Pojďme si definovat pojem „víra“. Bible říká: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme“ (Židům 11:1). Víra není prázdná naděje nebo prostě pozitivní vyznávání něčeho, co chceme, aby byla pravda. Víra rozpoznává něco, co už je realitou, přestože to ještě není vidět.
Bible říká o Abrahamovi: „Je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem, který … povolává v bytí to, co není“ (Římanům 4:17). Na základě tohoto verše si někteří lidé myslí, že můžou jednoduše „povolat k bytí“ cokoli chtějí. Přečti si ale ten verš znovu! Abraham nepovolal Izáka k bytí, to udělal Bůh! Abraham jednoduše uvěřil Bohu, jednal podle jeho zaslíbení, a díky tomu se Izák narodil.
„Neochabl ve víře, i když pomyslel na své již neplodné tělo - vždyť mu bylo asi sto let - i na to, že Sára již nemůže mít dítě; nepropadl pochybnosti o Božím zaslíbení, ale posílen vírou vzdal čest Bohu v pevné jistotě, že Bůh je mocen učinit, co zaslíbil“ (Římanům 4:19-21).
Musíš věřit v Boha, ne ve svou víru! Víra sama o sobě nemá žádnou tvůrčí moc; pouze potvrzuje, co již existuje v neviditelném světě a v zaslíbeních, která Bůh dal s vědomím, že se v jeho čase naplní podle jeho vůle. Cokoli ve víře vyhlašuješ, musí být založeno na tom, co ti Bůh jasně zaslíbil ve svém Slově.
Rozvoj víry podle Slova Božího
Jak takový druh víry rozvíjet? Čti Slovo! „Víra je tedy ze slyšení zprávy a tou zprávou je slovo Kristovo“ (Římanům 10:17, B21). Milé posluchačky a milí posluchači, pohodlně se usaďte, protože v dnešním pořadu Bible v liturgii se budeme věnovat zajímavému tématu „víra v Bibli“.
Minulý pátek jsme se zabývali tématem zázraky v Bibli. Víra je v Bibli zdrojem a také středem veškerého náboženského života. Díky víře odpovídá člověk na Boží záměry. Podle Abrahámova vzoru žily a umíraly všechny významné osobnosti ve víře. Abrahám je otcem víry. Tuto víru dovádí k dokonalosti Ježíš Kristus.
Hebrejština zná mnoho nejrůznějších výrazů pro české slovo víra. Již jsme si řekli, že za Otce víry je považován Abrahám. Bůh ho povolal z chaldejského Uru, kde jeho otec sloužil jiným bohům, a dal mu příslib: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno“ (Gn 12,1-2). Proti všemu očekávání „Abram Hospodinu uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost“ (Gn 15,6). Abram, který měl neplodnou ženu a který nijak nestrádal, uvěřil Bohu a vydal se po Jeho cestě.
Postavil celou svou existenci na Božích zaslíbeních. Jeho víra byla těžce zkoušena obětováním vlastního syna Izáka, skrze kterého se začínala naplňovat zaslíbení. Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův navštěvuje svůj lid v egyptském otroctví. Zjevuje se Mojžíšovi a dává mu poznat své jméno - jsem, který jsem. Mojžíš odpovídá, navzdory počátečním výmluvám, na Boží povolání, uvěří Bohu a stává se tak jeho nástrojem. Je prostředníkem, který sděluje lidu Boží záměry. Zázraky, o kterých jsme mluvili minulý týden, jsou důkazem jeho povolání a poslání.
Bůh uzavřel s Izraelem smlouvu. Její podmínkou je víra Izraele, který se skutečným Božím lidem stává na základě věrnosti smlouvě. Celých čtyřicet let putování pouští, následné dobytí Kanánu a usazení v zemi je protkáno nevěrností. Setkáme se však také s okamžiky silné víry v Boha. Připomeňme si průchod Rudým mořem nebo pád jerišských hradeb. Autor listu Židům se na tyto skutečnosti po mnoha letech odvolává: „Izraelští muži věřili, a proto prošli Rudým mořem jako po suché zemi, ale když se o to pokusili Egypťané, pohltily je vlny. Izraelští věřili, a proto před nimi padly hradby Jericha, když je obcházeli po sedm dní (…) mám ještě pokračovat? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeónovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích, kteří svou vírou dobývali království“ (Žid 11,29-33).
Celé putování pouští a usazení v Zaslíbené zemi je však protkáno častou nevírou a touhou vidět zázraky a znamení. Bůh je absolutně věrný a vždy jedná ve prospěch Izraele. Bude-li Izrael dodržovat smlouvu, kterou s ním Hospodin uzavřel, nemusí se nikoho a ničeho obávat. Mojžíš národ povzbuzoval a říkal jim: „Neboj se! Jen si vzpomeň, jak naložil Hospodin, tvůj Bůh, s faraónem a s celým Egyptem, vzpomeň si na veliké zkoušky, které jsi viděl na vlastní oči, na znamení a zázraky, na pevnou ruku a vztaženou paži, jimiž tě vyvedl Hospodin, tvůj Bůh. Tak naloží Hospodin, tvůj Bůh, s každým lidem, kterého se bojíš“ (Dt 7,18-19).
