Muž i žena jsou obrazem a podobou Boha. Ježíšovo učení o ženě mění dějiny. Žena byla před Ježíšem něco jiného než po něm. Ježíš přidává ženě na důstojnosti a klade ji na roveň muži, protože doceňuje první slova Stvořitele, který praví, že oba dva jsou „obrazem a podobou Boha“. Oba dva, nikoli muž a potom - trošičku níže - žena. Nikoli, oba dva! Samotný muž bez ženy po svém boku - ať již jako matky, sestry, manželky, spolupracovnice, přítelkyně - není obrazem Boha.
Vůči ženě existuje ohavná předpojatost, nevyslovená. Kolikrát jen se musejí děvčata, aby získala zaměstnání, prodávat jako předmět na jedno použití? Kolikrát?! Existují anonymní ženy, jejichž pohled je takříkajíc vyhaslý, protože je zastřený hanbou. Neznají úsměv, ani radost. Nejde ale jen o ženy viditelně na okraji, nýbrž i ve všedním životě se vyskytuje odpudivý postoj k ženě jakožto druhořadému předmětu. Měli bychom o tom uvažovat více.
Ježíš měl maminku, přátelil se s ženami, které mu pomáhaly v jeho poslání a podporovaly jej. Domu » Kázání » Ženy pod křížem (Kázání na V. 11. 4. Ženy pod křížem - kázání na V. 9. dubna 2004 - kaz. J. U Ježíšova kříže staly jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.
Milí bratří a milé sestry, milí přátelé. Uvědomujeme si, jak jeho odsouzení a smrt je jedinečná v dějinách lidstva. Je to zvláštní smrt. Někdo by mohl říci- a také to tak lidé říkají: Prosíme vás, co je na smrti Pána Ježíše tak zvláštní. Vždyť se podobá smrti tisíců jiných, kteří byli nespravedlivě popraveni. Vždyť každá smrt je těžká. Někdy se říká, že smrt nás všecky srovná. Ve smrti jsme si všichni rovní. Každý musí umřít. To ano. Ta smrt nebyla zvláštní ani tím, že to byla smrt na kříži. V té době umíralo mnoho lidí podobným způsobem. Zajatců, zločinců, odpůrců režimu. Ale smrt Pána Ježíše Krista na Golgotě byla jiná především svým významem, tím co znamenala a znamená v dějinách světa. Byla to především smrt Božího Syna. A touto smrtí končí panství smrti, a to věčné smrti nad každým člověkem. Už neplatí onen verš Jiřího Wolkra: „Člověk je smrtelný, práce je živa.“ Od této chvíle smí volit člověk mezi životem a smrti.
Pak i každá okrajová událost této nejvýznamnější události dějin má pro nás zvěstný význam. Dnes bych se chtěl spolu s vámi zastavit u té skupinky žen, které evangelisté zaznamenali po křížem na Golgotě. Málo co nás tak dojímá, jako fotografie plačících žen nad mrtvými těly svých synů nebo svých mužů. Dnešní text evangelia nám připomíná, že také pod křížem na Golgotě byly truchlící ženy. Dovedeme se alespoň trochu vžít do toho, co prožívala Maria, matka Pána Ježíše pod křížem, když hleděla na utrpení Božího Syna přibitého na kříž? Nepronesla ani slovo. Alespoň o tom nic nečteme.
1. Kde vzala Marie sílu, aby se postavila pod kříž Pána Ježíše? Neudělala by lépe, kdyby zůstala doma, aby nemusela být svědkem tohoto hrozného divadla? Možná, že by to mnohé ženy takto řešily. Ale Marie musí být nablízku svému Synovi, když vede ten nejtěžší zápas svého života. Zápas o poslušnost vůle Otcovy. Zápas s lidskou zlobou, nenávistí, nedůvěrou. Vzácné ovšem je, že Marie není pod křížem samotná. Čteme, že pod křížem byli s ní další ženy. Marie Kleofášova, sestra Marie a také Marie Magdaléna. O té první víme poměrně málo, snad byla matkou Jakuba menšího a Jozefa, se kterými chodily za Ježíšem v Galilei a spolu s jinými Pánu Ježíši a učedníkům sloužili. Byla to věrná a věřící žena. O té druhé však víme mnohem více. Do dějin církve vešla jako veliká hříšnice, z níž Pán Ježíš vyvrhl 7 ďáblů, odpustil jí hříchy. Ona také pomazala tělo Ježíšovo vzácnou mastí, která naplnila celý dům Šimona malomocného vzácnou vůní a svými vlasy vytírala nohy Pána Ježíše. Ona také Ježíše velmi milovala, a proto šla s Marií až pod kříž na Golgotu. Na ní se naplnila ta slova, která Pán Ježíš řekl: „Mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“
A Marie prokázala svou lásku k Pánu Ježíši i nyní, když spolu s Marií, matkou Páně stojí pod křížem. Svoji věrnou lásku. Nejen tím, že šla za Pánem Ježíšem až pod kříž, když jej mnozí jiní opustili, dokonce i jeho učedníci zde povětšinou nebyli. Ti se rozprchli až na učedníka Jana. Ale ona prokázala lásku ke svému Pánu i tím, že podpírá Marii, svou přítelkyni. Že jí pomáhá nést její zármutek a její bolest. Šťastný je takový člověk, který má přátele. Který se může o ně opřít, když se mu podlamují nohy, když prožívá těžké chvíle ve svém životě. Každý z nás takové chvíle někdy prožije.
