Polyfonie pod jeho rukama zní obdivuhodně zřetelně, velmi živě a sdělně. Pražský kostel U Salvátora byl postaven v letech 1611-14 pro německé evangelíky. Nesloužil jim však dlouho. V době pobělohorské převzal kostel s klášterem řád paulánů, kteří byli zrušeni v roce 1789. Z kostela se stalo skladiště, později mincovna. Původní varhany byly převezeny do Litoměřic. V 19. století byl kostel odkoupen českými evangelíky a od roku 1865 začal opět sloužit svému účelu, včetně nových dvoumanuálových varhan z dílny varhanáře Karla Vocelky. Ty sloužily až do celkové rekonstrukce celého objektu, která proběhla za výrazného finančního přispění norských fondů. Při této příležitosti byly postaveny nové třímanuálové varhany se 48 rejstříky od saské firmy Hermann Eule z Budyšína. Firma také převzala sedm rejstříků z Vocelkova nástroje a ponechala varhanám původní prospekt. Do provozu byly slavnostně uvedeny v dubnu 2011. Od té doby se v kostele uskutečnila už stovka varhanních podvečerů, protagonistou toho stého byl 1. Od začátku bylo uvažováno o pravidelných varhanních koncertech, konaných jednou měsíčně během sezony od září do června. Volba padla na první středu v měsíci s názvem „varhanní podvečer.“
Současné a historické pojetí koncertních programů
V Praze probíhají sice varhanní festivaly i s mezinárodní účastí, ale jedná se většinou jen o několik koncertů v krátkém časovém rozmezí. U sv. Jakuba Mezinárodní varhanní festival osm koncertů v srpnu a září, v katedrále sv. Víta pět koncertů na přelomu června a července, v Jeruzalémské synagoze šest koncertů od května do října, dále u sv. Ludmily a na Vyšehradě… Symfonický orchestr FOK pořádá v sezoně tři varhanní matiné ve Smetanově síni, Česká filharmonie, která mívala úspěšný cyklus Varhanní pondělky ČF v Rudolfinu, naopak již mnoho let nechává varhany ve Dvořákově síni jako sólový nástroj nečinně stát. Evangelický Salvátor tak vyplňuje svými deseti “varhanními podvečery“ v podzimních, zimních a jarních měsících jako jedinýjší možnost slyšet královský nástroj v kvalitním koncertním repertoáru. Činí tak skromně a nenápadně a orientuje se především na mladší domácí interprety. Ovšem, vystoupili i renomovaní umělci jako Karel Paukert z USA a profesoři Ludger Lohmann ze Stuttgartu či Wolfgang Zerer z Hamburku. Na jubilejním stém podvečeru vystoupil Josef Coufal.
Profil interpreta a jeho přístup k nástroji
Vystudoval fyzikální chemii na Univerzitě pardubice, ale zároveň hru na varhany na Pardubické konzervatoři i na hudební fakultě AMU v Praze. Pracuje jako výzkumný analytik ve farmaceutické laboratoři a jako varhaník evangelických sborů ve Strašnicích, na Smíchově či u Martina ve Zdi. Na salvátorských „varhanních podvečerech“ vystupuje pravidelně a vždy přichází s nápaditým programem, který často přináší objevné i málo hrané skladby. Je varhaníkem vysoké úrovně s jasným interpretačním názorem. Polyfonie pod jeho rukama zní obdivuhodně zřetelně, velmi živě a sdělně. Srozumitelnosti přizpůsobuje počet zvolených rejstříků. Používá jich raději méně, než aby skladbu zahltil zvukem, přičemž nepoužívá žádné bombastické pleno.
Programová linie a klíčové skladby
První polovina jeho vystoupení byla věnována dvěma velkým mistrům. Severoněmeckému Buxtehudeovi a Johannovi Sebastianovi Bachovi. Úvodní Preludium fis moll Dietricha Buxtehudeho ve formě toccatové fugy znělo v decentních barvách a střední dynamice, která dala vyniknout neobvyklým harmonickým spojům v recitativních partiích. Coufal pokračoval zajímavou konfrontací. Na stejný chorál „Der Tag, der ist so freudenreich“ provedl za sebou chorálovou předehru Buxtehudeho i Bacha, stejně tak i u „In dulci jubilo“. Barokní část programu byla uzavřena Bachovým Preludiem a fugou a moll BWV 543 možná až v příliš přísném stavebném oblouku, nepřipouštějícím žádné rytmické vychýlení.
