V poslední době se ve veřejném prostoru opět více diskutuje o celibátu.
Vedle osobních zkušeností, které přinesl život, se však ‒ konkrétně v článku pana Emingera ‒ objevují i některé argumenty, které jsou problematické z věcného, historického hlediska.
Pan Eminger přichází s tezí, že celibát je záležitostí jakési zpětné kazuistiky ‒ jistý dějinný vývoj přinesl v katolické církvi povinný kněžský celibát a ten je pak zas zpětně afirmován argumenty, které jsou „logické i iracionální“, podléhají diskusní potřebě, jsou dokonce často „neuvěřitelné“.
Problémem se tu rovněž stává celibát potenciálně a nechtěně žitý s manželkou a dětmi, což by prý bylo popřením toho, co církev žila do 9. či 10. století.
Když se však podíváme na historický vývoj, vynoří se před námi hned několik problémů, které se zdají tyto teze rozporovat.
Prvním paradoxem je, že první nám doložené církevní diskuse o celibátu se týkají nikoli celibátu, jak ho známe dnes, nýbrž právě celibátu žitého s manželkou a dětmi.
Uveďme slova papež Lva Velikého, psaná galskému biskupu Rusticovi okolo poloviny 5. století: „Zákon zdrženlivosti je stejný pro služebníky oltáře i biskupy a kněze ‒ když byli laiky či lektory, mohli se zákonitě oženit a mít potomky.“
„Když však dosáhli řečených hodností, co bylo dosud zákonné, přestalo takovým být.“
Jedná se o zákon zdrženlivosti (lex continetiae), formulovaný již od třetího století na synodách i církevními otci.
O zdrženlivosti kněží hovoří nejen Augustin, Ambrož či Jeroným, ale také synoda v Elvíře z roku 305, synoda v Arles roku 314 či synoda v Karthágu roku 390.
Všechny tyto kánony hovoří o sexuální zdrženlivosti jáhnů, kněží a biskupů.
Tento postoj je prezentován nikoli jako novinka, ale jako součást apoštolské tradice.
Na tomto lex contientiae církev trvá - jistě četným kněžím navzdory - i později, jak dokládá užití tohoto termínu ve formulacích Lateránského koncilu, který závazný kněžský celibát posvětil definitivně.
Zdá se tedy, že plošný kněžský celibát nebyl zaveden ex nihilo, nýbrž šlo o kontinuální, logický vývoj.
Zajímavé je i zdůvodnění této zdrženlivosti.
Hlavním důvodem pro ni nemá být nějaká domnělá, větší svatost kněze oproti laikovi, nýbrž právě služba u oltáře.
Kněz má žít zdrženlivě, protože přichází do bezprostředního styku s posvátným.
Trullská synoda z roku 691 západní předpisy o kněžském celibátu sice pro východní církev zmírnila, avšak i tak stanovila, aby kněží po dobu služby u oltáře zachovávali zdrženlivost (kánon 13).
Synoda v Arles uvádí důvod pro zdrženlivost kněží v manželství: protože slouží každý den (kánon 29).
Zbývá odpovědět na námitku, jak se daná praxe srovnává s Novým zákonem, např. s Pavlovým požadavkem, aby byl biskup jen jednou ženatý (1 Tm 3,2).
Jednu možnou odpověď můžeme najít u Eusebia z Césareje, který toto místo u Pavla zmiňuje, aby ho záhy uvedl právě do souvislosti se zákonem zdrženlivosti.
Logickou úvahou lze také doplnit, že pokud byli za kněze vybíráni zralí muži, logicky museli být vybráni ženatí muži, protože neženatí zralí muži v té době neexistovali.
Druhou odpověď nabízí papež Pavel VI. v enyklice Sacerdotalis caelibatus: je jí „odvěký slavnostní hlas pastýřů Církve a duchovních vůdců“.
V souvislosti s celibátem tolik žádaný návrat do prvního tisíciletí může skrývat nebezpečí archeologismu: praxí církve v minulosti bylo leccos, co by dnes již asi nebylo myslitelné.
Ať už to jsou dlouholetá pokání za jisté hříchy, existence narthexu, kam se museli před mší odebrat katechumeni či kajícníci, nebo právě kněžská zdrženlivost žitá v manželství - bylo by dobrým argumentem pro jejich znovuzavedení čistě to, že to bylo praxí rané církve?
Shrneme-li výše zmíněné, konstatujeme pro plošný kněžský celibát dobré a rozumné důvody.
Církev samozřejmě může toto opatření změnit, ale rozhodně se nezmýlíme, budeme-li nastíněný dějinný vývoj pokládat za logický.
Říci, že katolická církev k povinnému celibátu již od poměrně raných dob směřovala, je legitimní interpretací, kterou není třeba vidět jako zpětné odůvodňování „neudržitelného“.
To, že v dějinách mohla být žitá kněžská praxe i značně odlišná, je věc druhá.
Sebemasivnější porušování celibátu kněžími však nevyvrací skutečnost, že církev ve svém hlásání celibát celkem zřetelně prosazovala.
Ostatně Druhý vatikánský koncil plošný celibát rozhodně potvrdil.
Po možná poněkud suchém historickém výčtu mi nakonec dovolte osobní doušku.
Jedním z velkých zastánců kněžského celibátu byla i Matka Tereza.
Její argument je možná těm raněcírkevním v lecčems blízký a v jeho světle nám možná starověký lex continentiae připadne již stravitelnější.
Řekl jste „ano“ Ježíšovi a on Vás vzal za slovo.
Boží slovo se stalo Ježíšem - naprosto chudým.
A tu strašnou prázdnotu prožíváte i Vy.
Bůh nemůže naplnit, co je plné - může naplnit jen prázdné, hlubokou chudobu - a Vaše „ano“ je začátkem v situaci, že jste prázdný anebo že se jím budete stávat.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
Dodržování celibátu je dodnes v katolické církvi běžné a má být samozřejmostí.
Kdy vznikl a z jakých důvodů? Kdo a proč zavedl celibát?
Byl to Pelagius II.
Definitivně k ustanovení celibátu dochází ale až ve 12. století.
Celibát zavádí Svatý otec Inocenc II.
Zákaz manželství pro kněze a zavedení celibátu schvaluje druhý lateránský koncil v roce 1139 během pontifikátu papeže Inocence II.
Právě na Druhém lateránském koncilu v roce 1139 prohlašuje papež Inocenc II. všechna manželství uzavřená duchovními za neplatná.
Naprogramaticky se snaží o to, aby se u nás celibát dodržoval i papež Řehoř VII.
Arnošt z Pardubic byl také horlivým zastáncem celibátu kněží.
Někteří kněží i papežové však toto pravidlo i nadále porušují.
Například existují zprávy z roku 1171, podle nichž měl opat z Canterbury 17 dětí.
Proti tomu vypadá papež Alexandr VI. (1431-1503), který měl čtyři potomky, jako úplný břídil.
Vatikán v psaní žádá od 40 žen, které jsou tajnými milenkami katolických kněží a mnichů, aby zrušil celibát.
