Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země však byla pustá a prázdná a tma ležela nad propastí. Řekl Bůh: „Budiž světlo!“ A bylo světlo. Oddělil světlo ode tmy a nazval světlo dnem, tmu nocí. Tak sestoupila na zemi první noc a vzešlo první jitro, a Bůh viděl, že je to tak dobré. Druhého dne rozkázal Bůh: „Buď obloha uprostřed vod!“ A učinil oblohu, aby rozdělovala vody, které jsou nad ní, a ty, které jsou na zemi. A nazval Bůh oblohu nebem. Třetího dne pravil Bůh: „Shromážděte se vody, které jsou pod nebem, v jedno místo a ukaž se místo suché!“ Tak se stalo. Nazval Bůh místo suché zemí a shromáždění vod mořem. A přikázal, aby země zplodila trávu a všeliké byliny se semeny a aby vydala stromy s jádrem v ovoci, aby se mohly rozmnožovati. čtvrtého dne řekl Bůh: „Buďte světla na obloze nebeské, aby osvěcovala zemi, aby rozdělovala den od noci a byla znamením na rozměřování času, dnů a let.“ Tak učinil Bůh na nebi dvě velká světla, jedno větší, které nazval sluncem, aby panovalo nade dnem, druhé menší, aby drželo správu nad nocí, a nazval je měsícem. Stvořil také hvězdy. Pátého dne pravil Bůh: „Vydejte vody hojnost živoucích bytostí, budiž také ptactvo, které by létalo nad zemí pod nebeskou oblohou!“ A stvořil ryby a množství vodních tvorů i všeliké ptactvo, mající křídla. Požehnal jim, aby se rozmnožovali a naplnili vodstva i povětří. Šestého dne rozkázal Bůh: „Vydej země živé tvorstvo rozličného druhu, dobytčata, havěť po zemi se plazící i zvěř divokou!“ A stalo se tak. Pak stvořil Bůh člověka, muže a ženu. Učinil je podle obrazu svého a podoby své. Sedmého dne dokonal Bůh své dílo. Viděl, že vše, co učinil, je velmi dobré. Proto požehnal dni sedmému a posvětil jej. A od práce si odpočinul. Bůh Hospodin udělal člověka z hlíny a vdechl do jeho chřípí život. Dal mu jméno Adam, to jest: muž ze země. Stvořil pro něho ráj Eden, překrásnou zahradu plnou rozkošného stromoví s ovocem chutným, svlažovanou řekou, která jedním ze čtyř ramen obtékala zemi zlata a drahého kamení. Vzal Hospodin člověka, postavil ho do ráje, dal mu jej k obývání a přivedl mu všechna zvířata i ptactvo nebeské, aby na ně pohleděl a určil, jak by se mělo každé z nich jmenovati. Uprostřed ráje stály dva stromy. Strom života a strom vědění dobrého i zlého. Adam byl v Edenu sám a Hospodinu se ho zželelo. „Není dobré, aby byl člověk samoten, stvořím mu pomocnici,“ pravil. Seslal na Adama tvrdý sen, ve spánku mu vyňal žebro a to místo vyplnil tělem. Od té chvíle pobývali Adam a jeho žena pospolu, těšíce se z krásy ráje a požívajíce jeho plodů.
