V prostoru trávníku vnitřního nádvoří zámku je v úrovni země vyznačen vyzděním z kamene půdorys původní klášterní baziliky teplického kláštera - v reálné šíři (tak, jak se zdivo podařilo zachytit při archeologickém výzkumu v letech 1954-7 cca o 1 m hlouběji) a v ideálním rozsahu trojlodní baziliky s tuctem čtvercových pilířů a třemi apsidami východního závěru.
Na severní straně je naznačen ústupkovitý portál do prostoru lodí a přiléhající severní samostatná kaple - vedle severní apsidy boční lodi basiliky.
Krypta v apsidě střední lodi je zachována jako jediný pozůstatek basiliky (je zpřístupněna návštěvníkům). Sestoupit do ní lze po dvou bočních ramenech schodiště s vysokými pískovcovými stupni, které před vstupy spojuje klenuté předdveří. Vstupy do krypty jsou opatřeny kovanými plátovými dveřmi.
Zdivo krypty je do výšky cca 150-200 cm intaktní - jak bylo nalezeno v průběhu archeologického průzkumu. Zbylá výška současné krypty byla dozděna z podobného materiálu po ukončení výzkumu a konzervování nálezů (v průběhu 60. - 70. let 20. století) a zastřešena železobetonovou deskou s měděným plechem jako střešní krytinou. V této části zdiva jsou pravidelně rozmístěné obdélné, na šířku orientované okenní otvory, lemované kamennými kvádry a zabezpečené vnější mříží.
Základy baziliky s kryptou jsou odděleny od volně přístupného prostoru za barokním schodištěm (tzv. Ptačími schody) a za pavilonem (tzv. Kolostůjovými věžičkami) kovaným mřížovým plotem s vjezdovými vraty do prostoru cesty na nádvoří.
Během prohlídky se seznámíte s historií zaniklého ženského benediktinského kláštera a místem, kde stál, navštívíte tajemný prostor románské krypty.
Románská krypta se nachází v areálu Regionálního muzea v Teplicích. Již podle zpráv středověkých kronikářů patřil klášter v Teplicích k významným stavebním počinům královny Judity, druhé manželky českého krále Vladislava I.
Dosvědčují to i pozůstatky trojlodní klášterní baziliky, které přiřazují tuto stavbu k zaniklým vrcholným památkám románské architektury u nás. Mateřským konventem teplických benediktinek byl klášter u sv. Jiří na Pražském hradě a tamější bazilika se stala výchozím vzorem pro stavbu teplického klášterního kostela.
Stavební dispozice záměrně napodobuje slavný kostel mateřského svatojiřského konventu. Vnější znaky stavby, její provedení a kamenické práce jsou výsledkem činnosti domácích hnutí, které navazovaly na rozkvět sasko-durynských stavitelských tradic v polovině 12. století.
Po pohromách, které postihly teplický klášter v průběhu husitských válek, stavba baziliky chátrala a svému účelu nadále sloužila zřejmě jen krypta a kaple při severní stěně kostela. V souvislosti s výstavbou zámeckého kostela byly pozůstatky baziliky po roce 1549 odstraněny a na jejich místě vznikl hřbitov.
Archeologický výzkum v letech 1954-57 odkryl v zemi zachované části klášterního kostela a potvrdil některé údaje písemných pramenů k jejich historii. Samotná klášterní bazilika byla zasvěcena Panně Marii a zaujímala plochu 15,5 m x 40 m.
Do dnešních dnů se z původních klášterních prostor baziliky dochovala pouze románská krypta. Do krypty pod kněžištěm se sestupovalo z lodi dvojím bočním schodištěm při jižní a severní straně.
Několik let po ukončení výzkumu byla krypta zastřešena a upravena pro omezený návštěvnický provoz.
Pískovcové sloupy tvoří trojici s čelními konzolami a reliéfy; na nich jsou vyryty tři soustředěné kruhy se středovým bodem, symbolizující nekonečnost vesmíru. Dlažba mezi sloupy byla vytrhána před zánikem funkce krypty v 16. století v souvislosti s přemístěním hrobů na nové místo.
V západní části střední lodi byl zjištěn zbytek baptistéria a v jeho dně ležela mince chebské ražby (pfennig), podle analogií datovaná na konec 12. století. V severní boční lodi byl odkryt náhrobní kámen, který je dnes součástí stálé expozice.
Je zdoben rytým křížem na třech stupních a kružbou trojlistů mezi rameny a opatřen nápisem HIC IACET NEULAZ DE LACV (Zde leží Nevlas z Jezeří).