Šest studií v kánonické formě op. 56 Roberta Schumanna je psáno pro klavír s přivěšeným pedálem pro basové tóny. Nástroj se ale neujal a zahrát se ještě s dalším op. 58 pro stejné obsazení dá pouze na varhany. I zde se Schumann ukazuje jako básník klavíru, ale salvátorské varhany i přes veškerou snahu interpretra zněly příliš konkrétně, zněle a hlučně. Závěrečná Fantasie g moll op.32/2 Miloslava Kabeláče vygradovala Coufalovo vystoupení od meditativního začátku do mohutných gradací v dlouhých plochách ve středu díla a závěrečného hymnického závěru. Coufalova hra sršela energií a interpretovo zaujetí skladbou elektrizovalo publikum.
Historie a rekonstrukce varhan Salvátora
Varhany - jeden z nejskvostnějších nástrojů. V České republice je najdete prakticky v každém větším kostele, i když v mnoha chrámech jsou po dlouhém období komunismu stále ještě dost zdevastované. O varhanách v kostele Nejsvětějšího Salvátora se prvně píše roku 1619. Ty původní se nedochovaly a ty, které v chrámu stojí dnes, opřádá tajemství - vůbec totiž nevíme, kdo je postavil. Zřejmě nějaký mimopražský varhanář roku 1780. Podle Pavla Wollnera z pražského Arcibiskupství se při rekonstrukci ukázalo, že varhany vznikaly postupně a jsou postaveny pravděpodobně ze dvou starších nástrojů.
"V průběhu rekonstrukce se přicházelo na zajímavou historii tohoto nástroje. Našlo se několik podpisů a taky poznámek od těch, kteří varhany před sto, sto padesáti lety částečně opravovali. Tentokrát byla rekonstrukce zásadní a přišla na 13 milionů korun. "Proběhla kompletní rekonstrukce celých varhan, tedy hracího stroje i skříně. Obnovila se původní barevnost z 18. století. Dnes šéfuje salvátorskému kůru Robert Hugo a přiznává, že varhany teď po opravě hrají jinak, než před rekonstrukcí. "Ta rekonstrukce spočívala také mimo jiné třeba v prodloužení píšťal a v nastavení původního ladění."
V neděli ve 20 hodin začne v kostele slavnostní bohoslužba, kterou bude celebrovat arcibiskup Dominik Duka a barokním varhanám také požehná. Hudební a varhanní tradice v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze je dlouhá. Na varhany hrála řada jezuitských skladatelů, kteří v chrámu působili. U Salvátora působil i Jan Dismas Zelenka. I když pro kostel možná jen komponoval skladby, ale chrám dobře znal. A je celkem zajímavé, že u Salvátora hrál i Jakub Jan Ryba.
Varhany jsou často označovány za královský nástroj. Kostel Nejsvětějšího Salvátora je považován za jednu z nejcennějších raně barokních památek v Praze. Kdysi býval hlavním jezuitským chrámem v Čechách. Kostel v současnosti využívá římskokatolická akademická farnost, je také místem konání varhanních koncertů. Na varhany, pocházející v jádru již z poloviny 17. století, hrával v 80. letech 18. století po několik let také Jakub Jan Ryba, slavný autor vánoční mše „Hej Mistře, vstaň bystře“.
Architektura, ikonografie a významné dílo
Jedním ze tří kostelů, které se nacházejí v areálu Klementina, je raně barokní kostel Nejsvětějšího Salvátora. Průčelí kostela se otevírá směrem ke Karlovu mostu a stojí na místě bývalého klášera dominikánů s kostelem sv. Klimenta. V době husitských bouří klášter vypálili husité. S příchodem jezuitů do Prahy v roce 1556 nastalo rušné stavební období. Kostel se stavěl v několika etapách během let 1578-1714.
