Ježíšovi se sešly celé zástupy a měly s sebou chromé, mrzáky, slepé, hluchoněmé a mnohé jiné. Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení? S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí?
Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, (vzpomeň) na hnilobu a smrt a dbej přikázání! Každý člověk něčím trpí a strádá a chce, aby mu bylo pomoženo. To je nejen pochopitelné, ale je to též v souladu s celým plánem stvoření. Vždyť Bůh stvořil vše dobré a chtěl, aby to bylo dobrým i nadále. Zlo, bolest, poruchy Božího stvoření - to je všechno následek oddělení od Boha, následek hříchu. Cílem pro člověka není bezchybné fungování, odstranění trápení, cílem je až sám Bůh.
To, o co tedy vposledku jde, je nalézt Boha. V tom evangeliu toho dosáhl právě ten, od koho se to nejméně čekalo: Samařan, cizinec. Člověk, který neměl pravou víru. A přeci - zřejmě člověk, který měl otevřené, ryzí srdce a proto došel k cíli. (Podle "Nedělní liturgie" - 28. n. Ježíš chodil po celé Galileji, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království Božího a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu.
Pověst o něm se roznesla po celé Sýrii; přinášeli k němu všechny nemocné, postižené rozličnými neduhy a trápením (mukami), posedlé, náměsíčné, ochrnuté, a uzdravoval je. Jak to udělat, aby se všichni "posedlí, náměsíční, ochrnnutí ..." dostali k Ježíši? Když chodil Ježíš po zemi, tak je k němu nosili. Očisť mě od chyb, jež jsou mi skryty! Zprosť mě i vin, jež jsou mi skryty! Mnohé je nám v našem životě skryto, mnohé i z našich hříchů, které nevědomě ovlivňují náš život. Pán i toto vše může od-pustit a uzdravit.
Řekl: "Jestliže opravdu budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, dělat, co je v jeho očích správné, naslouchat jeho přikázáním a dbát na všechna jeho nařízení, nepostihnu tě žádnou nemocí, kterou jsem postihl Egypt. Pro křesťana je předem absolutně nepřípustná myšlenka, že by mohl Ježíše kamenovat. A přece - nechme vystoupit z hlubiny našeho srdce ty chvíle či situace, kdy nám Ježíš "překážel", kdy nás "zklamal", kdy bychom tedy možná kamenovali, kdybychom si troufli. Moudrost je zde ceněna nad zdraví, krásu, světlo. To relativizuje veškeré "hodnoty"...
Existuje něco víc... Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Proč je působení Ducha svatého naznačeno plameny ohně? Jaká symbolika je v tom obsažena? Spojitost mezi plameny nebo ohněm a působením Ducha svatého viděli křesťanští autoři od doby apoštolů. Nezhášejte oheň Ducha!
Tato slova byla napsána svatým Pavlem někdy kolem roku 50 po Kristu a od té doby užívá plameny a oheň jako symboly Ducha svatého a jeho působení nesčetné množství dalších křesťanských textů. Odrazem této tradice je i barva liturgického roucha při nedělní Slavnosti seslání Ducha svatého. Jaký význam má tato symbolika? O ohni a plamenech se v biblických textech mluví často v souvislosti s Božím hněvem a tresty: Hospodin chrlí síru a oheň na Sodomu (Gn 19,24), Izrael vypaluje mnohá dobytá města jako nástroj Božího hněvu, ale současně Hospodin dovoluje, aby nepřátelé podobným způsobem zničili Jeruzalém a dokonce i chrám, když se národ odvrátil od Hospodina.
V ohni hořícího keře se Hospodin setkává se svým služebníkem Mojžíšem. Mojžíš tedy vystoupil na horu a horu přikryl oblak. A Hospodinova sláva přebývala na hoře Sinaji a oblak ji přikrýval po šest dní. Sedmého dne zavolal Hospodin na Mojžíše zprostřed oblaku. Bible často užívá ohně jako symbolu Boží blízkosti, přítomnosti a zjevení. Oheň však nikdy nezbožšťuje. Bůh se s ohněm neztotožňuje. Bůh přichází „v ohni“ ale oheň není bůh.
To je zdůrazněno ještě více v pozdější prorocké tradici. Symbol ohně zůstává pouhým symbolem, dokonce jedním z mnoha symbolů Božího zjevení člověku. Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Eliáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tento úryvek nenechává nikoho na pochybách. Bůh není oheň. Oheň je jen jedním z mnoha symbolů Boží blízkostí a Božího setkání s člověkem. A to je první poznatek, který je důležitý pro porozumění události letnic, kdy Duch svatý sestupuje na apoštoly v podobě plamenů ohně. Oheň je zde symbolem Božího působení, Božího setkání s člověkem.