Podle způsobu provedení majuskulního písma jej lze datovat do 14. století, což dobře koresponduje s písemnými zprávami o pánech z Jezeří. Rod původně pocházel ze Rvenic (Ervěnic) a na hradě Jezeří sídlil teprve od poloviny 14. století. Jméno Nevlas se u pánů ze Rvenic objevuje již před polovinou 14. století (ve formě Neblassinus).
Nevlasové s přídomkem z Jezeří byli dva (otec a syn) a jsou zmiňováni v letech 1365-1384. Bohužel nevíme, který z nich byl v bazilice pohřben. Antropologický rozbor ostatků uložených pod náhrobným kamenem prokázal, že se jednalo o slabšího muže středních let, vysokého 168 cm.
V hrobní kapli při severní lodi byl nalezen hrob s kostrou ženy, jejíž hlava spočívala na opukovém kameni a směřovala k oltáři. Umístění hrobu do zvláštní kaple a poměrné stáří pohřbu naznačuje mimořádný význam pohřbené osoby.
Do krypty pod kněžištěm se sestupovalo z lodi dvojím bočním schodištěm při jižní a severní straně. Několik let po ukončení výzkumu byla krypta zastřešena a upravena pro omezený návštěvnický provoz.
Pískovcové sloupy stojí na čtvercových plotnách, oddělených od patky břidlicovými deskami. Trojitě členěné patky sloupků v jižní řadě zdobí nárožní drápky, v protější řadě má jeden sloupek stylizovaný akantový list. Na štíhlých válcovitých dřících jsou krychlové hlavice s lunetami.
Dlažba mezi sloupy byla vytrhána před zánikem funkce krypty v 16. století. Historie komplexu Na místě stával areál klášerta benediktinek, který založila královna Judita Durynská ve 12. století. Judita zde byla také pohřbena.
Klášter byl založen u teplého pramene, dnešního Pravřídla, kde již existovalo starší osídlení s kostelem sv. Jana Křtitele. Samotná klášterní bazilika byla zasvěcena Panně Marii. Při založení bylo klášteru darováno asi 29 vesnic, dalších 8 bylo založeno později z jeho iniciativy nebo zakoupeno.
Roku 1278 bylo klášterní panství vyrabováno vojsky při jejich návratu z bitvy na Moravském poli. Pravděpodobně došlo k poškození klášterních budov. Klášter upadl do finanční tísně. Po období stagnace a prodeji několika obcí se ve 2. polovině 14. století hospodářské poměry podstatně zlepšily.
Klášter se souhlasem císaře Karla IV. zřídil novou kapli a z darů příznivců i z vlastních prostředků rozšiřoval počet oltářů. Na přelomu 14. a 15. století byl klášter nákladně přestavován do gotické podoby. Na počátku 15. století byl klášter zahrnován přízní mnoha významných osob z řad místní šlechty, měšťanů a církve. Jejich dary byly hlavním zdrojem jeho rozvoje.
Klášter byl v roce 1421 obsazen husity, ale z důvodu „vlídného přijetí“, jak píše ve své kronice Vavřinec z Březové, nebyl vypálen. Stal se tak jedním z mála klášterů, jenž přežil husitské plenění. Uvažuje se, že řeholnice přijaly pražské artikuly, tedy program husitského hnutí, který zahrnoval přijímání pod obojí, svobodné hlásání slova božího, trestání smrtelných hříchů, odejmutí světského majetku církvi.
O pět let později v souvislosti s bitvou u Ústí nad Labem došlo k dalšímu drancování, tentokrát vojsky křižáckými, a klášter vstoupil do nejtěžšího období své existence. Selhávala obrana i zásobování, takže jeptišky brzy byly zcela bez prostředků. Klášterní budovy, kromě baziliky, byly pravděpodobně přestavovány na světské sídlo, hrad či tvrz, nicméně práva benediktinek byla ještě po nějakou dobu udržována.
Poslední teplické jeptišky nakonec dožily v klášteře u svatého Jiří na Pražském Hradě. Po odchodu jeptišek se v držení bývalých klášterních budov postupně střídali urození vlastníci. V roce 1463 král Jiří z Poděbrad převedl Teplice na svou manželku Johanu z Rožmitálu. V té době už byly budovy kláštera částečně přestavěny na šlechtické sídlo. Po smrti Johany Teplice zdědil její syn Hynek Minsterberský. Dalšími majiteli byli Fictumové, Albrecht Libštejnský z Kolovrat, Anna z Kováně a její synové Jan a Bernard z Valdštejna. Ti v roce 1512 získali Teplice do dědičného držení, čímž definitivně zanikla možnost obnovení kláštera.