Mezi živočichy, které Bůh stvořil, byl však tvor chytrý a lstivý: had. Tak had oklamal ženu. A protože toužila po ovoci na pohled tak krásném, po němž nabývá člověk rozumu, utrhla a jedla. Tehdy byly otevřeny oči jich obou a poznali, že jsou nazí. Neboť do té chvíle neznali studu, a že nemají oděvu, nepozorovali. Vtom zaslechli Hospodina, jak chodí ve větru po ráji. Ten v strachu odpověděl: „Slyšel jsem tě, ale bál jsem se, že jsem nahý. Řekl Hospodin: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Tehdy se Bůh velmi rozhněval a řekl hadovi: „Že jsi to učinil, zlořečený budeš mezi zvířaty země, po břiše se budeš plazit a žrát prach po všechny dny svého života. Položím nepřátelství mezi tebou a ženou a mezi potomky tvými a jejími. Adamovi pravil: „Že jsi uposlechl hlasu ženy a vzal jsi ze stromu, který jsem zapověděl, budiž ti země zlořečená. Trní a bodláčí ti plodit bude a v potu tváře budeš jísti, dokud se nevrátíš do země, z které jsi vzat. Pak jim dal Bůh kožený oděv, aby se jím oděli, a vyhnal Adama s jeho ženou ze zahrady Edenu, aby obdělával zemi, ze které byl vzat. Po odchodu Adamově usídlil Bůh v ráji anděly cherubíny s meči plamennými a blyskajícími se, aby střežili cestu ke stromu života. Neboť člověk, když pojedl ze stromu zakázaného, ví nyní, co jest dobré a zlé, a tím byl učiněn podobným bohům. Když Adam a Eva odešli ze zahrady Edenu, obdělávali zemi, dobývajíce z ní v potu tváře chléb, jak Bůh rozkázal. Adam pojal Evu za manželku a ta mu povila syna, jehož jméno bylo Kain. Když dospěli, byl Kain oráčem, Ábel pastýřem ovcí. Stalo se pak po mnohých dnech, že bratři vystavěli z kamení oltář, aby přinesli oběť zápalnou z prvorozených plodů, neboť ty náleží Hospodinovi. V oběti Ábelově našel Bůh zalíbení, ale na oběť Kainovu neshlédl. Řekl mu Hospodin: „Proč ses tak rozpálil hněvem? A proč opadla tvá tvář? Ale hněv Kainův a závist jeho byly veliké. Kain odpověděl: „Nevím. I řekl Bůh: „Co jsi to učinil? Krev tvého bratra volá ke mně ze země. Proto zlořečený budeš nyní na zemi, jež otevřela ústa, aby vpila krev bratrovu, kterého jsi zabil, a budeš-li ji obdělávat, nevydá ti už plody. Tehdy poznal Kain, čeho se dopustil. Pravil Hospodinovi: „Větší jest nepravost má, než aby mi mohla být odpuštěna. Neboť nešlechetný po všechny své dny sám bolestí se trápí, skrývá se před mstitelem a zvuk strachu jest v jeho uších i v čas pokoje. Nevěří, že by mohl být vysvobozen z temnot svého soužení, ustavičně očekávaje, že na jeho hlavu dopadne meč. Adamovi se narodil jiný syn a nazval ho jménem Set. Adam byl živ 930 let a zplodil syny a dcery. Ti, obývajíce ve stanech, obdělávali zemi a pásli stáda a jejich potomstvo se rozmnožilo. Také Kain poznal v zemi Nód ženu, která mu porodila syna. Potomci Kainovi byli pastýři, řemeslníci a hudebníci, neboť Bůh rozkázal zemi, aby nerodila tomu, kdo zavraždil bratra. V těch dobách žili také obrové, kteří se rodili ještě potom, když vcházeli v manželství s lidmi. Mezi pokolením Setovým bylo mnoho mužů dobrých, kteří chodili s Bohem, a Hospodin prodloužil dny jejich života. Metuzalémovi bylo 969 let, jeho synovi Lámechovi 777 let. A Lámech zplodil syna, kterého nazval Noe. Stalo se však, když se počali množit lidé, že vzrůstala ukrutnost a zlost lidská, vypučela pýcha a vzkvetl prut bezbožnosti, takže celá země byla porušena a naplněna nepravostí. A když viděl Hospodin, že veškero myšlení lidí po všechn čas není leč zlé, litoval, že stvořil člověka, a v srdci měl bolest. Ale Noe našel milost před Hospodinem. Poněvadž byl mužem spravedlivým, dokonalým a chodil ustavičně s Bohem. Proto řekl mu Bůh: „Nastává konec všemu živoucímu, neboť