V důsledku anglické reformace v 16. století došlo k nebývale radikálnímu vytlačení katolíků z veřejného života anglické společnosti, katolictví nebylo tolerováno, věřící byli pronásledováni, nesměli zastávat vyšší úřady. Postupné změny začínají až na sklonku přelomu 18. a 19. století.
Průběh postupné emancipace katolíků
1829 druhý Catholic Relief Act, zrušení většiny antikatolických zákonů v království, počátek veřejné katolické emancipace; katolíci např. 40. a 50. 9. 1864 J. H. 1874 William Ewart Gladstone publikuje tzv. Gladstone’s Pamphlet - The Vatican Decrees in their Bearing on Civil Allegiance, v němž tvrdí, že dogma I. 1875 uveřejněn Dopis vévodovi z Norfolku od J. H.
1895 katoličtí biskupové povolují katolickým studentům navštěvovat protestantské univerzity, jako je Oxford nebo Cambridge; např. v Oxfordu ihned vzniká dům zřízený benediktiny z kláštera St. 1896 papež Lev XIII.
1921-1927 v belgickém Mechelenu probíhají za tiché podpory Vatikánu rozhovory mezi kardinálem Mercierem a představiteli anglikánské církve o možnostech přibližování obou církví; rozhovory ukončí encyklika Pia XI. 1980 v Liverpoolu se koná National Pastoral Congress, shromáždění asi dvou tisíc laiků, podporované arcibiskupem Derekem Worlockem a kardinálem Basilem Humem. Kongres poprvé po skončení II. vatikánského koncilu probíral otázky týkající se laiků, katolíků ve Velké Británii. Jeho závěry byly shrnuty do dokumentu The Easter People. Arcibiskupové Hume a Worlock prezentovali dokument papeži Janu Pavlu II. v Římě, který jej veřejně odmítl. 1982 papež Jan Pavel II. jako první papež navštívil Anglii, setkal se s královnou Alžbětou II.
1994 Katharine, vévodkyně z Kentu, konvertovala s výslovným souhlasem královny ke katolicismu, a to jako první člen královské rodiny od schválení tzv. 1995 královna Alžběta II.
2009 encyklika papeže Benedikta XVI. 2010 papež Benedikt XVI. Jedním z překvapení voleb je úspěch velšké regionální strany Plaid Cymru v čele s Rhunem ap Iorwerthhem. Strana usilující o kulturní autonomii Velšanů prosazuje zelený, levicový a proevropský program. „Pětistranický politický systém jsme tu dosud neměli. Nacházíme se v bezprecedentní situaci a nikdo z nás přesně neví, jak se to vyvine,“ shrnul pro deník The Guardian nejuznávanější britský odborník na volby John Curtice.
Britská veřejná politika a volební práva žen
19. září 1893 získaly ženy na Novém Zélandě jako první na světě volební právo. První snahy o získání politických práv pro ženy můžeme sledovat zejména ve Velké Británii a Spojených státech amerických. Z uvedených států dosáhlo tohoto cíle již v 19. století pouze hnutí působící na Novém Zélandu. Klíčové události proběhly mezi lety 1891-1893.
Návrhy zákonů iniciované prvními dvěma peticemi prošly Sněmovnou reprezentantů, ale byly odmítnuty horní komorou. Situace se změnila až peticí z roku 1893, kdy zákon těsně prošel oběma komorami. Nový Zéland se tak stal prvním místem na světě, kde ženy získaly právo volit v parlamentních volbách. Prvních voleb se účastnilo okolo 84 % žen majících právo volit.
Aktivistky slavily velké vítězství a gratulace dostávaly z celého světa. Petice zahrnovala více než 500 listů podepsaných napříč zemí. Hlavní postavou zde byla Mary Wollstonecraft i její dílo Obhajoba ženských práv z roku 1792. Zájem o tématiku od roku 1850 stoupl díky liberálním intelektuálům, mezi nimi John Stuart Mill a Harriet. V Manchesteru byl založen Výbor za volební právo pro ženy (1865). O dva roky později Mill předložil petici s 1550 signatáři. V roce 1869 získaly svobodné ženy a vdovy právo volit v municipálních volbách, muži argumentovali, že vyjadřují názor celé rodiny.
V 1894 bylo volební právo v místních volbách přiznáno i vdaným Britkám, ale za podmínek. Do konce století mohlo hlasovat jen asi milion voliček na lokální úrovni a celostátní volby zůstávaly rezervovány pro muže. Postupně vznikaly organizace a spolky bojující za práva žen; v roce 1897 se sjednotily do Národního sdružení ženských spolků. Postupně docházelo k militantnímu tlaku a násilnostem, které zvyšovaly veřejnou podporu i protesty; činnost byla do značné míry ukončena až vypuknutím první světové války.
Historie volebního práva žen v USA a Spojeném království
Toto období ukazuje paralely i rozdíly. Činnost ženských hnutí ve Spojených státech začala v 19. století v rámci hnutí proti otroctví; v roce 1848 bylo v Seneca Falls vyhlášeno 19.Článek o volebním právu žen v USA, v roce 1890 Wyoming udělil ženám právo volit ve své ústavě. V roce 1918 konečně došlo k rozsáhlejší reformě ve Velké Británii, kdy byl rozšířen elektorát pro muže nad 21 let bez ohledu na majetek a pro ženy nad 30 let s majetkovými právy; posun směrem k plné rovnosti byl však postupný a diskriminace zůstávala.
Nyní se podívejme na volební výsledky po roce 2019 a jejich odraz ve Velké Británii. Největšími vítězi jsou Reform UK a Zelení, zatímco Labouristická strana zaznamenala historicky nízké zisky.
Vysvětlení nové britské pluralitní politiky
Tabulka: klíčové milníky volebního práva a emancipace
| Rok | Událost | Dopad na volební právo |
|---|---|---|
| 1829 | Catholic Relief Act - omezení katolických restrikcí částečně zrušena | začátek emancipačních procesů |
| 1869 | Komunální volební právo pro ženy s daněmi | lokální volební práva pro ženy |
| 1893 | Petice z roku 1893; oboustranné schválení | právo volit na Novém Zélandu pro ženy |
| 1918 | Zákon rozšiřující volební právo | muži nad 21 let a ženy nad 30 let s majetkem |
| 1928 | Rovné volební právo žen a mužů bez podmínek | totální rovnost volebního práva pro dospělé |
Na závěr lze shrnout, že cestu katolíků k veřejnému postavení a volebnímu právu provázely dlouhé období náboženských dynamiček, politických změn a mezinárodních vlivů. Emancipace byla postupná a probíhala paralelně s širšími reformními pohyby v britské společnosti a v zahraničí.