Jeden člověk chtěl vyhrát v loterii. Do sakristie přišli mladí rodiče s malý dítětem. „Přišli jsme dát pokřtít dítě.“ „Jaké mu dáte jméno?“ ptá se kněz. „Neptun,“ odpověděli. Kněz na ně vyvalil oči: „To nejde. Je to pohanské jméno. Paní katechetka vypravuje dětem o andělíčku strážném. Tu přijde do třídy Pepíček a sedá si k Romance. „Nesedej si ke mně,“ napomíná ho Romanka, „sedí u mě andělíček strážný!“
U svatého Matěje říká kostelník: „Tuto sobotu nemusíme uklízet. Karel musí nějaký čas odsedět ve vězení, ukradl dvě auta.“ Několik kněží na Moravě se pokoušelo zavést češtinu do liturgie dávno před II. Vatikánským koncarlem koncilím. Přišel syn za otcem a zeptal se, zdali by teď, když je mu osmnáct, nemohl dostat auto. Otec se zamyslel a řekl: „Když budeš více číst Bibli a ostříháš si vlasy, tak je to možné.“ Syn tedy slíbil, ale druhý den přišel znova.
Jednoho dne dělá policie ČR razii na černé pálenice a ke svému zděšení jednu nalezne zrovna na faře. „Otče zrovna vy!“ Pepíček si hraje s růžencem a babička ho napomíná: „Pepíčku, to nesmíš, růženec není na hraní.“ „Pepíčku, co to kreslíš?“ „Pána Boha, pane faráři.“
„Ale jak?“
Na závěr půlnoční mše svaté se jistý kněz rozloučil s přítomným takto: “Přeji vám všem radost z příchodu Spasitele na svět. Kostelník zapaluje paškál a svojí nešikovností srazí hlavu na soše sv. Jana Křtitele. Pán farář však neradostnou situaci hned zachránil a pod sochu připevnil tabulku: Sv. Kněz praví na mši svým věřícím: „Příští neděli budu kázat o lži a chci, abyste si všichni přečetli sedmnáctou kapitolu Markova evangelia.“ O týden později se před kázáním ptá z kazatelny, kdo všechno četl sedmnáctou kapitolu. Zvednou se ruce všech přítomných. Kněz s úsměvem povídá: „Marek má jen šestnáct kapitol.“
Farář se ptá na hodině náboženství dětí: „Kdo chce jít do nebe?“ Hlásí se všichni kromě Pepíčka. Přijde duše do nebe. Svatý Petr se ptá na povolání. „Doktor!“ praví duše hrdě a už se hrne dovnitř. „Moment, stát!“ povídá Svatý Petr. „Babi, stvořil Bůh i lva?“ „Samozřejmě, Pepíčku.“
„Ha-ha. Tak co, jak se žije v pekle?“ „Paráda. Pestrá společnost a chutná strava. A co v nebi?“ „Někdy pracujeme i šestnáct hodin denně.“ „Nepovídej?!“
Ve vlaku cestuje mladík a čte bibli. Svatý Petr slyší klepání na nebeskou bránu, otevře a vidí tam stát muže. Než se ho stačí na cokoliv zeptat, muž zmizí. Po chvíli se klepání ozve znovu. Když Petr otevře, stojí před ním tentýž muž, ale v příští vteřině zmizí. „Poslyšte!“ zavolá za ním svatý Petr. „Vy si ze mě děláte šprťouchlata, nebo co?“ „Ne,“ ozve se v dálce. „Chceš pobavit Boha?“
Pan katecheta nabádal nejmenší děti k poslušnosti slovy: "Neposlušnost se nevyplácí. Vezměte si například pohádku o koblížkovi. Paní katechetetka chtěla dětem vysvětlit, co je to zázrak. Zeptala se: "Když pokrývač spadne ze střechy a nic se mu nestane, co je to?" "Náhoda," odpověděl Karlík. "A když druhý den zase spadne ze střechy a opět se mu nic nestane, co to je?" "Štěstí," odpověděl Karlík.