země jest naplněna hříchem a zahubím ji. Ty však si vystav koráb z dříví tesaného, zhotov v něm přehrady a uvnitř i zvenčí jej vymaž smolou. Tři sta loktů ať jest dlouhý, padesát loktů široký a třicet stop vysoký. Svrchu udělej okno a zavři je poklopem, v boku proraz dveře a v lodi udělej místnosti v třech poschodích nad sebou. Neboť uvedu potopu vod na zemi, aby zhubeno bylo všechno tvorstvo, v němž jest duch života. Cokoli bude na zemi, zemře. S tebou však učiním úmluvu a vejdeš do korábu ty i synové tví, žena tvá i ženy tvých synů. A do lodi uvedeš všechny živočichy, abys je zachoval živé. Z ptactva nebeského podle jeho druhů, ze zvířat podle jejich druhů a všelikých plazů podle jejich druhů. Z dobytka čistého vezmeš sedm a sedm samců a samic, stejný počet z ptactva nebeského a z tvorů nečistých dva a dva, vždy samce a samici, aby na zemi bylo zachováno živé plémě. I učinil Noe podle všeho, jak mu Bůh rozkázal. Když pak loď byla vystavěna, řekl Bůh Noemovi: „Vejdi ty a všechna tvá družina do korábu. Tedy vykonal Noe všechno tak, jak mu poručil Hospodin. Noe a jeho synové Sem, Cham a Jáfet, Noemova žena a tři ženy jeho synů se uchýlili k lodi, aby čekali na dny potopy. A do korábu vešla zvířata podle odrůd svých: dvě a dvě ze zvířat nečistých a z všeliké havěti, hýbající se na zemi; z nebeských ptáků a z dobytka pak čistého podle odrůd svých po sedmi, samci a samice. Živočichové čistí jsou ti, kteří mají kopyta rozdělena ve dví a přežvykují, neboť ty člověk smí jíst. Stalo se po sedmi dnech, že na zemi přišla zátopa. Noe se svými vešel do korábu a Hospodin za ním zavřel. V ten den protrženy byly všechny studnice a propasti veliké a byly otevřeny průchody nebe. Příval trval čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Rozlila se potopa, až vyzdvihla koráb a odloučila jej od země, takže plul na vlnách. Tak velice se vody rozmohly, že přikryly všechny hory a nejvyšší z nich zůstaly 15 loktů pod hladinou. Umřela veškerá těla a vyhladil Bůh všechno živoucí, co bylo na tváři země, od člověka až do zvířete a do ptactva nebeského a do zeměplazu. Zůstal toliko Noe a ti, kdož s ním byli v korábu. Vody setrvaly nad zemí po sto a padesát dnů. Tehdy se rozpomněl Bůh na Noema a všechny živočichy, kteří byli s ním, a zželelo se mu jich. Uvedl na zemi vítr a potopa už nestoupala, zavřel studnice, propasti i nebeské průchody a příval z nebe se zastavil. Vody z povrchu země odcházely, tři měsíce se navracejíce do svých koryt, až se ukázaly vrcholky hor. Takže koráb stanul na hoře Araratu. Po čtyřiceti dnech Noe otevřel okno, které svrchu lodi udělal, a vypustil krkavce. Ten vyletěl a zase se navrátil. Potom vypustil holubici. Ale ona, když nenašla, kde by její noha odpočinula, vrátila se k němu. A Noe, vztáhnuv oknem ruku, vzal ji a donesl k sobě do korábu. Počkal ještě sedm dní a znova vypustil holubici. Přiletěla k němu k večeru a hle, držela v zobáčku olivový list. Poznal Noe, že vody opadly. Čekal ještě sedm dní jiných a opět vypustil holubici; a ta se k němu již nevrátila. Sňal příkrov korábu a viděl, že vrcholky hor oschly. Za dva měsíce pak oschla celá země. Tehdy řekl Bůh Noemovi: „Vyjdi z korábu, ty i žena tvá, tví synové a jejich ženy! I vyšel Noe a synové jeho, žena a ženy synů. A vyšli všichni živočichové, zvířata a ptáci a plazové a všechno, co se hýbe na zemi, podle svých odrůd. Vystavěl Noe Hospodinu oltář, a vzav ze všech dobytčat čistých i ze všeho ptactva čistého, obětoval zápalnou oběť. Zalíbila se Hospodinovi její příjemná vůně a řekl v srdci svém: „Nebudu již zemi zlořečiti pro člověka, protože všechno jeho myšlení jest od mladosti zlé; a nebudu již