Správné zpívání a veselí i tváří v tvář zlu a bolesti světa mohou koexistovat. Smutek je přirozená reakce na utrpení, ale volba mezi trvalou radostí a trvalým smutkem není nutná. Obojí patří k životu; radost máme při pohledu na Boha a jeho nezkalené dílo, protože Bůh je větší než všechno na světě a žije věčně, má radost trvalou perspektivu. Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívejte Hospodinu, všechny země! Velebnost a vznešenost ho předchází, moc a nádhera je v jeho svatyni.
Izaiáš a světlo v temnotách
V Izaiášově době Asyřané dobyli Galileu a část obyvatel odvedli do vyhnanství; prorok vidí zemi v hluboké temnotě srovnatelné s temnotou světa smrti. Avšak v této temnotě zazáří světlo radosti, která je vykreslena pomocí obrazů žní a vítězství. Bůh sám přinese svobodu a mír, osvobodí od nadvlády Asýrie: zlomí symboly otroctví. Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo; dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost; veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist. Když je Bůh tvé světlo, strach nemá moc; hledej Jeho blízkost a klid namísto úzkostí.
Kazatelé, Kristus a jednota v Kristu
Postavit kazatele na piedestal (místo Krista) je starý pokušení, které vede ke zhoubným důsledkům pro společenství: rozdělení a nedocenění Krista a jeho kříže. Pavel vyzývá: Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky; copak byl za vás ukřižován Pavel? Je Kristus rozdělen? Ježíš hlásal evangelium o Božím království a uzdravoval mezi lidmi každou nemoc. Tato pasáž obsahuje jádro křesťanského poselství: Boží království je blízko, a to skrze skutky uzdravení a slovo evangelia. Odpověď je obrácení, změna smýšlení, správně přijmout evangelium jako normu svého smýšlení a jednání.
Když Ježíš uslyšel, že Jan Křtitel byl uvězněn, odešel do Galileje a začal kázat: Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království. Pohleďte k Pánu, ať se rozveselíte; Já jsem světlo světa, kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, lecz bude mít světlo života. Obtíže prvních let církve připomínají obtíže dneška; křesťanství je pravé, když ulpí na Kristu a nevyvyšuje lidské osobnosti nad Krista. Čím více člověk Krista přijme, tím větší bude jeho otevřenost pro druhé; nemusí volit mezi Pavlem, Apollem a Petrem.
Pavel a Timoteus: vyzvání k živé víře
Teče čas a Pavel vyzývá Timoteua, aby oživoval plamen Božího daru, který mu byl dán; Bůh nám nikdy nedal ducha bojácnosti, ale síly, lásky a rozvážnosti. Pavel vyzývá k veřejnému vyznávání Pána a připomíná, že apoštolát zahrnuje i vytrvalost v těžkostech. Děkujeme Bohu, kterému sloužíme s čistým svědomím, a připomínáme, že víra babičky Lois a matky Euniké byla opravdová i v Timoteovi; tato kontinuita vyzývá k žití vírou navzdory překážkám.
Starozákonní vzory a nová světla
David a arch Hospodinovy smlouvy, Nátanovy proroctví a další biblické výjevy ukazují, že Boží plán zahrnuje budování domu pro Boha a důvěru v Jeho zaslíbení. Když Nátan hovoří Davidovi o budoucím domu, Bůh zjevuje, že jeho význam sahá nad konkrétní dům a že sláva Boha bude mít trvalé vyústění. Ježíš kázal v podobenstvích: semeno roste samo od sebe; Boží království roste nezávisle na lidském chápání a překonává naše nejodvážnější představy. Tajemství evangelia je pro odvahu jej přijmout a být světlem pro druhé.
Jan a uzdravení, zázraky a učedníci
Na další dny mezidobí se Ježíš dotýká života lidí: uzdravuje a učí; zástupy hledají dotek. Zázraky nejsou pouhými jevy, ale potvrzením Božího Království a návrhem, že víra a modlitba otvírají lidem cestu k Bohu. V dalších dnech Ježíš ukazuje, že Boží království roste i mimo očekávání - například z pohledu cizinek, které nacházejí víru u Krista. Také učedníci se učí chápat, že Boží Království roste, i když my tomu nemůžeme plně porozumět.
Modlitba, prosby a Přímluvy
Přímluvy jako součást liturgie vyjadřují modlitbu církve za celek světa a za konkrétní potřeby lidí. Modlitby věřících mají být všeobecné a vycházet z biblických čtení, spíše než z momentálního aktuálního kontextu; jde o sjednocení církve a světa v modlitbě za spásu lidstva. Přímluvy mohou být rozděleny do tematických okruhů: za církev, za svět, za trpící a za místní společenství. Obsah by měl vycházet z Božího Slova a aktuálního dění, ale zůstávat modlitebním formátem bez kázání. Přímluvy by měly být formulovány tak, aby pomáhaly lidem modlit ve shromáždění a byly srozumitelné pro celé společenství.
Klanění a poslušnost Bohu
Klanění je důležitou součástí víry; ale i samotné klanění může být znesnadněno moderním pohledem na sebe. Klanět se Bohu znamená uznat naši cenu v očích Božích a připustit, že Bůh nás přijímá. Někdy se starý postní formální rámec stává formalitou; ale skutečná spravedlnost zahrnuje i praktickou lásku k bližnímu a starost o druhé. Pavel ukazuje, že nejdůležitější je služba Duchu a moci Boží, ne vytrvalost formálních slov či rituálů. Zadržet se od formálnosti a zůstat naladěn na Boží lásku je klíčové pro vzájemné svědectví a působení Evangelia.
Boží zpytování a modlitba za svět
Slova o moudrosti a pokání, o odpuštění a víře, vyzývají k tomu, abychom připomínali světu Boží milosrdenství. Dláždit cestu pro Boží Slovo znamená žít podle něj a být světlem pro druhé, a to i ve chvílích, kdy okolnosti vypadají temné. Ježíšova moc nad přírodními i duchovními silami ukazuje, že Boží Království roste a působí v našem světě i našich srdcích, často za hranicemi naší představivosti. Proto voláme: Pane, smiluj se a dej nám sílu žít podle tvé vůle.
