Poté, co Ježíš trpěl a zemřel na kříži a Jeho bezvládné tělo bylo položeno do hrobu, zahalil Jeho učedníky pocit zmaru a zoufalství. I když jim Spasitel opakovaně říkal o své smrti a následném zmrtvýchvstání, nerozuměli tomu. Po onom ponurém odpoledni, kdy došlo k Jeho Ukřižování, však záhy následovalo radostné jitro Jeho Vzkříšení.
Maria Magdalena a několik dalších věrných žen přišly v neděli časně zrána ke Spasitelově hrobce a přinesly koření a masti, aby dokončily pomazání, jež započalo ve chvíli, kdy bylo před blížícím se sabatem Pánovo tělo spěšně uloženo do hrobky. Neníť ho tuto, ale vstalť jest. Maria Magdalena se na pokyn andělů podívala do hrobu, ale zdá se, že dokázala vnímat jen to, že Pánovo tělo bylo pryč. Pospíchala s touto zprávou za apoštoly, a když našla Petra a Jana, řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kde jej položili.“
Petr a Jan běželi na ono místo a zjistili, že hrob je opravdu prázdný, a uviděli „prostěradla položená … a rouchu, kteráž byla na hlavě jeho, … obzvláštně svinutou na jednom místě“. Jan byl očividně prvním, kdo pochopil velkolepé poselství o vzkříšení. Petr a Jan odešli, ale Maria zůstala a dál truchlila. Mezitím se andělé vrátili a jemně se jí zeptali: „Ženo, co pláčeš? I dí jim: Vzali Pána mého, a nevím, kde ho položili.“
V tom okamžiku promluvil vzkříšený Spasitel, který nyní stál za ní: „Ženo, co pláčeš? Koho hledáš?“ James E. Talmage dodává, že „Ten, k němuž promluvila, byl Ježíš, její milovaný Pán“. Jedno slovo, které vyšlo z Jeho živých úst, proměnilo její trýznivý zármutek v nesmírnou radost. Otočila se a spatřila Pána. A tak se tato požehnaná žena stala prvním smrtelníkem, který viděl vzkříšeného Krista a mluvil s Ním.
Později téhož dne se Kristus zjevil Petrovi v Jeruzalémě nebo poblíž něj; dvěma učedníkům na cestě do Emaus; a večer deseti apoštolům a ostatním, když se náhle zjevil mezi nimi a řekl: „Vizte ruce mé i nohy mé, já zajisté jsem ten.“
Kristovo Vzkříšení dokládá, že Jeho existence je svébytná a věčná. Žádná nespravedlnost ve smrtelnosti není trvalá, dokonce ani smrt, neboť On nám opět vrací život. Jak říká Neal A. Maxwell: „Kristovo vítězství nad smrtí ukončilo tíživou situaci lidské rodiny.“ Kristus, poté, co uspokojil požadavky spravedlnosti, nyní vstupuje do sféry spravedlnosti; nebo můžeme říci, že On je spravedlnost, podobně jako On je láska. Spasitelovy zázraky byly skutečné, stejně jako Jeho slib, že mohou činit tytéž skutky, a dokonce i větší.
Monsonova svědectví a svědectví dalších svědků potvrzují, že vzkříšení je historická událost doložitelná množstvím svědectví. Pokud by Kristus nevstal z mrtvých, pak by naše zvěstování bylo prázdné a víra ničím nezávazná. Avšak pokud vstal, pak je Kristus skutečný Pán a Spasitel, který má autoritu odpouštět hříchy a dávat nový život.
Velikonoce jako oslavu Vzkříšení vyvrcholují Boží záchrannou misí: hřích i smrt jsou poraženy. Ježíš zemřel na našem místě, za naše hříchy, aby nás přivedl zpět k Bohu. Na kříži byla naplněna spravedlnost a projevena láska; Bůh sám vzal na sebe trest, aby my nemuseli. A právě v tom spočívá Milost: trest padl, ale ne na nás. Vzkříšení ukazuje, že smrt již nemá poslední slovo, a že ti, kdo zemřou s Kristem, nezahynou.
Vzkříšení není jen teologická idea, ale historická událost, která mění náš pohled na život, bolest, zlo a naději. Krystalizuje v tom, že Ježíš je cesta, pravda a život. Někdo skrze koho přicházíme k Bohu, a ne skrze nikoho jiného. Někdo, kdo má moc odpouštět hříchy a dát lidem nový život. A pokud Ježíš skutečně vstal, pak biblické zázraky nejsou jen symboly, ale ukázky Boží moci v akci, která začíná obnovou světa a každého z nás.
Velikonoce jsou původně jarním svátkem a připomínají překonání smrti a naději nového života. Den Zmrtvýchvstání Páně se slaví jako den, kdy mrtvý Ježíš vstává k novému životu a tím zničil hřích a smrt. Někdo mluví o eucharistickém lámání chleba a o tom, že Velikonoce byly hlavním svátkem církevního roku; dříve se slavily pokrmy posvěcené ve dnech Velikonoc a lidé přinášeli koření, mazanec a vejce. Slavení je také vyjádřeno zpěvy Aleluja a radostnou atmosférou, která trvá po celé Velikonoční období.
Názory na vzkříšení se liší, ale klíčovým je, zda Ježíš skutečně vstal z mrtvých. Jak říká 1. Korintským 15, bez vzkříšení by byla naše víra marná. Apoštolové, kteří tvrdili vidění vzkříšeného Ježíše, zemřeli za to, co tvrdili viděli; to je důkaz jejich upřímnosti a síly svědectví. Moderní apologetika zdůrazňuje, že Kristovo vzkříšení je historická událost s množstvím důkazů a svědků, a že pohled na život, zlo a utrpení v něm nachází nový smysl.
Pod pohledem Jeho vševidoucího oka i já sám jsem svědek toho, že Ježíš Nazaretský je vzkříšený Vykupitel, a svědčím o všem, co vyplývá z toho, že byl skutečně vzkříšen. Kéž díky svědectví naleznete přesvědčení a útěchu. Jestliže však Kristus nevstal z mrtvých, pak je naše zvěstování prázdné, prázdná je i vaše víra a my jsme se také stali falešnými Božími svědky.
Velikonoce nabízejí odpovědi na otázky o Bohu, spravedlnosti, milosti a lidském životě. Když Ježíš říká: „Já jsem ten chléb života“, vyzývá, aby každý přišel k Němu a uvěřil. A pokud věříme, že Kristus vstal, máme naději nejen pro tento, ale i pro budoucí život, kde smrt již nebude mít poslední slovo. Kristus vstal z mrtvých - a tato událost mění celý způsob, jakým rozumíme tomu, co znamená žít, trpět a doufat.
Svědectví Jana Křitele | Život Ježíše | Jan 1:18-33 | Část 2 ze 49
Ježíšova oběť na kříži a následné zmrtvýchvstání tvoří klíč k odpovědi na otázku, co je pravda o Kristovi a o našem životě. Velikonoce nejsou jen historickou tradicí, ale životní výzvou: vzíti na sebe odpovědnost za své činy, hledat skutečnou spravedlnost a přijmout dar milosti, který Bůh nabízí skrze Spasitele.