Jít až pod kříž Pána Ježíše Krista k tomu bylo zapotřebí nemalé statečnosti. Farizeové a zákoníci, nepřátelé Ježíšovi ti dovedli nenávidět až za hrob. Možná, že si někteří ještě vzpomínáte, jaká to byla policejní operace, když se konal pohřeb Jana Polacha. Když přemísťovali jeho tělo ze známého pražského hřbitova do jeho rodného městečka, aby byl méně na očích. Jak policie obklíčila celý hřbitov, aby zabránila jeho přátelům v účasti na pohřbu. Jaký trest postihl ty, kteří na jeho pohřbu sloužili atd. Proto tyto slabé a citlivé a zranitelné ženy byly také velmi statečné, když se postavily těsně pod kříž Pána Ježíše Krista. Zajímavé je, že když myslíme na nějaké hrdiny a statečné lidí, obvykle si představujeme statečné muže, se silnými svaly a ještě silnějšími slovy. A zde jsou skutečnými hrdinkami víry slabé ženy. Je to statečnost, která se projevuje soucitem a láskou. Statečnost, která k tomu nepotřebuje mnoho slov, ale přesto mnoho vydrží. Statečnost, která se projeví v pravý čas na pravém místě. Dokonce tu neslyšíme ani nářek z úst těchto statečných žen. Z lásky ke svému se rodí pravá statečnost, která umí nést i utrpení, protivenství a pronásledování. Kde jsou v této chvíli ti, kteří vedli silné řeči? Kde je v té chvíli apoštol Petr, který se zapřísahal: Kdyby všichni od Tebe odpadli, já nikdy ne! A kde jsou ti dva učedníci, kteří mu říkali: „Jistě, můžeme pít stejný kalich, kalich utrpení jako ty, když se jim jednalo o místa po levici a po pravici v Božím království. Vůbec se mi zdá, že pravá statečnost a věrnost a trpělivost se rodí až pod křížem. Pod křížem Kristovým. Z veliké lásky k němu, který za nás trpěl a za nás umíral. Z veliké vděčnosti za jeho spasení.
2. Evangelista Jan však také zaznamenal, že právě své matce Pán Ježíš na kříži věnoval největší pozornost. Svěřuje ji péči svého milovaného učedníka Jana. Přes své nesmírné utrpení vidí také její bolest a nezapomíná na ni. Jak je při tom vyprávění evangelista Jan zdrženlivý. Mluví o sobě v třetí osobě. Neřekne: Pán Ježíš mne miloval a proto mi řekl to a to. Co nás však může překvapit je oslovení, které Pán Ježíš použil, když oslovuje svou matku. Říká ji: „Ženo!“ Tak nějak neosobně.
Už kdysi na začátku své veřejné služby Pán Ježíš takto oslovil svou matku. Bylo to na svatbě v Káni Galilejské. Poukazovala na jistý nedostatek na svatbě, nedostatek vína. A když jej jeho matka na to upozornila, říká jí: „ Co mně a tobě , ženo ? A podobně Pán Ježíš jednal i v jiném případě se svou matkou. Víte kdy to bylo? To bylo tehdy, když začal veřejně vyučovat lidí o Božím království. Tu přichází za ním jeho matka a jeho bratří. A lidé, které vyučoval si toho všimli a říkají mu: „Hle tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“ A Pán Ježíš jim se rozhlédl po svých posluchačích a říká jim: „Hle, moje matka a moji bratří!
Pán Ježíš ani v té nejtěžší chvíli svého života se nedá unést svou bolestí a svými city, a nechce přitížit Marii. Jak často bývají na pohřbech slyšet srdcervoucí nářky některých matek… Proto ji oslovuje zdánlivě tak neosobně. Nic podobného se však neděje pod křížem. Marie je ve svém utrpení důstojná. Možná, že jí už došlo, že to na kříži umírá nejen její syn, ale také Boží syn. Proto jí nevadí, že jí Pán Ježíš oslovuje: „ženo…!
