Narozen kolem roku 907, vnuk svaté Ludmily, byl Václav od útlého věku připravován na nelehkou roli vládce. Po převzetí vlády se kníže Václav snažil upevnit křesťanství v Čechách a zároveň obezřetně manévrovat v složité politické situaci Evropy. Založil rotundu sv. Víta na Pražském hradě a postupně usiloval o nábožensko-kulturní povznesení země. Krátce po Václavově smrti se začaly šířit pověsti o jeho svatosti a zázracích a jeho ostatky byly s velkou slávou přeneseny do Prahy, kde byly uloženy v rotundě sv. Víta.
Válečné i diplomatické tlaky se střídaly s touhou po míru a sjednocení země. Pro dobro národa se Václav snažil o pozvednutí morálky i pokřesťanštění země, ačkoliv křesťanský způsob vlády vyvolával v zemi opozici ze strany nespokojené šlechtické vrstvy. Na Pražském hradě se nacházel kostel Panny Marie a kostel sv. Jiří; mezi nimi začal Václav budovat chrám sv. Víta, rozlehlou čtyřapsidovou rotundu.
Podle tradice byl Václav vychováván babičkou Ludmilou, která ho učila číst, psát a vést ho k víře; otec Vratislav I. zemřel v roce 921. Kníže Václav proto vládl nejdříve pod dohledem matky Drahomíry a později sám, usiloval o mír s Měšťany i s okolními panovníky, a to včetně spojenectví s Jindřichem Ptáčníkem.
Václavovo působení vnitřní i mezinárodní politiky bylo charakterizováno snahou o christianizaci a o upevnění křesťanské víry ve státě. Rozdíly s bratrem Boleslavem vyústily v spory o vládu a způsob řízení země; legendy i historické podklady se v některých místech rozcházejí, co do data válečného i způsobu smrti-podle různých verzí buď rok 925, nebo 935.
Václav byl uctíván jako mučedník a patron českého národa; jeho ostatky byly translovány na Pražský hrad do chrámu svatého Víta. Legenda o Blaníku spojuje jeho jméno s bájným vojskem spícím v hoře Blaník, které má přijít na pomoc národu v největší tísni. Svatý Václav je dodnes symbolem české státnosti a právoplatným patronem Čech a Moravy.
Historie uvádí, že Václav jako panovník byl vzorem míru a spravedlnosti: chránil kraviny chudých a potřebných, pečoval o rozvoj církve a chrámů a usiloval o zvláštní postavení českého biskupství. Z hlediska zahraniční politiky Václav navázal kontat s Bavorským knížectvím a uznal ho jako důležitého partnera, což mu umožnilo budovat vlastní politiku a pozici v Evropě.
V legendách se uvádí, že Václav byl čestný a laskavý vladař, který vděčně odpouštěl bratru Boleslavovi za zradu a usiloval o mír. Některé verze líčí, že Boleslav Václava zavraždil během hostiny; jiné zdroje popisují smíření a následnou translaci ostatků. Nezpochybněnou skutečností zůstává, že Václav se stal symbolem křesťanského panovníka a že jeho kult sehrál klíčovou roli v emancipaci českého státu a dynastie Přemyslovců v rámci křesťanské Evropy.
Kulturní a národní odkaz
Svatováclavská tradice se od středověku vyvíjela: zemské oslavy, poutě a procesí se konaly každoročně 28. září, později se k nim přidaly svatováclavské slavnosti, vinobraní a bohoslužby napříč zemí. V 19. století národní obrození přetvořilo Václavovu figuru na symbol české státnosti a kultu míru; během 20. století se svatováclavský odkaz různě politicky využíval, zejména za normalizace a během okupace. V roce 2000 byl 28. září prohlášen dnem české státnosti.
Ačkoli byl Václav historicky spojován s osobností a činy staré země, jeho kult se stal i významnou součástí moderního českého sebeuvědomění. Výtvarné i literární ztvárnění zachycuje jeho ideál: zbožný, spravedlivý, mírný a odhodlaný ochránce národa, který hájil nezávislost a civilizovanou Evropu. Myslbekova jezdecká socha na Václavském náměstí a další symboly připomínají jeho vliv na českou státní identitu a kulturu.
V časech krize a změn byl Václav vnímán i jako vzor pro prosazování humanity a solidarity. Chorál, který se stal součástí slavnostních obřadů, připomíná jeho odkaz a výzvy k modlitbě: Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě. Svatováclavský kult však není jen náboženskou tradicí, ale i historickým rámcem, ve kterém se utvářely a rozvíjely časy české státnosti.
Podle pramenů je ihned patrné, že o životě Svatého Václava neexistují spolehlivé doklady; data narození i úmrtí zůstávají nejednoznačná a historické i legendární podoby se prolínají. Přesto jeho odkaz jako patrona a symbolu českého národa přetrval napříč staletími a proměnami dějin.
Pavel Koutský: 27 Václav I Dějiny udatného českého národa (2013)
V kontextu české identity zůstává Václav ukazatelem ctností jako odvaha, spravedlnost a solidarita; jako diplomat i vládce čelil mnoha výzvám a vyzýval k toleranci a míru mezi lidmi a národy. Naše společná paměť ho spojuje s králi, kostely i univerzitami, které vznikaly za jeho vlády či v duchu jeho odkazu.