Vstupní modlitba se také nazývá kolekta, což pochází od latinského colligere - sbírat. Tento starý charakter vstupní modlitby je dodnes zachován: kněz nejprve vyzve k modlitbě slovy „modleme se“, následuje chvíle ticha, v níž je prostor pro vyjádření osobních úmyslů přicházejícího shromáždění. Až po tiché modlitbě kněz nahlas pronáší vstupní modlitbu z misálu, kterou shrnuje všechno, co bylo vyřčeno v duchu během chvíle ticha; a protože se modlí nahlas, modlí se k Bohu nejen jménem svým, ale jménem všech přítomných.
Tímto gestem se ukazuje pouto mezi Bohem a Božím lidem: lid se k jeho slovům přidává odpovědí amen, která znamená potvrzení a souhlas s tím, co bylo řečeno. Kněz má při vstupní modlitbě rozpjaté ruce, což je starověké modlitební gesto vyjadřující očekávání a darování všeho Bohu. Současné vydání misálu církve, na rozdíl od verze před Druhým vatikánským koncilem, obohatila o poklady starých římských modliteb autory papeže Lev Veliký, Gelasius, Vigilius a dalších. Poté kněz vybídne lid k modlitbě, a celý shromáždění se na krátký okamžik zapojuje do ticha, aby si uvědomili tvář Boží a připravili své prosby v duchu.
Tehdy kněz pronáší modlitbu, která se nazývá vstupní, v níž je vyjádřena povaha právě slavené bohoslužby. Podle starobylé tradice církve se vstupní modlitba obvykle obrací k Bohu Otci skrze Krista v Duchu Svatém a uzavírá se trinitárním, delším zakončením. Lid se k prosbě připojuje a aklamací Amen přijímá modlitbu za svou. Deinde sacerdos populum ad orandum invitat; et omnes una cum sacerdote parumper silent, ut conscii fiant se in conspectu Dei stare, et vota sua in animo possint nuncupare. Tunc sacerdos profert orationem, quæ solet « collecta » nominari, et per quam indoles celebrationis exprimitur. Ex antiqua traditione Ecclesiæ, oratio collecta de more ad Deum Patrem, per Christum in Spiritu Sancto, dirigitur et conclusione trinitaria, idest longiore, concluditur. Populus, precationi se coniungens, acclamatione Amen orationem facit suam.
V církvi je zvykem, že biskup nebo kněz vysílá k Bohu modlitby vestoje a ruce přitom drží poněkud pozvednuté a rozepjaté. Tento způsob modlitby nalézáme už ve starozákonní tradici a křesťané jej přijali na památku umučení Páně. Consuetudo est in Ecclesia episcopum aut presbyterum orationes ad Deum dirigere stantem, et manus aliquantulum elevatas et extensas tenentem. Qui mos orandi iam invenitur in traditione Veteris Testamenti et a christianis acceptus est in memoriam dominicae passionis.
Vstupní modlitba se zvláště v neděli (ale také v „silných“ liturgických dobách) v liturgii objevuje několikrát denně - také v liturgii hodin, a celým dnem nás jakoby provází. Po výzvě „modleme se“ a chvíli ticha se kněz ve jménu celého Božího lidu modlí text z misálu. Anamneze představuje rozpomenutí se na skutečnosti spásy, které Bůh pro svůj lid vykonal, nebo vyznání toho, jak je Bůh k lidem dobrý. Epikleze znamená „svolávání shůry“ a v užším významu se tento pojem používá pro část eucharistické modlitby, kdy kněz prosí, aby Bůh seslal na dary chleba a vína moc svého Ducha.
Vstupní modlitba se vždy uzavírá delším způsobem, v němž se připomínají všechny tři Božské osoby (na rozdíl od modliteb nad dary a po přijímání, kde se zmiňuje pouze Kristus). Tyto konkluze vždy vyjadřují logiku naší modlitby - prosíme Otce skrze Krista v Duchu svatém. Zástupci věřících přinášejí dary chleba a vína, z nichž se stane Tělo a Krev Krista. Již od prvotních křesťanských dob se také v tuto chvíli koná sbírka pro potřebné nebo pro farnost. Kněz pronáší u oltáře modlitby, v nichž velebí Boha za dary chleba a vína, a pokračuje modlitba kněze, jejímž smyslem je spojení celého shromáždění věřících s Kristem ve vyznávání velikých Božích činů a v podání oběti.
Svatý, Svatý, Svatý, Pán, Bůh zástupů. Nebe i země jsou plny tvé slávy. Hosana na výsostech. Eucharistická modlitba pokračuje prosbou o seslání Ducha Svatého, aby chléb a víno proměnil na Tělo a Krev Ježíše Krista. Poté se kněz modlí Kristova slova o ustanovení eucharistie. Při těchto posvátných okamžicích, kdy se z chleba a vína stává Tělo a Krev Krista, věřící klečí. Eucharistická modlitba pokračuje prosbou o seslání Ducha Svatého na ty, kdo budou eucharistii přijímat. Jménem církve kněz obětuje eucharistii Bohu Otci. Následují prosby za živé i zemřelé.
Mše svatá podle římské tradice zahrnuje modlitbu Otče náš, prosby za pokoj a vzájemnou jednotu, a výzvy k pokoji a odpuštění. Přítomní se navzájem pozdraví a kněz láme proměněný chléb, jehož jednu částečku vkládá do kalicha. Následuje modlitba po přijímání a Svaté přijímání samotné. V závěrečných okamžicích mše se často zpívá Sláva na výsostech Bohu, která je starobylým hymnem chvály a oslavou Boha Otce a Beránka.
Účelem vstupních obřadů je vytvořit společenství shromáždění a dobře se připravit ke slyšení Božího slova a k důstojnému slavení eucharistie. Aby se lidé sjednotili, je vhodné, aby kromě zpívaných liturgických dialogů vždycky společně zpívali alespoň jednu část úvodních obřadů - vstupní zpěv, Kyrie nebo Sláva na výsostech Bohu. Při různých příležitostech, jako Květná neděle či slavnosti, se některé úvodní obřady vynechávají nebo se slaví zvláštním způsobem. Texty žalmů, hymnů a písní je potřeba zacházet pečlivě; verše by se neměly vynechávat bez důvodu a způsoby zpěvu by neměly zkreslit význam skladeb. Z dlouhodobé tradice v římské liturgii je při příchodu průvodu zpěv antifon a žalmu; při příchodu se mohou zpívat i jiné hymny a písně, pokud souzní s významem vstupního zpěvu.
Vstupní modlitba a její kontext v liturgii slova a eucharistie zůstávají klíčovou součástí bohoslužby. Konzistentní hudební motivy a společný zpěv posilují duchovní záměr slavení a podporují aktivní účast věřících v průběhu celého shromáždění.