Z jeho dalších slov však je patrná jeho láska ke své matce pod křížem. Ale jsem přesvědčený, milí bratří a sestry, že za tím strohým oslovením své matky slovem „ženo“ je ještě více než jenom snaha o ovládnutí svých citů. Že tu je také naznačeno závažné poselství Pána Ježíše Krista svým učedníkům a své církví vůbec. Víte jaké poselství je tu v těch slovech skryto? Je tu naznačen určitý řád ve vztahu k Marii. Jak snadno se lidová zbožnost zmocnila Marie, matky Páně a vytvořila kolem ní legendu. Římsko-katolická tradice často zveličuje Marii; Ježíšova slova mají však tuto hranici vymezit.
3/ Pán Ježíš svým označením pod křížem: „ženo a synu…“ dává najevo, že svou obětí zde na kříži vznikne pod křížem nová rodina. Rodina Božích dětí. On už to naznačil dříve. Základem této nové Kristovy rodiny už není krev, pokrevní příbuznost. Ale příbuznost v Duchu svatém, příbuznost podle krve Ježíšovy, která byla vylita pro naši spásu. Je to naplnění slova Božího z prologu evangelia Janova: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ A tyto nové děti Boží tvoří také novou rodinu. Řekněme si, že tvoří církev PJK. Někdy slyším jisté pochybnosti o církvi. Proč církev, co zde ještě na zemi pohledává, není to už jakási relikvie dávné minulosti? Potřebujeme ještě sbory a církev i ve 3. tisíciletí? Tak bývají kladeny otázky spíše z venku, z nepochopení. Ale i věřící lidé mají své problémy s církvi. Nevidí její jedinečnost a potřebu. Dokonce je jim podezřelá, protože od nich žádá zájem, lásku, oběť prostředků i času. A oni by ve své malosti a prostoduchosti chtěli všechen svůj zájem, pozornost a prostředky věnovat jen své vlastní rodině. Zdaleka si neuvědomují, že právě proto, že zde na zemi není Pán Ježíš fyzicky přítomný, potřebuje tu svůj lid, svou rodinu, která by se navzájem na cestě víry povzbuzovala, posilovala a kde by mnozí našli ještě své místo a lásku, po kterou touží. Proto tu také čteme o Janovi: „V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.“ Nevíme toho mnoho o poměrech, ze kterých pocházel učedník Jan, někteří se domnívají, že patřil do bohatší rodiny, která měla větší dům, že mohl tak přijmout Marii do svého domova. Ale důležité je, že v tuto důležitou hodinu, hodinu ukřižování Pána Ježíše Krista se rozhoduje postarat o Marií. My někdy mluvíme o tom, že církev vznikla o letnicích v Jeruzalémě. Ale už zde pod křížem se církvi kladou základy. Když svatý Jan přijímá k sobě Marii matku Páně.
3. Je to zvláštní odkaz velikonočních událostí. Pán Ježíš zemřel za naše hříchy. Přinesl oběť smíření na odpuštění našich vin. To není málo. Pán Ježíš také svým slavným zmrtvýchvstáním nám otevřel cestu k věčnému životu do Boží blízkosti. Ale Pán Ježíš nám také zde na kříži otevřel cestu do nové Boží rodiny, rodiny Božích dětí, kterou nazýváme církvi Páně. To není něco, co můžeme přehlédnout, nad čím bychom mohli mávnout ruku. Nemůžeš patřit Pánu Ježíši a nepatřit mezi jeho lid. On musel trpět a umírat na kříži, abychom my našli cestu k sobě, aby nás přiblížil jednoho k druhému. Víte kolik lidí si u nás ročně sáhne na život? Nevím, kolik to činí v dnešní době. Bývalo to asi kolem 2 tisíc. Nejvíce to bylo v r. Obvykle 2/3 z tohoto počtu kupodivu tvoří tzv. silnější polovina , tj. právě muži. Mají často za to, že jejich život ztratil význam. Proč je napadají takové myšlenky? Protože nemají člověka. Člověka blízkého, který by měl pro ně čas a pochopení. A proto je tu na zemi zapotřebí mít církev Pána Ježíše Krista. Ovšem jenom potud, pokud bude plnit svůj úkol. Být rodinou Božích dětí. A nést evangelium hříšníkům. Ta Boží rodina má ještě jednu zvláštnost. My jsme si jeden druhého nevybrali, jak se vybírají přátelé. Do rodiny Božích dětí se rodíme, jak se rodí děti do svých pokrevních rodin. Ne ovšem z vůle muže nebo ženy, ale z vůle našeho nebeského Otce. Ani