Vítek je ztracen v lese, už se setmělo a on stále nemůže najít cestu z lesa ven. Najednou šlápne do prázdna a už letí dolů ze srázu. Podaří se mu však zachytit se za strom. Dole, asi 30 metrů pod sebou vidí vodní hladinu, ze které ční ostré kameny. Vítek se podívá nahoru a zakřičí: “Je tam nahoře někdo, kdo by mi mohl pomoci?” Z nebes se ozve božský hlas: “Vítku, věříš?” Vítek odpoví: “Věřím, věřím!” A hlas shůry praví: “Dobře, tvá víra tě ochrání. Skoč!”
Teweles měl na vizitkách vytištěno: „Abraham Teweles, švagr Boží”. Rozvášněný dav se chystá kamenovat hříšnou ženu. Ježíš gestem dav zadrží a říká: "Hoď kamenem, kdož jsi bez viny!" Z davu vyletí dobře mířený šutr a žena se sesouvá na zem zborcená krví.
Dva sourozenci přišli z dětské bohoslužby a rodiče se jich samozřejmě ptají, o čem si tentokrát vyprávěli. Karlík se rozpovídal o tom, že pan farář mluvil o apoštolu Pavlovi, jak ho zabil jeho vlastní bratr. Modlitba Bila Gatese: „Ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého. Tříletý Pepík se dívá z okna, když najednou (poprvé v životě) uvidí blesk. "Babííí! Poezie Vánoc: Ve vězeňské cele sedí zloděj, zasněně hledí ven zamřížovaným okénkem a sní s otevřenýma očima: „Bílá poezie Vánoc.
Lidé jdou na půlnoční mši, nikdo doma... Pan farář se snaží svým farníkům nastínit, jaký je rozdíl mezi realitou a vírou: "To, že zde sedíte v lavicích, to je realita. A že já stojím před vámi a kážu, to je také realita." Ke svátosti smíření přichází tři kluci. Po mši chválí paní Vomáčková pana faráře: "Otče, dnes jste měl výborné kázání o hříchu.
Ve třídě se zkouší: „Kdo nařídil vraždu svatého Václava?“ Nic. Ticho. Nikdo neví. Adam je v ráji sám a je mu moc smutno: "Bože, je mi smutno, nedalo by se s tím něco udělat?" "Adame, dám ti ženu, inteligentní, hodnou, krásnou, dobrou kuchařku a hospodyni." "Bože, to se mi nezdá, co by mě to stálo?" "Skoro nic, jen jednu ruku a jednu nohu."
Jiný příběh: Vede Mojžíš svůj vyvolený národ z Egypta, na novém místě se jich ptá: "Tak co, zůstaneme?" Ptá se pan faráš dětí v náboženství, co si asi mysleli hosté na svatbě v Káně Galilejské, když viděli, jak Ježíš proměnil vodu ve víno. Za knězem přijdou dvě znesvářené sousedky. První hned spustí: "Otče, této své sousedce jsem půjčila hrnec a ona mi ho nechce vrátit!" "Proč jí ho nechceš vrátit?" ptá se kněz té druhé. Pan farář navštíví rodinu Vomáčkovu a tu si všimne, že rodina má nad vchodem svého domu podkovu pro štěstí.
Starý vousatý kapucín zpovídá babičku. S láskou k ní promlouvá a babička se nakonec rozpláče. Žena se snaží vysvětlit svému muži: "Podívej se - já chci vždycky to, co chce Bůh. A ten je ve třech osobách." Misionář přistane na jednom ostrově. Tu k němu přiběhne malý domorodý chlapec a slušně pozdraví: "Dobrý den, pane." "Chlapče," povídá misionář, "neříkej mi pane, ale otče." Chlapci zazáří oči a říká misionáři: "To je překvapení! To se bude maminka divit."
Pan farář se ptá dětí v hodině náboženství, kolik máme svátostí. Přihlásí se Pepíček a povídá: "Prosím, už žádné!" "Jak jsi na to přišel?" ptá se překvapený kněz. "Jen si, pane faráři, vzpomeňte. Paní Vopršálková jde na poslední chvíli do kostela. Proto spěchá a cestou se modlí: "Pane Ježíši, dej ať nepřijdu pozdě do kostela." Už je kousek od kostela, když vtom zakopne, upadne a roztrhne si šaty.
