Jméno vesnice Žireč, dnešní součásti Dvora Králové nad Labem, už opakovaně zaznělo v článcích o Kuksu. Tady sídlili jezuité, s nimiž byl dlouhá léta ve sporech jejich soused, hrabě František Antonín Špork. Dnes je právě někdejší jezuitský areál zajímavým turistickým cílem, kterým lze doplnit třeba zrovna návštěvu Kuksu. Původně tu na pravém břehu Labe stála středověká tvrz, poprvé zmiňovaná roku 1348, kterou po jedné povodni renesančně přestavěl ke konci 16. stol. Adam Zilvar z Pilníkova. V roce 1622 koupila panství hraběnka Marie Magdalena Trčková, ale když byl její syn Adam Erdman, jeden z hlavních spojenců Albrechta z Valdštejna, o 12 let později spolu s ním zavražděn v Chebu, bylo panství konfiskováno a prodáno jezuitům. Ti tu zřídili noviciát, renesanční tvrz přestavěli barokně a kolem ní vystavěli další budovy. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 areál chvíli chátral, pak ho postihl požár, po něm ho vlastnili soukromí majitelé a těsně před 2. sv. válkou ho koupila Kongregace sester Nejsvětější Svátosti. Té se také v rámci církevních restitucí v roce 1995 vrátil a o šest let později ho sestry věnovaly Oblastní charitě Červený Kostelec.
V té chvíli se začala psát historie jeho současného hlavního využití - někdejší zámek je dnes coby Domov sv. Josefa jediným lůžkovým zařízením pro nemocné roztroušenou sklerózou u nás. Podpořit je můžete příspěvkem do kasičky v Café Damián nebo v bylinkové zahradě - tam je to vlastně forma dobrovolného vstupného, protože jinak je zahrada přístupná volně. Celkový pohled na bývalý jezuitský areál - vpravo Domov sv. Josefa, vzadu kostel sv. Anny, vlevo někdejší pivovar, v němž je dnes mj. A tím se zvolna dostáváme k turistickým zajímavostem areálu. Ke kavárně, která je umístěna v budově někdejšího pivovaru, snad jen jeden dovětek. Limonády ze zdejších bylinných sirupů Camellus jsou prostě skvostné. A sirupy, jejichž druhů se snad ani nedopočítáte, se tu dají i koupit a odvézt domů. Při tom množství není divu, že se už nedělají jako dřív z produktů místní bylinné zahrady, která na to přestala kapacitně stačit.
Plašicí pistolka byla v počátcích cyklistiky součástí povinné výbavy cyklisty a sloužila k odhánění např. Zahrada, která je moderním pokračováním středověkých a posléze jezuitských zahrad, nese jméno Georga Josepha Kamela, jednoho z „nezapomenutelných zapomenutých“, jak jim pro sebe říkám. Jeho jméno dnes většině lidí nic neřekne, ale jméno „kamélie“ slyšel někdy snad každý. Jen někdo tuší, že botanicky patří do rodu Camellia i čajovník čínský. A málokdo ví, že Carl Linné pojmenoval tenhle rod právě po Kamelovi - moravském jezuitovi, misionáři, botanikovi a lékárníkovi, který si v době, kdy vedl lékárnu jezuitské koleje v Českém Krumlově, podal žádost o vyslání do zámořských misií a od roku 1688 až do své smrti o 18 let později působil na Filipínách.
Jak se to má s módou v kostele? A jak se dívá křesťanství na krásu? Pravidla společenského vystupování našich babiček vypadala asi takto: „Ani o svatbě, neřku-li jindy, nečiňme vůči sousedům v kostele neb chrámě poznámek o toaletách, o osobách jiných a t. p. Nezapomínejme, že kostel není ani divadlo, ani salon. Do kostela chodíme v úboru čistém a slušném, dámy nikoli v toaletách křiklavých, přes příliš nápadných. Na mši přicházejme včas, abychom nerušili a zůstaňme do konce. Inspiraci k dnešnímu pojímání módy v kostele jsem nalezl v jednom čísle Katolického týdeníku .