Marie si nevybrala Jana za svého syna, ani Jan si nevybral Marii za svou matku. Pán Ježíš ukřižovaný je dal dohromady. Pán Ježíš se ve své velekněžské modlitbě/J 17/ modlí za církev a děkuje za lidí, které mu nebeský otec dal. Ani my si nevybíráme ve sboru své bratry a sestry, ale Pán Bůh nám je daruje. Protože k sobě patříme. Něco silného nás spojuje přes naše slabosti a nedostatky. Co to je? A spojuje nás to přes rozdílnost povah, přes rozdílnost našeho vzdělání a dokonce přes rozdílnost našeho postavení ve společnosti. Kdyby to měla být jenom příslušnost k jedné církví, nebo k jednomu sboru, pak by to bylo málo. Kraličtí překládají: „Láska Kristova nás víře.“ A v ek. překladu čteme: „Vždyť nás má ve své moci láska Kristova- nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všechny…A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. 2 Kor 5,14
Všechno to na sebe navazuje: Smrt Pána Ježíše Krista, společenství věřících a zvláštní vztah přijetí a nikoliv souzení a odsuzování mezi Božím lidem. V církvi Páně by měly jít stranou všechny osobní sympatie či antipatie. Můj bratr nebo sestra jsou dětmi Božími, jsou členy nové Boží rodiny a já je proto chci milovat a být vděčný za ně. On nás jednoho druhého svěřil, abychom si vzájemně pomáhali a také se jeden za druhého modlili. Pán Ježíš také pověděl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým."
Jde o to, abychom poznali skutečnou hodnotu žen v životě církve. Hle, syn tvůj, hle, matka tvá a také hle, tvoje sestra v Kristu. Znáte se? Máš lásku k bratřím a sestrám? Modlíš se za ně? Toužíte se navzájem podpírat a pomáhat si. Pokud ano, pak díky Pánu Ježíši Kristu, že šel a obětoval svůj život za naše hříchy. Pokud tomu doposud tak ...
Ježíš a Jeho učedníci procházeli Samařím na své cestě do Galileje. Zastavili se pro vodu u studny. Ke studni přišla žena ze Samaří, aby si naplnila džbán. Ježíš ji požádal, aby Mu dala napít. Žena byla překvapená. Ježíš jí řekl, že lidé, kteří pijí vodu ze studny, budou mít znovu žízeň. Ale On jí může dát živou vodu - vodu věčného života, po které už nikdy mít žízeň nebude. Ježíš jí řekl, aby přivedla svého manžela. „Nemám manžela,“ řekla. Žena byla překvapená, že o ní Ježíš něco takového ví. Žena nechala svůj džbán u studny a odešla do města. Řekla mnoha lidem, že našla Spasitele. Pozvala je, aby přišli a poslechli si Ho, jak učí.
Na cestě do Sycharu vystoupila samaritška žena, která otevřela konfrontaci s názory učedníků a židovskými předsudky. Kristus chce, aby učedníci pochopili hluboké poselství ekumeny a otevřenosti vůči pohanům. Kristus plní prokázanou víru ženy z Samaří a ukazuje, že pohané mají podíl na zaslíbení evangelia. Učedníci si to tehdy neuvědomovali; Spasitel jejich pohled na svět mění a rozšiřuje horizonty evangelia.
Skutečný příběh Samaritánky | Setkání s Mesiášem
V Janově evangeliu se ukazuje, že Ježíšova diskuze s Marií Magdalénou a dalšími ženami ukazuje cestu k síle víry, která překonává kulturní bariéry. Devizí Ježíše je ukazovat, že církev je rodina Božích dětí, která se tvoří z víry a Ducha svatého. Ženy hrájí klíčové role - pod křížem stojí, svědčí a podpírají druhé, často s mimořádným odhodláním bez veřejného uznání. Tato dynamika posiluje myšlenku, že církev není jen shromáždění věřících, ale rodina, kterou Bůh tvoří pro vzájemnou podporu, modlitbu a službu.
Janovo evangelium ukazuje, jak Ježíš laskavě pečuje o svou matku i na kříži a jak to vychovává nové společenství - „Hle, tvá matka!“ - učedník ji přijímá do svého domu. Tím se zakládá nová rodina Božích dětí, založená na důvěře, lásce a vzájemné službě, nikoli na lidských ohraničeních. Ačkoliv kulturní očekávání často určují role žen, Ježíš ukazuje, že jejich víra a odvaha jsou pro Boží plány klíčové a že pohané i Židé jsou povoláni do stejné Boží rodiny skrze víru a lásku.