Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se vydal na cestu do Jeruzaléma. V chrámu našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce, jak sedí za stoly. Udělal si z provazů bič a všecky z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: „Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“
Židé mu řekli: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“ Tu řekli Židé: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?“ On však mluvil o chrámu svého těla. Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl.
„Odpověděl Ježíš a řekl jim: Zrušte chrám tento, a ve třech dnech zase vzdělám jej.“ I řekli Židé: Čtyřiceti šest let dělán jest chrám tento, a ty ve třech dnech vzděláš jej? Ale on pravil o chrámu těla svého.
A protož když z mrtvých vstal, rozpomenuli se učedlníci jeho, že jim to byl pověděl. Židé mu řekli: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“ Ježíš odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“
„Ten chrám se stavěl čtyřicet šest let!“ řekli na to Židé. „A ty ho postavíš za tři dny?“ On však mluvil o chrámu svého těla. Když byl potom vzkříšen z mrtvých, vzpomněli si jeho učedníci, že toto říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl.
Z citovaných veršů je zřejmé, že Ježíš rozhodně nebyl diplomat. Stejně jako v tomto případě, i v mnoha jiných situacích odpovídal tak, že tazatelé odcházeli nahněváni a ještě více zatvrzeni proti němu. Nakonec - jak z evangelií víme - právě tato slova byla součástí jeho obžaloby před velekněžskou radou. Mohli bychom říct: „Že si raději nedával pozor na ústa!“
Křesťanská architektura a posvátné místo
Námětem tohoto čísla je křesťanská architektura. A uvedený příběh má k tomuto tématu rozhodně co říci. Z historie dávné i nedávné víme, že sakrální architektura hrála v životě lidské společnosti důležitou roli. Ať již máme na mysli starověké zikkuraty, tajemné Stonehenge či pyramidové komplexy v Egyptě, vždy šlo o zvláštní místa, kde se člověk setkával se svými božstvy. Rovněž Bible nám popisuje místo setkávání s Hospodinem - a to stánek, který plnil svou roli především během putování pouští, a pak i Šalomounův chrám. Při popisu těchto staveb si všimneme, jak Bohu záleželo na každém detailu.
Pozadu nebyli ani křesťané. Z doby před císařem Konstantinem se moc památek nedochovalo (šlo zejména o katakomby), k rozvoji dochází až o sto let později. A tak římskými bohatě zdobenými bazilikami z 5. století začíná dlouhá historie pompézních křesťanských staveb, před jejichž nádherou a velikostí by závistí blednul i Šalomounův chrám. Stanout v bazilice sv. Petra ve Vatikánu či třeba jen v chrámu sv. Vraťme se nyní k Ježíšovu dialogu s židovskými vůdci.
Co měl Ježíš vlastně na mysli? Z textu je to zřejmé: „On však mluvil o chrámu svého těla.“ Ježíšovým příchodem na svět se mění pojetí chrámu. Skutečným Božím chrámem byl On sám, dokud se pohyboval po této zemi. Po jeho nanebevstoupení roli chrámu převzala církev, která je jeho tělem. První církev proto nikdy neřešila otázku církevních staveb. Byla prostě „církví v domě“ (viz např. Ř 16,5.19). Církev tedy, nikoli budova, je Božím chrámem. To je stěžejní učení Nového zákona.
Od této pravdy se odvíjí způsob bohoslužby, zapojeni jsou všichni, a proto jakékoli dělení na „duchovní“ a „laiky“ je nebiblické. Církev je Božím chrámem kdykoli a kdekoli, netýká se to jen neděle či času speciálních setkání. Jako křesťané jsme nositeli Boží přítomnosti podobně, jako byl dříve chrám v Jeruzalémě.
Dochází však k uvědomění, že budova má být místem důstojným, nikoli však svatým. Za totality jsme se scházeli v bytech, pod stany či ve stodolách a zažívali naplnění Duchem svatým. Nyní máme možnost si prostory nejen pronajímat, ale mnoho sborů má své vlastní budovy. Člověk si v raných letech často uvědomuje, že církevní budova slouží jako komunitní centrum pro veřejnost: kavárny, tělocvičny a další prostory podporují setkávání lidí a možnosti poznat církev.
Během posledního roku, zatímco probíhá válka na Ukrajině, se řada církevních budov otevřela potřebám ukrajinských uprchlíků. Ať již šlo o výuku češtiny, místa pro malé děti či volnočasové aktivity, církevní budovy plnily přesně tuto úlohu - sloužit potřebným. Chápání účelu církevní budovy se v posledních 100 letech výrazně změnilo: budova přestává být chápána jako svatyně, spíše se stává účelovou prostorou, která slouží ke scházení i mimo čas shromáždění. Někdy se setkáváme s označením „třetí prostor“. Do jisté míry může být využívána i veřejností. Jsem přesvědčen, že tento trend je užitečný. Církev si začíná uvědomovat, že „Boží chrám jsme my“ a budova je pouze nástrojem ke službě.
Na řadě míst se takto nevěřící lidé naučili chodit do církevních prostor. Učedníci do té doby viděli především Mistrovu laskavou a dobrotivou stránku, setkali se s ní nejen osobně, ale i při Jeho službě druhým, když je uzdravoval a činil v jejich prospěch různé divy. Nyní však byli svědky skutečného hněvu Ježíše, který si udělal z provazů důtky a v předvečer velikonočních svátků vyhnal z chrámu všechny prodavače a směnárníky, jejich stánky zboural, peníze rozsypal a dobytek rozehnal. Vypukla panika, lidé nadávali a Ježíš rozzlobený s bičem v ruce křičel: “Jděte s tím odtud!”
Jako by vůbec nebral v úvahu, že chrám je pro Židy posvátné místo a jakákoli nevhodná narážka mohla snadno vyvolat smršť nenávisti. Ježíšův boj o čistotu chrámu je boj o čistotu člověka. My také žijeme jako křesťané s Kristem, ale v okamžiku nějaké události v našem životě, které zcela nerozumíme, chceme důkaz Boží přítomnosti. A ve skrytu duše víme, že jen nevíra si žádá znamení. Tím novým chrámem, k němuž směřuje veškerý Boží lid, je Kristus sám.
