Početný dav věřících upírá v chrámu sv. Petra v Římě zrak na nevelké plátno. Spatřit je na něm možné temný obrys tváře. Podle katolické církve jde o Veroničinu roušku a podobizna na ní patří samotnému Spasiteli. Látka má být navíc nadána zázračnou mocí. Turínské plátno není jediný starověký artefakt, do něhož se údajně měla otisknout Kristova tvář. Když Ježíš kráčel směrem ke Golgotě, prý k němu přistoupila žena jménem Bereníké, později známá jako Veronika, a látkou mu z tváře otřela krev. „Na znamení vděčnosti zanechal na látce otisk své podoby,“ píše záhadolog Matt Lamy. Podle německého jezuitty Heinricha Pfeiffera jde ale jen o kopii a originál se nachází jinde.
Římského císaře Tiberia už dlouhé měsíce nebylo možné spatřit v ulicích Věčného města. Na stará kolena se totiž přesune na ostrov Capri. Imperátor se ovšem nemoci jako zázrakem během krátké návštěvy Říma zbaví. „Veronika se v doprovodu Ježíšem vzkříšeného Lazara a dalších poutníků přeplavila do jižní Francie a došla až do Říma,“ popisuje publicista Václav Pavlík. „Vidím. Já vidím!“ křičí nevěřícně postarší poutník, který v dětství oslepl a myslel si, že už nikdy neuvidí. Nejstarší historické záznamy o zázračném hadříku pocházejí ze 4. století. Míří k němu zástupy lidí, zejména pak nemocných, kteří doufají, že jim stejně jako kdysi císaři pomůže od zdravotních neduhů.
Ve Vatikánské bazilice není takřka k hnutí. Největší zájem o Veroničinu roušku nastává roku 1300. Mezi těmi, kdo tehdy vzácné plátno obdivují, je i slavný Dante Alighieri. Podle tehdejšího mínění umí rouška „uhasit žízeň a vzkřísit mrtvé.“ O tom, že by ovšem někoho přivedla zpátky k životu, nemáme žádné konkrétní zprávy. V roce 1300 je zájem o její spatření tak veliký, že má v uvozovkách několik lidí na svědomí. Kněz pozvedne rám s Veroničinou rouškou a po dvě minuty ho drží v rukách, aby si údajnou podobiznu Krista mohli prohlédnout věřící. Stojí přitom na balkoně v bazilice svatého Petra.
Vatikánská rouška je dnes lidem ukazována jen jednou ročně, a to vždy na Květnou neděli. O jejím osudu po roce 1300 toho mnoho nevíme. Někteří badatelé se dokonce domnívají, že potový hadřík byl během vyplenění Říma v roce 1527 zničen. V roce 1608 je kvůli přestavbě zbourána část Svatopetrské baziliky. K zemi jde tehdy i místo, kde byla Veroničina rouška do té doby uchovávána. Novináři pozvaní na konferenci konanou ve Věčném městě se nestačí divit. 3. „Vatikánská rouška je jen kopie,“ šokuje přítomné.
Jeho slova přitom nelze brát na lehkou váhu. „Jsem přesvědčený, že toto je autentický Veroničin závoj,“ říká německý jezuita a ukazuje na obraz. Pravou relikvii údajně našel ukrytou v opatství Manoppello ve střední Itálii. V roce 1608 ji ale údajně ukradl jistý Pancrazio Petrucci. Několik dlouhých okamžiků si už záhadné plátno z Manoppella prohlíží papež. 1. září roku 2006 si relikvii přijede prohlédnout sám Benedikt XVI. (1927-2022). Před sebou má každopádně takřka průhlednou látku širokou sedmnáct a dlouhou dvacet čtyři centimetrů. Je na ní podobizna vousatého muže s dlouhými vlasy a otevřenýma očima. Zajímavé je, že při různém nasvícení se obraz objevuje a ztrácí. Při pohledu na roušku z Manoppella je okamžitě patrné, že byla vytvořena z jedinečné látky.