Babička vypráví dětem o betlémských událostech. Vnoučkové Jiřík a Maruška poslouchají a ani nedutají. Když babička skončí svoje vyprávění, na zkoušku se jich zeptá : "A kdopak řekl pastýřům, že se v Betlémě narodil Ježíšek ? " Maruška ihned pohotově odpoví : "To já né !"
Na stadiónu se chystá velká křesťanská akce. V kostele někdo vykradl pokladničku. Za několik dní dostal farář obálku, ve které bylo 50 korun a lístek se vzkazem: "Ukradl jsem u vás 200 korun. Protože mne trápí svědomí, vracím 50 korun." Přijde farář na mši a stěžuje si ministrantovi:"To není možné! V kostele ani noha! Kde všichni jsou? Dokonce ani varhaník nepřišel! Kdo bude teď hrát?"
Říká učitelka: "Vy byste měli slavit svátek prvního listopadu celá třída jako celek." Starý pan farář měl ve zvyku, že často bouchal rukou o kazatelnu, aby dodal svým slovům ještě větší váhu a sílu. Jednoho dne připevnili ministranti nic netušícímu panu faráři na kazatelnu rýsováčky. Byla právě slavnost svatých Petra a Pavla. Kněz vystoupil na kazatelnu a začal kázat: "Svatí Petr a Pavel, to byli..."
Vědci vyvinuli nový superpočítač, který dokázal překládat různé texty z různých jazyků. Když se konala poprvé ukázka tohoto počítače před odbornou veřejností, někdo navrhl, aby byla vyzkoušena jeho schopnost a to na biblickém výroku. Vědci vhodili do počítače text: Duch je připravený, ale tělo je slabé.
Přijde žena ke zpovědi a začíná se vyznávat ze svých hříchů: "Otče, vždycky když se ráno probudím, tak se dívám do zrcadla a říkám si, jak jsem krásná. Je to hřích?" Kněz se podívá na ženu a potom řekne: "Můžete být klidná, to není hřích. Paní Nováková měla ve zvyku, že vždycky mluvila o všech jenom v dobrém. Sousedka jí povídá: "Vy byste mluvila pěkně snad i o ďáblovi." "No, opravdu...musím říci, že je skutečně vytrvalý.
Jednoho známého vědce se ptali, jaký je rozdíl mezi časem a věčností. Dvě malá děvčátka si prohlíží obrázkovou publikaci o Bibli. Ta větší ukazuje na jeden z obrázků a povídá té druhé: "Vidíš, to je Maria s Ježíškem!" "A kdepak je Ježíškův tatínek?" ptá se zvědavě ta menší.
Malého Jirku pošlou rodiče na faru, aby tam vyřídil nějaký vzkaz. Tatínek říká Jirkovi: „Jirko, až přijdeš na faru, tak nezapomeň pozdravit Chvála Kristu.“ Když se pak Jirka vrátí, tak se tatínek ptá, jestli všechno dobře vyřídil a jestli také nezapomněl pozdravit. „Pozdravit jsem nezapomněl,“ povídá chlapec.
Na závěr: V kazatelském prostředí se objevují momenty dramatické pauzy, které působí jako drobné divadelní vsuvky. P. Špidlík, významná osobnost bohoslužebného humoru, býval vyprávěn v kontextu seminářů pro bohoslovce a sympatizující studenty. P. dramаtická pauza, nic? Absolutní... semináře asi dvěma stům bohoslovců a sympatizujících studentů.
Manželka vstoupila do restaurace, kde seděl s milenkou — jedinou větou umlčela celý sál
Protože náboženský humor často pracuje s jazykovými hříčkami a paradoxními situacemi, tyto příběhy demonstrují, jak může humor existovat v rámci víry a křesťanské kultury, aniž by ztrácel svou jemnost a respekt k duchovním tématům.