pobíjeti všechno živoucí, jako jsem učinil. „Vcházím v smlouvu s vámi a s veškerou duší živou, která vyšla z korábu: Nebude již potopa ke zničení země a k vyhlazení všeho živoucího. Tři byli synové Noemovi: Sem, Cham a Jáfet. Sem měl pět synů, Cham čtyři syny a Jáfet sedm synů. Za čas si řekli: „Vystavme si město a věž, jejíž vrcholek by dosahoval k nebi. Ale Bohu se jejich pýcha nelíbila a sestoupil z nebes, aby popatřil na město a věž, kterou stavěli lidští synové. Řekl k sobě: „Nedají se odvrátit od toho, co si umínili! Učinil tak, a když lidé stavějící věž na sebe hovořili, nepoznal nikdo smysl toho, co k němu mluvil druhý. Musili nechat stavění a Hospodin je jako národy různých jazyků rozptýlil po všem světu. V zemi kananejské stála Sodoma a Gomora, města bohatá a slavná. Leč právě jejich bohatství přivedlo Sodomské a Gomorské k pádu. Zpychli, zatvrdili se a oddali se rozkoším. Jídali jen berany a telata ze stáda nejtučnější, mazali se vonnými mastmi, lehali na ložích ze slonové kosti, a majíce po bocích ozdobné nádoby s vínem, dávali si otrokyněmi hrát na cimbály a harfy. Z rozmařilosti páchali ukrutnost a věci nedobré. Jejich tváře se zalily tukem, na slabinách se jim nadělaly záhyby a jejich srdce ztvrdla na kámen. Ale kdo žije v marnostech, nevěří, že pominou, že bude předčasně vyťat a ratolest jeho že se nebude zelenat. Nedaleko Sodomy, na pastvinách u řeky Hebronu žil v stanech a se svými stády muž spravedlivý jménem Abram z pokolení Semova, syna Noemova. Vystavěl u řeky Hospodinovi oltář a Bůh, zjevuje se mu a rozprávěje s ním, řídil jeho cesty. Abram i jeho žena Sarai byli již velmi staří. Jednou, za dne nadmíru parného, seděl Abram u dveří stanu, a když pozvedl oči, viděl, jak k němu přicházejí tři muži. „Pane můj,“ pravil nejstaršímu, „nalezl-li jsem v tvých očích milost, nepřecházej mimo svého služebníka, zastav se u mne. Dám přinést trochu vody, omyjete si nohy a odpočinete pod stromem. Pospíšil do stanu a rozkázal ženě, aby napekla z bílé mouky podplamenic. Pak běžel ke stádu, vybral dobré tele a dal služebníkovi, který je rychle připravil. „Ve stanu,“ odpověděl. Sarai však tajně poslouchala u dveří stanu, a když uslyšela ta slova, tiše, že to nikdo nemohl slyšet, se zasmála. Bůh, nechtěje zatajovat Abramovi cíl své pouti, na cestě řekl: „Křik Sodomských a Gomorských pronikl až ke mně. Velmi se polekal. Jak pro města, tak pro věc ještě jinou. Přistoupil k Hospodinovi a zvolal: „Což zahladíš spravedlivého s bezbožným? Kdybys bez soudu usmrtil člověka dobrého se zlým, jaký by byl rozdíl mezi nimi? Mezitímco Abram rozmlouval s Bohem, pokračovali oba andělé v cestě k Sodomě a došli tam již za soumraku. V té době seděl v městské bráně Lot, odpočívaje po parném dnu. Když viděl přicházet poutníky, vstal, vyšel jim vstříc, a hluboce se ukloniv, zval je do svého domu. Dříve však než ulehli, srotili se odevšad kolem domu muži toho města, od mladého po starého, a chtěli příchozím ublížit. Volali na Lota: „Kde jsou ti lidé, kteří k tobě v noci přišli? Lot vyšel, zavřel za sebou dveře a řekl: „Prosím vás, bratři, nečiňte jim nic zlého. Oni však křičeli: „Sám jsi u nás cizincem a chceš nás napomínat? A obořili se na Lota a vrhli se na dveře, aby je vyvrátili. Avšak muži - hosté vztáhli ruce, Lota vzali dovnitř a zavřeli za sebou. V domě pak řekli hosté Lotovi: „Máš-li zde ještě koho, ať zetě, syny nebo dcery, vyveď je odtud a vezmi s sebou vše, co jest tvého. Když ráno počínalo svítat, nutili andělé Lota, nemá-li zahynout, aby vzal ženu a obě dcery a odešel. Lot však prosil: „Nalezl jsem milost před tvýma očima a velké jest milosrdenství, které jsi mi prokázal. Ale