záznamy o Dietrichsteinově hrobce a jejích 45 rakví v Mikulově jsou příkladem propojení architektury, rodové historie a kulturní identity města.
Náměstí v Mikulově a okolní architektura, včetně barokní přestavby na počátku 18. století, vytvářejí atmosféru, která spojuje historickou památku s dnešním živým městem plným kaváren, vináren a výstav. Kromě mikulovské Lorety a hrobky Dietrichsteinů sem patří i další lorety v Čechách a jejich bohatá ikonografie, která odráží legendy o Svaté chýši a o tom, jak se původní domov Panny Marie stal inspirací pro epochu vrcholného baroka.
Santa Casa a Loreta ve světě: Lorety byly symboly katolické zbožnosti; dnes je najdeme po celé Evropě a Jsou architektonickými klenoty 17. a 18. století. Většina z nich původně sloužila poutníkům a bohatství, které Loreta představuje, je vyváženo prostým vnitřkem některých svatých chýší. U Prahy, Brna, Vlašimi či Rumburka lze najít chráněná místa s výjimečnou hudební tradicí - zvonkohry a liturgické umění, které přibližují duchovní kraj této epochy.
Historie Lorety v Hájku u Červeného Újezda i řady dalších loret doplňuje obraz o tom, jak Lorety formovaly náboženský a kulturní život českého území. Když se díváme na Mikulov a jeho Loretu, vidíme, jak se původně napodobenina Svaté chýše proměnila v hrobku Dietrichsteinů a jak časem získala pevnou funkci veřejného a rodového památníku. Ačkoli zříceniny loret mizely ve vyprávění dějin, zbytky starých staveb, jejich průčelí a kamenné detaily zůstávají svědectvím o bohatství a komplexnosti barokní kultury v českých zemích.