„Samozřejmě kdybych byl křovák, v neděli na sobě budu mít jen bederní roušku (třeba z nejlepšího jaguára, kterého jsem kdy ulovil), ale těžko by na mě někdo dostal smoking. „Řekl bych, že v první řadě jsou šaty něco, co vyjadřuje naše lidství, náš vkus, ale šaty dělají člověka i v tom smyslu, jakou činnost se chystá dělat. Je to také otázka vhodnosti a nevhodnosti; když jdu do divadla, principiálně se obléknu jinak, než když půjdu sportovat. V dnešní době se často u nás mladých lidí vytrácí význam slušnéhooblékání. Proto jít do kostela znamená obléci se slušně. Znám také jednu historku o knězi, který když viděl spoře oděnou dirigentku chrámového sborečku, jak se při dirigování natřásá před očima celého kostela, na konci navrhl farnosti, že příští týden se bude konat sbírka na kroje pro sbor. Až pojedete do ciziny, například do Vatikánu, vezměte si i za letního žáru delší nohavice a rukávy. Samozřejmě když jste s přáteli na vandru a do nedělního programu zařadíte návštěvu nějakého horského kostelíčka, nemusíte se bát překročit práh v maskáčích. Věřící to pochopí, jakmile uvidí, jak ze zad sundáváte batohy.
A nakonec nám zbývá ta krása. Každý člověk je přirozeně krásný. Slovo „krásný“ je v křesťanské kultuře synonymem pro slova „dobrý“ nebo „dokonalý“. Není důležité, kým se děláme, ale jací jsme. Krásu, stejně jako dobro a dokonalost, v sobě nosíme a je na nás, jak ji budeme pěstovat. Vždy můžeme druhým pomoci, nebo jim bránit, aby objevili nebo neobjevili krásu v nás. Z Rýmařova až do Vatikánu. Tuhle cestu musely v minulosti absolvovat výrobky z rýmařovských textilních dílen. Jednalo se konkrétně o kněžské ornáty z brokátu, bohatě zdobené a vyšívané zlatem. Rčení, že z pohledu na ně až oči přecházejí, je tady opravdu namístě. Těžké hedvábí s barevnými vzory, protkávané zlatem. Co může být luxusnějšího?
Brokát znali už ve starověkých Mykénách. Staří Řekové dokonce věřili, že jej tkají Charitky, bohyně zpěvu a tance. Ovšem v Rýmařově znali pravdu: ty nejkrásnější brokáty začaly vznikat v dílně Antona Flemmicha na tamní Sokolovské ulici. Textilnictví má na Rýmařovsku dlouholetou tradici. Počátky tkaní jsou doloženy už ve 13. století. V 19. století ale dosud používaný prostý len začal nahrazovat hedvábí. A právě v hedvábnictví nejvíc vynikly dvě rodinné firmy, firma bratří Flemmichů a podnik bratří Schielů. Obě firmy se mimo jiné specializovaly i na tkaní církevních textilií užívaných při liturgických obřadech. Kvalitní ornátový brokát s náboženskými motivy zde byl také vyšíván, nejčastěji zlatem. Místní podniky dodávaly církvi i plátěné liturgické oděvy zdobené strojovou krajkou. Kněží tak mohli zakoupit kompletní oděv z Rýmařova, včetně štol a dalších součástí kněžského roucha. A protože zdejší oděvy byly nejen krásné, ale také kvalitní, nosili je i ve Vatikánu.
Stálou expozici církevního brokátu si můžete prohlédnout v Muzeu Rýmařov. K vidění jsou tam nejen různé druhy brokátu umístěné na zdech, ale hlavně několik kompletních církevních oděvů. Nad zručností starých řemeslníků, nápaditostí a precizností zpracování nelze než žasnout. V nabídce máme jednoduché, složitější i velmi bohatě zdobené vyšívané ornáty a štóly. Z materiálu můžete vybírat z polyesterových ornátů, bavlny, vlny a exkluzivního damašku. Prémiová výšivka je nejčastěji zlatá s kovovými zlatými vlákny. Střihově i materiálově jsou všechny ornáty velmi příjemné a dobře padnoucí na každé postavě. Na ornáty a štóly vyšíváme různé typy heraldických křížů - např. Již po staletí lidé využívají k vykonávání obřadů výjimečného a slavnostního hodu.
