Adalbert von Harrach byl klíčovým představitelem habsburské politicko‑církevní scény v první polovině 17. století. Zrodil se v prostředí, které spojovalo urozené rodiny, vysoké církevní funkce i státní zájmy, a jeho kariéra ilustruje způsob, jakým se moc a duchovní autorita propojovaly v době třicetileté války. Adalbert byl považován za člověka s napříč kontakty a vlivem.
Kořeny a vstup do vyšších vrstev: Adalbert byl klíčovou figuru habsburské politiky, jeho vzestup byl do značné míry poháněn důvěrnými kruhy zajišťujícími postup na nejvyšší místa církevní hierarchie. V období po studiích a návaznosti na římské prostředí získal vliv prostřednictvím papeže Řehoře XV. a císařských patronů, které posouvaly jeho kariéru směrem ke kardinálskému stolci. Harrach byl spojován s významnými osobnostmi a rodinami a jeho vzestup byl do značné míry poháněn důvěrnými kruhy, které zajišťovaly jeho postup na nejvyšší místa církevní hierarchie.
Vstup do římské kurie a arcibiskupství v Praze. 1622 byl v Římě zvolen pražskou metropolitní kapitulou pražským arcibiskupem a 1624 byl papežem Urbanem VIII. vysvěcen biskupem, zatímco 1626 se stal kardinálem. Císař Ferdinand II. mu zařídil pokračování v rekatolizaci českých krajů a Harrachův vliv se brzy rozšířil do řady klíčových regionů, včetně rozšíření arcibiskupských pravomocí a zřízení nových institucionálních struktur.
Politika, náboženství a reformy: Harrach byl pevně zakotven v habsburské snaze posílit regionální organizační struktury a rozvíjet politicko‑kostelní projekty napříč říší. Zavedl systém financování rekatolizace prostřednictvím cassae salis (solní regál), který umožňoval financovat opravy chrámů, církevní správu a výstavbu nových kostelů a škol. Jeho cílem bylo zajistit hmotné zabezpečení nových diecézí a posílit katolickou reformaci v Čechách. Po nástupu do čela arcidiecéze se Harrach rekatolizaci i přes překážky úspěšně prosazovat a řešil spory s jezuitským řádem a akademickým prostředím ohledně vrchní správy pražské univerzity.
Ke zlepšení duchovní správy Čech Harrach založil Svatováclavský seminář v Praze (1635), jenž ukončil dosavadní jezuitský monopol na výchovu kněží. Během třicetileté války byl Harrach několikrát zajat a propuštěn po výkupném; jeho arcibiskupské působení se mohlo plně rozvinout až po skončení konfliktu. Ke zlepšení duchovní správy země přispěl reorganizací a založením nových biskupství v Litoměřicích (1655) a v Hradci Králové (1664).
Jako kardinál se třikrát účastnil voleb papeže. Během cesty z voleb Klementa IX. onemocněl a ve Vídni zemřel. Harrach byl velký milovník italské kultury, divadel a opery; v Praze převzal záštitu nad společností Fedeli a byl významným podporovatelem divadelní a operní scény. Představitelé italské renesance a baroka našli u Harracha širokou podporu pro jejich díla a projekty.
Po jeho smrti pokračovala obnova církevní správy a vznikla snaha o další konsolidaci diecéze. Vzniklo nové biskupství v Hradci Králové a Litoměřicích díky finančním centralizacím a reorganizacím; Harrachovy akce a finanční kroky umožnily vybudovat rezidence, kapituly a semináře, které určily směr české církevní organizace pro další století. Harrachovu práci doplňuje i pozdější osvícenské období, které vedlo ke změnám v organizaci diecézí a revidovanému fungování církevních institucí v českých zemích.
Na motivy jeho činnosti byly inscenovány i divadelní a operní projekty, které se staly součástí kulturního dědictví. Pražští jezuité připravili a provedli gratulační alegorickou hru Harrachias v roce 1628. Po Harrachově smrti následovalo obsazení hradeckého stolce řadou významných biskupů, kteří rozvíjeli a doplňovali dílo rekatolizace a budování církevní infrastruktury.
V kontextu křestního jména a jmenování arcibiskupa popisujeme, jaké jména ve spojení s Harrachem nechávaly zřetelné odkazy na rodovou identitu a význam v habsburské monarchii. Jmenování biskupských paláců, projektů a institucí odráží komplexní propojení církevní a státní moci v éře reformací a konfliktů, na níž Harrach spolupracoval i jako diplomat a morální autorita pro své poddané v českých zemích.
Cesta od renesance k baroku
Dějiny západních Čech a vznik Plzeňské diecéze
Plzeňská diecéze, druhá nejmladší diecéze v ČR, byla zřízena bulou papeže Jana Pavla II. 31. května 1993. Území diecéze zahrnuje většinu Plzeňského kraje, Karlovarský kraj a několik obcí Ústeckého a Středočeského kraje. Prvním biskupem byl Mons. František Radkovský, který diecézi vedl téměř 23 let. 30. dubna 2016 proběhlo první biskupské svěcení, když ve funkci nahradil Radkovského Mons. Tomáš Holub. Patronem diecéze je blahoslavený Hroznata z dob raného středověku. Plzeňská diecéze vznikla na základě myšlenky spojit západní část Arcidiecéze pražské a Diecéze českobudějovické a části Diecéze litoměřické.
Založení diecéze vycházelo z historických motivů: srovnání s předcházející snahou Václava IV. o založení diecéze v západních Čechách a s komplikacemi kolem Ježíše a Jana Nepomuckého, které vedly ke konfliktům a k nucenému odchodu arcibiskupa Jenštejna. Záměr zřídit diecézi západních Čech se táhl, opakované pokusy a politická odhodlání vedla až k realizaci v roce 1993. Znak diecéze vyjadřuje propojení severního a jižního křídla Prahy a Jižní části české země, a připomíná vznik roku 1393-1993 při příležitosti stého výročí svatého Jana Nepomuckého.
Pro Různé klíčové motivy: zřízení diecéze reflektuje historické uspořádání a kontinuitu katolické církve v Čechách, připomíná význam reformního a osvíceného období a připomíná tradiční vazby mezi církevním a státním prostředím v České kotlině.
V souvislosti s dějinami církevní správy a působením Harracha vnímají čtenáři dnes význam jeho rodových sítí a politických vazeb, které mu umožnily prosazovat své reformní a kulturní projekty v rámci habsburské monarchie a do českých zemí.