Každý den se potkávám s lidmi. Někteří proletí mým životem jak krajina pozorovaná z rychlíku a po týdnu si už ani nevzpomenu jak vypadali a o čem jsme spolu hovořili. Jiní mě zasáhnou. Zasáhnou můj rozum, duši i srdce. S Martinem už se vídáme dobrých deset let. A vlastně ho moc neznám. Trestuhodné. Možná by to tak mohlo pokračovat dalších pár roků, ale vidina dobré večeře vše mění a já se dávám do bádání a psaní.

Martin mě, i když žijeme každý naprosto jiný život a dělí nás asi 1700 let, přesto zasahuje. Svým soucitem, smyslem pro povinnost, svojí snahou utéct ode všech poct a svým zápalem pro Boha. A nacházím i styčné body pro naše začínající přátelství. O větě: ,,Ačkoli byl svatý Martin vojákem nerad, plnil své povinnosti spolehlivě a odvážně.“ si budu muset s Martinem ještě popovídat.

Čím jsem starší, tím častěji se nořím do vzpomínek na své dětství. Často vzpomínám na svou babičku, která mě znala a viděla mně až do morku kostí. Jakmile jsem začala chodit do školy, měla každý den napsané úkoly, které jsem musela splnit, než se vrátí rodiče z práce. Mezi nimi bylo i mytí a utírání nádobí. Byla jsem od narození velký lenoch, pracovat se mi nechtělo. To babička věděla, ale taky znala delší rys mé povahy- a to soucit. Tak mi poradila, ať si místo nádobí představuji, že jsou to chudé děti. A tak, když jsem myla nádobí, myla jsem vlastně chudáky malé černoušky, kteří byli zanedbaní, a když jsem ho utírala, utírala jsem děti, které stály mokré v dešti a třásly se zimou. Časem jsem pochopila, že radu babičky můžu aplikovat na všechny práce a od té doby jsem snažila plnit povinnosti spolehlivě a odvážně, ačkoli jsem povahou lajdák.

Ať člověk chce nebo nechce, srovnává se s ostatními, pozoruje je, hodnotí a posuzuje. Obdivuji lidi, kteří mají splněno vždy včas a na sto procent. Přemýšlím, jestli je jim to dáno nebo jestli se k tomu dopracovali. Jedním ze zkoumaných objektů je Jiří Pavliš. Vzal na sebe úkol, vykonávat funkci kostelníka. Často, když přijdu na mši na poslední chvíli, protože se mi nechtělo z tepla domova a svůj odchod jsem stále odsouvala, uvědomím si, že Jirka tu mrzne jistě o dvacet minut dříve než já. A někdy je vidět, že mrzne dokonce s radostí. Dalo by se říci, že jeho práce není vidět, že toho vlastě moc nedělá. Ovšem rychle by bylo vidět, kdyby s tím opravdu přestal. O to víc, ho obdivuji. Nezůstane za ním pravděpodobně žádný pomník (Jiří promiň) v podobě napsaného románu, namalovaného obrazu nebo slavné skladby. Jirka si totiž staví pomník v nebi a v srdcích těch, kteří ho mají rádi.

A tak jestli bude tento příspěvek vylosován, ráda bych aby Jirka přijal pozvání od pana faráře, jako poděkování za práci, kterou dělá pro farnost a jako výraz mého obdivu.

Martin musel být nesmírně pokorný člověk. Nemyslím si, že Martin byl výjimečný pro své schopnosti. Či byl chytřejší, nebo zdatnější než já. Prostě normální mladý muž, který žil svůj normální život. Ale bylo tam jedno, co Martin měl a já nemám. Měl nesmírnou pokoru vůči svému otci a následně i vůči všem ostatním. V jeho životě jde vidět, že nehledal svůj prospěch. Oblékl se dle přání otce do vojenské uniformy, k svému otroku se choval jako k bratru, dal polovinu svého nejcennějšího majetku žebrákovi a ač dosáhl titulu a byl jedním z nejvýznamnějších Vojáků své doby, nepropadl pýše, ba co víc, byl ještě více pokornějším. Necením si Martina proto, že by to dotáhl až na biskupa, proto že byl hrdinným vojákem. To vůbec, cením si ho pro jeho pokorný vztah k Bohu. Ale je i druhá věc, co se mi na Martinovi líbí. Jednal dle svého srdce. Teď nemyslím to, jak se zachoval k chudým a otrokům. Teď myslím to, že šel za svým srdcem a poslouchal tu touhu, kterou dává Duch svatý. Ta touha, která je naprosto nelogická!! Která mu říkala, běž a buď poustevník, nech za sebou kariéru, nech za sebou moc, slávu, bohatství a měj před sebou Boha. Zde je vidět Boží přítomnost. Kdyby Bůh neexistoval, proč by Martin podnikal tak hloupé kroky? Kdyby Bůh neexistoval, proč by se Martin vzdával štěstí, které měl a šel za očividným neštěstím? Ale Martin tušil jedno, co tušíme i my. Že Bůh existuje a volá skrze touhu v srdci, která je naprosto hloupá v očích světa, ale slavná v očích Božích. Mým přáním je být jako Martin. Pokorný ve svém chování, ale také odvážný a rozhodný pro Boha.