Časté změny majitelů pokračovaly až do roku 1543 a zámek kromě nejnutnějších oprav nebyl výrazně přestavován. Teprve za Volfa z Vřesovic, který vlastnil Teplice v letech 1543 - 1569, se začala stavět zámecká budova, po roce 1549 pak byl zbourán bývalý klášterní kostel a z takto získaného stavebního materiálu byla zbudována zámecká kaple. Po smrti Volfa z Vřesovic v roce 1585 koupil Teplice Radslav Vchynský a pokračoval ve výstavbě. Hlavní budova byla dokončena v renesančním slohu a výrazně byly přebudovány i zbytky kláštera. Po smrti Radslava zdědil celé panství Vilém Vchynský. Ten úzce spolupracoval s Albrechtem z Valdštejna s spolu s ním by zavražděn v roce 1634 v Chebu.
Teplice byly zabaveny císařem, který celé panství obratem daroval za válečné zásluhy polnímu maršálovi Janu Aldringenovi. Potomci jeho dědiců Clary - Aldringové zůstali majiteli zámku až do roku 1945. Za jejich panství narůstal počet hospodářských budov v okolí zámku. V závěru 18. století značnou část těchto budov nechali strhnout a takto získaný prostor zahrnuli do zámeckého parku. V 19. století k zámeckým budovám přibyla přístavba divadla.
Prohlídky Románská expozice prostřednictvím multimediálních prvků prezentuje historii kláštera v celoevropském kontextu. Kromě ukázek dochovaných románských architektonických prvků, prezentuje také artefakty, písemnosti a grafiky, které byly získány během archeologických, stavebně - historických a archivních průzkumů. V expozici je promítána i trojrozměrná podoba české královny Judity, kterou vytvořili Jiří Šindelář a Cícero Moraes podle královniny lebky, hlavního exponátu expozice. Součástí expozice je právě vzácně dochovaná románská krypta, která se nachází na vnitřním nádvoří teplického zámku.
Pozůstatky kláštera královny Judity si můžete prohlédnout denně kromě pondělí od 10 do 17 hodin, komentované prohlídky začínají každou celou hodinu.
Bazilika sv. Petra (od 12. století bazilika sv. Petra a Pavla) byla založena knížetem Vratislavem II. okolo roku 1070 jako kapitulní chrám. Prošla složitým stavebním vývojem, jehož doklady jsou dnes z velké části skryty pod úrovní terénu hřbitova východně novogotické pseudobaziliky, a zčásti pojaty i do jejího zdiva. Prvou stavbou byla trojlodní dvouchórová bazilika s kryptou.
Chrám byl určen jako místo posledního odpočinku zakladatele kapituly Vratislava II. a členů jeho rodu. Zdivo románské baziliky je dochováno ve značné části půdorysu stojící stavby (zejména pokud jde o hlavní a jižní loď). Zcela novou představu o vývoji stavby ve 14. století vnesl nečekaný objev základů zaniklého dlouhého gotického chóru, jehož výstavba je dávána do souvislosti s aktivitami Elišky Přemyslovny.
Během vlády Karla IV., který nechal loď baziliky přestavět podle vzoru jihofrancouzských katedrál, se chrám stal největší sakrální stavbou Prahy (délka 110 metrů). Jižně od kostela se v raném středověku rozkládala panovnická rezidence, tzv. akropole, o velikosti dvou hektarů, oddělená od ostatního hradu příkopem. Při východním obvodu akropole se kromě kapitulní baziliky tyčila drobnější bazilika sv. Vavřince.
Kapitulní chrám byl s akropolí propojen kamennou chodbou na mostním oblouku překračujícím příkop. Z někdejšího románského mostu odkrytého archeologickým výzkumem v prvé polovině 30. let minulého století, je viditelná jeho jižní část. Konstrukce byla zděna z nízkých opukových kvádříků. Most byl tvořen dvěma podélnými zdmi, mezi nimiž probíhá příčně oblouk valené klenby. Nadzemní část podélných zdí mostu se výjimečně dochovala až do výše ca 1,8 metrů.
Šlo tak nejspíš o chodbu uzavřenou plochým stropem, pro niž nalézáme analogie např. Románský sloh vznikl v 10. století na území západní a jižní Evropy. Na české území se tento sloh dostává až v průběhu 12. Stavby a celý vývoj slohu byly ovlivněny vývojem v jednotlivých zemích. Typickými stavbami byly rotundy a baziliky.