Na její vznik posloužilo vzácné mořské hedvábí. Ovšem jeho použití máme doložené až z 2. století. Více světla do záhady by tak vneslo radiokarbonové datování. Vzhledem k choulostivému stavu předmětu však test nepřichází v úvahu. Rouška by totiž mohla být nenávratně poškozena. „Myslím si, že tvrzení o závoji je naprosto absurdní,“ prohlásí kupříkladu Keith Ward z Oxfordské univerzity. Řada katolíků s ním ale nesouhlasí, jiní zase mají za to, že pravá Veroničina rouška je ve Vatikánu.
Když poutníci dorazí do Oviera (Ovieda), zamíří hned k bohatě zdobené truhlici. Podle Janova evangelia se Kristova tvář otiskla v den jeho smrti ještě do jednoho potního hadříku. Do Španělska se ze Svaté země údajně dostala v 7. století. „Je utkaná ze stejného materiálu a stejným způsobem jako Turínské plátno,“ upozorňuje spisovatel Jan A. V čem nás může sv. Čeho je sv. Modlitba ke sv. Svatá Veronika je ženou křesťanské tradice, která vystoupila z davu během Ježíšovy cesty na Golgotu. Když viděla jeho zraněnou a krví potřísněnou tvář, přistoupila k němu a podala mu roušku. Kristus si otřel tvář a na látce podle tradice zůstal její obraz.
Veroničina rouška se stala hlavním znamením Veroničina příběhu. Nejde pouze o mimořádný obraz. V duchovním smyslu připomíná, že tvář trpícího člověka nesmí zmizet v bezejmenném davu. Kanonická evangelia Veroniku na křížové cestě nezmiňují, ale příběh roušky se rozvíjel v křesťanské tradici a svou známou podobu získal ve středověku. Starší apokryfní tradice dává jméno Bereniké či Veronika ženě, kterou Ježíš uzdravil z krvácení. Později byla tato postava spojena s obrazem Kristovy tváře a s pašijovým příběhem. Takové spojení nelze historicky prokázat.
Pravdivost duchovního poselství nestojí na datu narození. Veronika připomíná, že malý skutek není zbytečný jen proto, že nevyřeší celý problém. Někdy nemůžeme odstranit nemoc, vrátit ztracený čas ani zastavit cizí bolest. Její odvaha je tichá, nevychází z touhy být viděna, ale z ochoty vidět druhého. Na motivu drží Veronika rozvinutou roušku s tváří Krista korunovaného trním. Její sklopený pohled je klidný a soustředěný. Rouška je Veroničiným nejvýraznějším atributem, nese obraz tváře se zavřenýma očima, vousy a trnovou korunou.
Trnová koruna zasazuje motiv do Kristova utrpení. Neoslavuje bolest samotnou, ale lásku, která zůstává věrná i v ponížení. Jednoduchý závoj připomíná ženu z biblického prostředí a nechává vyniknout roušku v jejích rukou. Sklopený pohled vede pozornost ke Kristu, nikoli k Veronice. Provedení z bukové překližky je lehčí a subtilnější. Formáty A6 až A4 mají tloušťku 8 mm, větší A3 a A2 18 mm. Bukový masiv je výraznější svou tloušťkou, hmotností a přirozenou kresbou dřeva. A4 a A3 vyrábíme v tloušťce 19 mm, A2 v tloušťce 27 mm. Protože jde o přírodní materiál, jednotlivé kusy se mohou kresbou jemně lišit.
Vzhledem k roušce s obrazem Kristovy tváře je svatá Veronika tradičně spojována s fotografy a lidmi, kteří pracují s obrazem. Je vzývána také pracovníky prádelen a textilních profesí. Obraz může být osobním dárkem pro nositelku jména Veronika, pro pečujícího člověka nebo jako připomínka křížové cesty. Svatá Veroniko, ty jsi v tváři poníženého Krista poznala člověka, kterému je třeba být nablízku. Vypros nám pozorné oči, citlivé srdce a odvahu udělat dobro, i když nemůžeme změnit všechno. Uč nás neodvracet pohled od utrpení a chránit důstojnost každého člověka. Ať se Kristova tvář otiskuje do našich skutků milosrdenství.