nemohu utíkat do hor, poněvadž bych zemřel. „Vyslyšel jsem tě,“ pravil anděl, „a nezničím městečko, o kterém mluvíš. Lot vcházel do městské brány, ale jeho žena, která šla za ním, nedbajíc andělovy výstrahy, se ze zvědavosti obrátila. Hospodin chrlil v hněvu svém na Sodomu a Gomoru oheň a síru z nebe a zničil ta města se všemi lidmi a vypálil celou rovinu, takže se na ní nemůže ani sít, ani nic vzcházet, co roste ze země. Když ráno odešel Abram ze svého stanu u řeky Hebronu, pospíchal k místu, kde včera mluvil s Hospodinem. Pokolení Jákobovo setrvalo v zemi egyptské čtyři sta třicet let. A bylo to pokolení velké. Všech duší Jákobových, které přivedl ze země kananejské, bylo s rodinou Josefovou sedmdesát. Tenkrát, když s nimi přecházel egyptské hranice a modlil se, zjevil se mu Bůh a řekl: „Já jsem Bůh silný, Bůh otce tvého. Neboj se sestoupit do Egypta, neboť učiním tam z tebe velký národ.“ Tak se stalo. Od dob Josefových se vystřídalo mnoho vládců země, zapomněli již na dobrodiní, které jim prokázal syn Jákobův, a vidouce růst jeho národa, báli se, aby Bůh jeho nevypudil bohy jejich. Řekl tedy farao: „Lid synů izraelských jest mnohý a silnější nad nás. Počínejme si opatrně, aby se nerozmohl.“ A ustanovil nad ním úředníky, aby od něho vybírali platy a trápili jej břemeny. Nadělal z Židů otroky a učinil jim život trpkým, sužuje je těžkými robotami v cihelnách, na polích, při stavbách průplavů a měst, i v díle takovém, jehož nebylo potřebí; jen aby je trápil. Ale čím více je utiskoval, tím více rostli a rozmáhali se. V té době žili muž…
Najděte v textu ztracená písmenka a doplňte tak chybějící části; cvičení rozvíjí jazykové a pozorovací schopnosti žáků prostřednictvím biblického rámce. Text Ilustrativně spojuje známé postavy jako Adam a Eva, Noe, Abram, Lot, Gót a David s Morálními tématy poslušnosti, pýchy, spravedlnosti a důvěry v Boží plán. Měřítko Olbrachtovy práce spočívá v propojení literárního dědictví s didaktickým pracovním listem, který podporuje čtenářskou gramotnost, kritické myšlení a diskusi o etických dilematech v biblických příbězích. Aktivní úkoly zahrnují popis postav, sledování motivů, porovnání čtení s tradičními vyobrazeními a vytváření vlastních shrnutí.
[h2]Struktura a klíčové motivy[/h2]Hlavní dějová linie se točí kolem stvoření světa, lidské neposlušnosti, následné ztráty ráje a potopy, která měla za cíl očistit zemi od hříchu, a následného nového začátku s Noemovou smlouvou. Mezi nejvýznamnější témata patří poslušnost Božímu rozkazu, hledání spravedlnosti a důvěra v Boží plán i v obtížných časech. Dlouhá genealogie a popisy rodových větví slouží k ukotvení časového rámce a kontextu, ve kterém se vyvíjí konflikt mezi lidmi a bohy v časech, kdy byli lidé ovládáni mocí a svádivostí.
Postavy jako Abram, Lot a Goliáš ukazují, jak víra, odvaha a důvěra v Boha vedou k záchraně a vítězství, i když čelí šesti nárokům a rizikům. Vyobrazení Sodomy a Gomory slouží k ilustraci morálních důsledků zpychnutí a bezbožnosti a k diskusi nad tím, jak spravedlnost a milosrdenství Boha zasahují do lidského života. Text zdůrazňuje, že Noe nalezl milost před Hospodinem a že Bůh urovnává smlouvu s lidmi po potopě, což je důležitý moment pro pochopení následných biblických výkladů.
V didaktickém rámci práce se vytvářejí úkoly k rozvíjení čtenářských dovedností a kritického myšlení, včetně hledání ztracených písmenek, porovnání motivů, a diskuzí o etice a víře. Obrázky a infografiky mohou napomoci vizualizaci světa stvoření, ráje Edenu, archy Noa a cest lidstva po potopě. Poznámky k delším pasážím a referenční seznamy k dalším čtením umožňují učitelům rozšířit výuku.