Vždyť Duch svatý je skutečně pravý Bůh. I to je vyjádřeno tímto symbolem sestupujících plamenů ohně. Ve světle biblické tradice má oheň ještě další význam. Oběti, které člověk přináší, jsou spalovány ohněm. Zápalné oběti, tedy ty, které byly Bohu předneseny tak, že byly stráveny ohněm, byly jednou z podstatných částí bohoslužby v jeruzalémském chrámu. Oheň, který tu obstarává komunikaci od člověka k Bohu - člověk takto svěřuje Bohu svůj dar -, má svůj původ od samotného Boha. On sám poprvé zapálil oheň, který pak byl stále udržován na oltáři.
Jiný oheň než tento „Boží oheň“, nesměl být při bohoslužbě používán. Mojžíš s Árónem nato vešli do stanu setkávání. Když vyšli, dali lidu požehnání. Vtom se ukázala všemu lidu Hospodinova sláva. Od Hospodina vyšel oheň a pozřel na oltáři zápalnou oběť i obětovaný tuk. Árónovi synové Nadab a Abihu vzali každý svou kadidelnici, dali do ní oheň a na něj položili kadidlo. Přinesli před Hospodina cizí oheň, jaký jim nepřikázal. Když Šalomoun dokončil svou modlitbu, sestoupil z nebe oheň a pohltil zápalnou oběť i díly obětního hodu a dům naplnila Hospodinova sláva. Kněží nemohli do Hospodinova domu vstoupit, neboť Hospodinova sláva naplnila Hospodinův dům. A všichni Izraelité viděli sestupující oheň i Hospodinovu slávu nad domem, klesli na dlažbu tváří k zemi, klaněli se a vzdávali chválu Hospodinu, protože je dobrý a že jeho milosrdenství je věčné. A král i všechen lid slavili před Hospodinem obětní hod.
Král Šalomoun obětoval k obětnímu hodu dvacet dva tisíce kusů skotu a sto dvacet tisíc kusů bravu. Skrze oheň předkládali tedy Izraelité Bohu své dary - oběti. A přitom obětní oheň nebyl jejich, ale byl to „Boží oheň“; byl dán člověku, zažehnut samotným Bohem. Zkusme nyní tuto zkušenost izraelského národa s obětním ohněm od Hospodina použít na Ducha svatého, vzdyť i on je spojován s ohněm. Oheň je pro křesťany od samého začátku symbolem Ducha. Nejen Izraelitovi, ale i nám je snad nyní jasnější, co znamená, že Duch svatý - zobrazený ohněm - je pro křesťany na jedné straně darem od Boha, na druhé straně jedině on umožňuje, abychom v něm- skrze Krista - měli přístup k Otci.
Ohněm je zničeno zlaté tele, které si Izraelité ulili pod horou Sinaj. Ohněm se tříbí zlato. Ohněm se ničí věci, zasažené malomocenstvím. I tato souvislost ukazuje, proč je oheň spojován s Duchem svatým a jeho působením. A dílem Božího Ducha je i naše očištění odpuštěním hříchů. Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Oheň byl pro Izraelity jedním ze znamení Boží přítomnosti. Pro každého z nás je Duch Boží, který sestoupil na apoštoly v podobě ohnivých jazyků tím, v němž jsme uvádění do života v Boží přítomnosti. Duch svatý, sestupující v podobě ohně není náhodným obrazem.
Je zde však ještě jedna zajímavost: oheň a lidstvo. Tři muži v rozpálené peci ilustrují, že víra a oddanost mohou čelit ohni a vytrvat. Azarjáš se v něm modlí a vyvyšuje Hospodina; Bůh jejich víru nezklamal a poslal anděla, který vypudil plameny. Tato pasáž ukazuje, že Boží moc nad ohněm potvrzuje i důležitost modlitby a pokorné důvěry v Boží záchranu.
Taková zkušenost vyzdvihuje spojení mezi Boží přítomností, Duchem svatým a ohněm jako obrazem boží moci a očisťující přítomnosti ve víře. Oheň jako symbol Ducha svatého je tedy interpretován nejen jako dar, ale i jako prostředek, jímž Bůh jedná se srdcem člověka.
- Letnice a plameny: Duch svatý sestupuje na apoštoly ve formě ohnivých jazyků a dává věřícím možnost uzavřít Boží smlouvu s novým způsobem života.
- Symbolika ohně v Bibli: oheň představuje Boží přítomnost, boží zjevení, oběti a očištění hříchů.
- Historická konsekvence: Mojžíšův zákon a obětní oheň představují vzor, jak Bůh působí na lidstvo skrze kysličník víry a poslušnosti.
- Etická hlavní myšlenka: odpouštění a milosrdenství rozvíjejí lidskou říšnost k nahrazení touhy po pomstě.
Na závěr lze shrnout, že oheň je jedním z nejvýraznějších biblických symbolů Boží blízkosti a působení, který se objevuje v různých kontextech - od obětí až po letnicový den. Duch svatý tedy není jen abstraktní silou, ale osobní Boží přítomnost, která uvádí věřící do života v plnosti Boží přítomnosti a pomáhá proniknout do tajemství spásy skrze víru a poslušnost.