Základy chrámu boha Dia Olympijského (Olympeion) byly položeny již v 6. století př. n. l., avšak dokončen byl až o více než 700 let později za vlády císaře Hadriána. Stavba probíhala z velké části za režimů tyranských či absolutistických panovníků a během demokratických vlád bývala často pozastavována. Rozměry chrámu byly kolosální: 96 metrů délky, 40 metrů šířky, a 104 korintských sloupů vysokých 17 metrů; dnes na místě zůstává 15 sloupů a šestnáctý byl zničen zemětřesením v roce 1852.
Na archeologickém nalezišti jsou kromě zbytků Olympeiova chrámu k vidění také zbytky římských lázní, budov a křesťanské baziliky z 5. století. Těsně před Olympeionem stojí Hadriánův oblouk, postavený císařem Hadriánem jako přelom mezi starým řeckým a novým římským městem. Na obou stranách oblouku se čte nápis: na straně k Akropoli „Toto jsou Athény, staré město Théseovo“ a na straně k chrámu „Toto je město Hadriánovo, ne Théseovo“.
Orientace chrámů a jejich význam
Historici dlouho diskutovali o orientaci chrámů k vycházejícímu Slunci. Zastánci astronomie argumentovali, že mnoho starořeckých chrámů je obráceno k východu, zatímco Alun Salt z University of Leicester prověřil orientaci starořeckých chrámů na Sicílii a nalezl, že osa směřuje téměř výhradně od západu na východ. Výjimkou byla svatyně Hékatompedon a několik dalších; stejně tak analýzy u antických chrámů stojících na řecké pevnině končily podobným závěrem. Důvody otočení k vycházejícímu Slunci mohly být značně praktické: pátrání po nebeských znameních, potřeba astronomických pozorování v kalendáři, a zároveň praktické motivy.
Odborníci obvykle rozlišují tři základní stavební řády: dórský, iónský a korintský, vznikající v 7. až 4. století př. n. l. v Řecku. Sloupy s hlavicemi byly dominantními nosnými prvky exteriéru a jejich hlavice určovaly charakter celého chrámu. Nejstarší chrámy bývaly často dřevěné; některé z nich měly i dodatečnou kamennou výzdobu. My K řecké architektuře patří i inspirativní megaron, který ovlivnil vznik dórského slohu na Peloponésu v 7. století před n. l.
Řády a jejich charakteristiky
Začneme dórským řádem, který je nejstarší a nejhmotnější. Dórská hlavice je nejjednodušší; sloup bývá široký a hustě kladený, s kanelováním a často s abakem nad hlavicí. Sloupy bývaly v některých případech doplněné o bohatší entablaci. Dórský styl se vyskytoval od Mykén po Peloponés a později i v Itálii, např. Héřin chrám v Paestu. Iónský řád působí naopak elegantněji a je poznatelný podle volutových výběžků hlavic; sloupy jsou štíhlejší a stojí na patkách. Korintský řád je nejvíce zdobený, s hlavicemi ozdobenými listy akantu; nejstarší známou stavbou v tomto řádu je památník v Athénách až na konci klasické doby (kolem roku 340 př. n. l.).
V průběhu archaického období vznikají i specifické varianty a přechodové formy řádů. V řecké architektuře vidíme, že hlavice sloupů a další prvky určují rámec, ale architekti často komunikují volně, a tak dochází k prolínání stylů a přizpůsobování i v rámci jednotlivých chrámů. Pojmové třídění vychází z regionálních vlivů a historických podmínek, ale obecně se opírá o dórský, iónský a korintský styl, který byl řídký a vyplýval z místních tradic a materiálů.
Nejstarší řecké chrámy a jejich zápisy
Nejstarší dnes stojící řecké chrámy jsou z dórského stylu a pocházejí z jižní Itálie; Héřin chrám v Paestu (kolem 550 př. n. l.) dokazuje dórskou tradici. Syrakusy na Sicílii ukazují chrámy Athény, z nichž jen některé přežily do dnešní doby; dnes je návštěvníci uvidí s významnými fragmenty pedimentů, které byly původně součástí chrámů. Concordia v Agrigentu je příkladem staršího chrámu, který byl po rekonstrukci proměněn na křesťanský kostel, avšak zůstal historicky důležitým svědectvím o archaické architektuře.
Na ostrově Aigina (Ejina) stávala Héřina svatyně; původní chrám byl vyhořel a novější chrám ze 510-480 př. n. l. je považován za nejlépe zachovaný archaický řecký chrám na současném území Řecka. Příběhy a rekonstrukce chrámů bývají složité, protože mnohé fragmenty se dochovaly jen částečně; navíc terakotové ozdoby a polychromie do značné míry zůstávají předmětem debat odborníků. Společně s tímto dochováváním můžeme vnímat i historické vrstvy, které formovaly kulturní krajinu regionů kolem Athén a v Subsaharské části Středomoří.
Stavby a jejich vývoj na Akropolis a kolem ní
Peruánské a athénské oblasti nabízejí řadu významných chrámů; Perachora na Peloponésu poskytuje důležité modely raných staveb, kde se ukazuje vývoj a konstrukční představy o apsidách a peristylu. Artemidin chrám v Efesu ukazuje, že peristyl se stal klíčovým architektonickým prvkem, ačkoliv některé stavby zůstanou s nejistou interpretací, zda šlo o plný peristyl či o jeho variantu. Příklady chrámů z Korintu a jeho okolí odrážejí přechod k plně prosazovanému systémovému řešení, včetně použití terakotových tašek pro střechu a dekorativních prvků, které posilují vizuální dojem monumentality.
V rámci vývoje chrámů archaického období se také měnily konstrukční technologie: používání pálených střešních tašek umožnilo monumentalizaci budov a vedlo k postupnému rozvoji komplexnějších forem. Zároveň se objevovaly různé techniky nosné konstrukce, jako jsou dřevěné sloupy, kamenné bází a řešení peristroly; některé z těchto konstrukčních prvků byly později nahrazeny pevnějšími kamennými konstrukcemi. Ačkoli se v průběhu 7. st. př. n. l. objevují nové formy, naše poznání o jejich skutečné podobě zůstává částečně spekulativní kvůli nedostatku kompletních archeologických důkazů.
Shrnutí vývoje chrámů a jejich kontext
Chrámová architektura řeckého světa se vyvíjela od dřevěných a apsidálních tvarů až po složité peristylové komplexy. Identifikace hlavic sloupů a jejich detailů, jako jsou geisony a mutuly, nám poskytuje klíč k datování a stylu jednotlivých staveb. V průběhu času došlo k rozvoji tří základních řádů a k promítání regionálních vlivů do jejich podob; zároveň se architektura stala nástrojem politické reprezentace a kulturní identity měst. Změny v materiálech (přechod od nepálených cihel k páleným taškám) a techniky (peristyl a výzdoba s terakotou) odrážejí posilující ambice monumentality a trvalosti řecké architektury.