Boží smlouva předpokládá víru v izraelském národě. Izrael si často připomínal podivuhodné Boží zásahy, které se staly v minulosti. Po usazení Izraele v Kanánu začala víra upadat. Lidé, zvláště pak někteří králové, se oddávali modloslužbě. Proti tomu vystupuje množství proroků. Nejvýznačnějším hlasatelem víry je Izajáš. Vyzývá krále Achaza, aby se přestal bát a důvěřoval Hospodinu, který dodrží svůj slib Davidovi. Izajáš Achazovi říká: „Zachovej klid a neboj se, neklesej na mysli kvůli těm dvěma čadícím oharkům.
V šestém století před Kristem zažila víra Izraele krajní ohrožení při pádu Jeruzaléma a následujícím odvlečení do vyhnanství. Druhý Izajáš, prorok, který vystoupil v babylónském vyhnanství a pokračoval v duchu Izajášova proroctví, píše: „Utištění ubožáci hledají vodu, ale žádná není. Jazyk jim žízní prahne. Já Hospodin jim odpovím, já, Bůh Izraele, je neopustím…“ (Iz 41,17). Proroci zdůrazňují Boží všemohoucnost. Prorok Ezechiel píše:„Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já Hospodin jsem to vyhlásil i vykonal“ (Ez 37,14).
Proroci jsou poslové naděje na nový život. Ukazují Boha jako stvořitele světa a Pána dějin. Přečtěme si povzbuzení ze čtyřicáté kapitoly proroka Izajáše: „Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze. (…) Ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly“ (Iz 40,28.31).
Hospodin je jediný a pravý Bůh. V Novém zákoně je patrné, že první uvěřili chudí. Zachariášovi dělalo problémy uvěřit podivné zvěsti o narození syna. Zato Maria nám může být příkladem neomezené víry a důvěry v Boha. Připomeňme si událost zvěstování. Maria reaguje na Boží povolání a úkol s tím spojený: „Jsem služebnice Páně.“
Podle první kapitoly Markova evangelia vystoupil Ježíš se zvěstí: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mk 1,15). Věřit znamená přijmout slovo, které Ježíš přináší. Víra je jednoznačně spojena s obrácením člověka a pokáním. Víra shromažďuje převážně chudé okolo Ježíše, který je učí a vede k víře v něho jako mesiáše.
Apoštol Pavel říká ve Skutcích apoštolů Efezanům: „Jan křtil ty, kteří se odvrátili od svých hříchů a vybízel lid, aby uvěřili v toho, který přijde po něm - v Ježíše“ (Sk 19,4). Ježíš byl chudý a jeho kázání se na chudé obrací. Známe Ježíšova slova z Kázání na hoře: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“ (Mt 5,3).
Ježíš konal mnoho zázraků a znamení. Lidé si kladli otázku: Kdo je to, že má takovou moc? Tato otázka byla pro některé zkouškou, pro jiné pohoršením. Ježíš vyžaduje víru před konáním zázraků. Připomeňme si, co říkal Ježíš Martě před vzkříšením jejího bratra Lazara: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu? Řekla mu: Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět“ (J 11,25-27).
Neboť „kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.“ Ježíš říká: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“ dokud Petro bezmezně věřil, mohl jít po vodě; když však začal pochybovat, tonul. Ve víře a činech Ježíšových mocí se ukazuje vztah víry a skutků.
Dokud Ježíš jde na smrt s naprostou důvěrou ve Otce, vrcholné projevem nevíry je volání velekněží: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Ať nyní sestoupí z kříže“ (Mk 15,32). U učedníků nebylo rozhodnutí následovat Mistra snadné. Zlom přišel s Kristovým vzkříšením, které potvrzuje jeho slova a dává světu evangelium.
Očití svědkové hlásají evangelium a svou vírou naplňují Ježíšův odkaz: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen.“ Evangeliu nadále slouží zázraky jako potvrzení toho, že Boží záměr pokračuje skrze víru v Ježíše Krista.
Víra není kouzelný proutek, ale důvěřivá a poslušná otevřenost Bohu. Je to doklad vlastní vlastní identity a zaslíbení, které Bůh dává. Víra je tedy doklad o vlastnictví - hupostasis - a ten, kdo má opravdovou víru, má v rukou doklad a na něm své jméno.
Víru na uzdravení získáme stejně jako víru na cokoli jiného: skrze čtení a vstřebávání Božího slova. „Víra je tedy ze slyšení a slyšení skrze slovo Boží“ (Římanům 10:17). Čti Slovo s otevřeným srdcem, jak řekl Ježíš: „Slyšte a dobře si pamatujte tato slova“ (Lukáš 9:44). Bůh nám ve Slově daroval zaslíbení o uzdravení a některá z nich se vztahují právě k uzdravení.
Čti, studuj, zapamatuj si a vstřebej je až do morku kostí; potom je Bohu připomínej, když se budeš modlit za své uzdravení nebo za druhé lidi. Víra, kterou potřebuješ na zázrak uzdravení, stejně jako na odpověď ke každé modlitbě, pochází ze Slova. Čti ho s modlitbou a žádej Boha, aby tvou víru posílil.