Na stavebních úpravách se podíleli významní umělci. Zpočátku to byli zejména stavitelé Carlo Lurago a Francesco Caratti. Sloupořadí před vchodem se štukaturami vytvořil Giovanni Bartolomeo Cometa. Interiér v raně barokním stylu má bohatou štukovou výzdobu. Autorem je opět G.B. Cometa. Sochy v kostele jsou dílem sochaře J. J. Bendla, za pozornost stojí zpovědnice zdobené sochami 12 apoštolů. Na hlavním oltáři je obraz od Jana Jiřího Häringa.
Následují oltáře sv. Ignáce z Loyoly a sv. Františka Xaverského s významnými díly od Hellicha. Na severní a jižní stěně lodi visí obrazy Apoteózy sv. Ignáce z Loyoly a sv. Františka Xaverského (1710) od Jana Jiřího Heintsche. Dvě mramorové kropenky před mříží a podlaha ze sliveneckého mramoru patří k původní výbavě. Kostel prošel v 20. století několika rekonstrukcemi, ta největší probíhala 1971-1987. Druhá oprava 1994-2006 se týkala fasády presbytáře.
Historie řádu a kláštera v Klementinu
Ze salvátorské kazatelské historie v době pojezuitské výrazně vyčnívá postava filosofa a matematika Bernarda Bolzana, který zde působil jako univerzitní kazatel v letech 1805-1819 a významně ovlivnil inteligenci v době národního obrození. Stavba kostela Nejsvětějšího Salvátora, který svým zasvěcením připomíná řádový kostel římský (Il Gesú), se odvíjela od roku 1578. Plán stavby podle některých zdrojů vypracoval Fontana di Brusata.
V první etapě do roku 1583 vznikl presbytář s dvojicí hranolových věží po obou stranách závěru, mezi něž byly vloženy obdélné kaple. Pouze věže a příčná loď se stavěly nově od základu, obvodové zdivo dlouhého chóru je v jádře gotické (ze 14. století). Bazilika trojlodí bylo vystavěno v letech 1600-1601. Velmi podstatně zasáhl do stavebního organismu kostela Nejsvětějšího Salvátora architekt Carlo Lurago.
V letech 1638-1640 provedl vestavbu empor (ochozů) v bočních lodích při presbytáři, v pátém desetiletí pak vestavbu empor v bočních lodích při hlavní lodi. Podobně jako v Innsbrucku byla i u Nejsvětějšího Salvátora v letech 1648-1649 na náklad Pavla Michny z Vacínova nad křížením zbudována polygonální kupole. Lurago také po roce 1653 upravil fasádu západního průčelí a přistavěl portikus.
Typově se inspiroval průčelím florentského kostela S. Na výzdobě kostela Nejsvětějšího Salvátora se podílela celá řada významných umělců. Na průčelí jsou sochy věhlasného raně barokního sochaře Jana Jiřího Bendla z let 1655-1660. Trojúhelníkový štít zdobí socha Salvátora (Spasitele) a čtyři sochy evangelistů. Následují sochy řádových „otců“, sv. Ignáce z Loyoly, sv. Františka Xaverského a atiku zdobí sochy církevních Otců, sv. Augustina, sv. Jeronýma, sv. Ambrože, sv. Řehoře Velikého a sv. Bazila. Socha sv. Klimenta poukazuje na zasvěcení nejstaršího kostelíka.
Závěru chrámu dominuje velký hlavní oltář se sochami sv. Bartoloměje, sv. Klementa - světců, jimž byly zasvěceny původní kostely, také sv. Václava a sv. Vojtěcha. Obraz s námětem Proměnění Páně na hlavním oltáři namaloval v roce 1632 Jan Jiří Häring. Následují oltáře sv. Ignáce z Loyoly a sv. Františka Xaverského s významnými díly od Hellicha.
Na severní a jižní stěně lodi visí obrazy Apoteózy sv. Ignáce z Loyoly a sv. Františka Xaverského (1710) od Jana Jiřího Heintsche. Dvě mramorové kropenky před mříží a podlaha ze sliveneckého mramoru patří k původní výbavě. Kostel prošel v 20. století několika rekonstrukcemi, ta největší probíhala 1971-1987. Druhá oprava 1994-2006 se týkala fasády presbytáře.