Text záměrně rozlišuje kanonická evangelia od pozdější tradice. Veroničin skutek připomíná šesté zastavení křížové cesty ve vatikánské pobožnosti. O Velikonocích se říká, že jsou svátky jara, ale letošní rok to neplatí. Místo do přírody lidé často míří na výstavy jako Velikonoční oběti chvála do Strahova. Výstava Velikonoční oběti chvála prezentuje středověké Velikonoce a jejich umělecké ztvárnění. Přenesme se do středověku a poznejme velikonoční bohoslužbu a roli výtvarného díla té doby. Výstava Victimae Paschali laudes, foto: Arcidiecézní muzeum Olomouc ukazuje, jak obrazovým prostředkem vyprávět pašije a velikonoční tajemství.“
Hlavní artefakty a jejich kontext
Nejstarší záznamy o Veraikon pocházejí z konce 4. století a v průběhu středověku se výtvarná tradice rozvíjela do podoby, která má dnes mnoho podob po celé Evropě. Rouška z Ovieda, Turínské plátno a další relikvie jsou spojovány s obdobnými politickými a duchovními proudy. Ve španělském Oviedu se poutníci setkávají s podobou Kristovy tváře na látce, která má davu připomínat pot…
Na výstavách Strahova a Strahovského kláštera jsou k vidění nejen samotné roušky, ale i sochy a kalichy spojené s pašijovým příběhem. Kristus na oslátku, Zelený čtvrtek, Velký pátek a Boží hod velikonoční - to vše je zobrazeno ve formě soch, deskových maleb a relikviářů, které ukazují, jak se Velikonoce slavily ve středověké liturgii. Zvláštní důraz vlichován na interakci mezi lidmi a artefakty, které měly průběh liturgie obohatit náboženským prožitkem.
Například gotická monstrance z Popic u Znojma (rok 1512) ilustruje výpravnou výzdobu, která byla určena pašijím. Na výstavě je dále evangeliář klarisek z Olomouce a slavnostní plenář z Jihočeského regionu, který ukazuje, jak relikviáře a zlatnické prvky doplňovaly liturgii. Tektonická jedinečnost Ukřižovaného z Jihlavy zdůrazňuje mystický krucifix z první poloviny 14. století s výraznými šlachami a exprese.
Velikonoční oslavy vyvrcholily na Boží hod velikonoční, kdy Kristus vstává z mrtvých a Na výstavě lze spatřit sochu zmrtvýchvstalého Krista z Mohelnice z počátku 16. století. Tato socha nese rány po ukřižování a drží korouhev; její provedení ukazuje, jak byly sochy používány při Nanebevstoupení či během liturgie. Desky bible a deskové malby sloužily lidem, kteří neuměli číst, a prostřednictvím obrazů vnímat příběh Kristova života.
Když se Veroničino svědectví a historické údaje potkávají
Pravdivost duchovního poselství nespočívá na konkrétním datu narození či na historické jistotě. Veronika jako postava připomíná, že i malý skutek má význam, a to i tehdy, když nelze vyřešit větší problém. Rouška je symbolem lidské solidarity a soucitu k druhému člověku, a její obraz je výzvou k hledání Kristovy tváře v nemocných, opuštěných a unavených.
Veroničino poselství pak inspiruje i k praktickým úkonům - pomoci, odvaze a ochotě vidět druhého. Tvoří most mezi kanonickými texty a pozdější tradicí, která se rozvíjela ve středověku a stála za vznikem veraikonů, tedy "pravých obrazů".
tags: #veronicina #rouska #a #kristus #obrazy