Historie kostela sv. Anny a jeho architektura
Pro dosažení optimálních užitných a dekorativních vlastností byl ornát vyšit na směsový materiál polyesteru a vlny. Jedná se o slavnostní roucho, neboť má bílou barvu, která symbolizuje čistotu, nevinnost, světlo a slávu. Výšivka byla provedena na satén a jednalo se o kombinaci dvou odstínů zlata se štepováním v modré barvě. Dozdobení slavnostního roucha bylo rovněž provedeno ručně za pomocí korálek, flitrů a pružinek. Hlavní motiv Panny Marie byl realizován formou malby jehlou bez rozpichu. Součástí tohoto slavnostního oděvu je i štola s hlavním motivem vyšívaného kříže zlaté barvy.
Se stavbou kostela sv. Anny začali jezuité v roce 1668, v roce 1703 byl vysvěcen. Dne 1. 4. 1825 při velkém požáru celé obce částečně vyhořel kostel a střecha jezuitské rezidence. V kostele shořel hlavní oltář a stropem propadl velký zvon z roku 1725. Menší zvony se žárem roztavily a kov zatekl za boční oltáře. Popel z této události jsme našli v roce 2022 při restaurování oltáře Zasnoubení Panny Marie. Dnešní hlavní dřevěný oltář zasvěcený sv. Kostel sv. Anny je dokladem barokní výstavby všech období, např. kazatelna s baldachýnovou stříškou je pozdně barokní. Pro České země netradiční součástí hlavního oltáře je soubor čtyř obrazů, které se měnily podle liturgického období. V současné době je zde vystaven obraz sv. Anny - patronky kostela, babičky Ježíše Nazaretského. Konečná úprava bočních oltářů je z dílny Řehoře Thenyho. Levý znázorňuje zasnoubení Panny Marie. Jde o původní originální oltář, který přežil velký požár z roku 1825. Na oltáři se nachází obraz, který je netypický pro katolické znázornění biblických výjevů. Jde o židovský obřad zasnoubení. Pravý oltář je zasvěcen sv. Ignáci, hlavnímu zakladateli jezuitského řádu. Na oltáři je k vidění voskový jazyk sv. Jana Nepomuckého, dotýkaná relikvie. Pod hlavním oltářem se nachází jezuitská hrobka a pod boční lodí hrobka panská, určená pro významné občany. Při renovaci kostela v roce 1906 byly krypty hrobek zazděny a přes ně položeny dlaždice. Absolutním unikátem kostela sv. Anny je nanápadná zkosená skříňka plná zvonků na kůru vedle varhan. Jde o jediný dochovaný a plně funkční barokní zvonový klavír na světě. Vzácný hudební nástroj pochází z dílny německého varhanáře Johanna Michala Rödera. Byl objednán pro hraběte Šporka z Kuksu v roce 1732. Až do roku 1829 kostelu scházely pořádné varhany. Nástroj z dílny Johanna Antonína Bartha z Dolní Olešnice představuje přechod z baroka do romantismu. Po Napoleonských válkách nebyl dostatek kvalitního materiálu, což se projevilo na stavu i zvuku. V současné době jsou varhany po náročné a dlouhé rekonstrukci ve špičkové formě.
V sakristii kostela se nachází torzo vzácného deskového figurálního betlému. Deskové jesličky byly budovány postupně místními řezbáři a figury jsou proto různorodé. Nejvyšší zaznamenaný počet čítal 32 postav. Do dnešního dne se zachovalo pouze 11 postav. Původní oděvy se nedochovaly, byly nahrazeny počátkem 20. století. V prostorech mezi kostelem a bývalou rezidencí se nachází původní luteránská modlitebna. Jde o nejstarší dochovanou místnost v areálu. Zde můžete obdivovat oltář sv. Františka. V současné kapli, kde probíhají pravidelné mše, naleznete Oltář sv. Stanislava Kostky a Oltář sv. Kostel sv. Anny je součástí Domova sv. Kostel je situován na pomezí cest mezi královédvorskou ZOO a hospitalem na Kuksu, v areálu Žireč. Toto pozoruhodné místo, kde se barokní architektura snoubí s laskavou péčí o nemocné roztroušenou sklerózou, je otevřeno široké veřejnosti.
Výletníkům, milovníkům aktivního odpočinku, turistiky, cyklistiky, historie, architektury a přírody i rodinám s dětmi nabízí nevšední zážitky a všem zvídavým návštěvníkům odhaluje své poklady.
tags: #zirec #historicke #slovo #o #kostele #ministrantske