Někdy máme sklon představovat si počátky křesťanství na Moravě jako idylu. Jenže ani Cyril a Metoděj nepůsobili v ideálních podmínkách. Evangelium se vždy šířilo mezi lidskou slabostí, mocenskými zájmy i konflikty.
„Máme čtyři evangelisty. Jsou to tito tři: Cyril a Metoděj.“ Tenhle vtip mi nedávno vyprávěl jeden trvalý jáhen. Pobavil mě. Ale něco na něm vlastně sedí. Připadne mi, že z Cyrila a Metoděje jsme si někdy udělali téměř naše vlastní evangelisty. Skoro až pohádkové postavy. Přišli, všichni jim rozuměli, Morava zajásala, slovanská liturgie se rozběhla a všechno bylo tehdy dobré.
Cyril a Metoděj nepřišli do prázdného prostoru. Už tu byli jiní kněží, různé zájmy, politika i mocenské spory. Kníže Rastislav si je nepozval jen proto, že měl zrovna zbožnou náladu. Chtěl se také vymanit z vlivu Franků. Takže evangelizace? Duch svatý? Připadne mi, že někdy trpíme zvláštní nostalgií. Říkáme si: tehdy to šlo. Tehdy byli lidé svatí, otevřenější. Tehdy byla víra živější. Dnes je všechno složité. Jenže ono to bylo složité vždycky. Evangele nebylo nikdy šířeno v ideálních podmínkách.
Ježíš neposílá učedníky jako hvězdy na turné. Posílá je jako ovce mezi vlky. Bez jistot. Bez záruky úspěchu. A dává jim jasný úkol: přinášejte pokoj. Uzdravujte nemocné. Právě tady vnímám kámen úrazu. Někdy totiž nehlásáme Boží království, ale svou vlastní zúženou představu o něm. Svůj styl. Svůj jazyk. Problém je v tom, že i velmi zbožný člověk může nakonec víc chránit svůj obraz církve než prostor pro Boží působení.
Víra ale často začíná růst právě ve chvíli, kdy se nám ten obraz trochu rozpadne. Když zjistíme, že ani svatí nežili v pohádce. Že církev nikdy nebyla bez konfliktů. Že evangelizace nikdy nebyla čistá akce bez lidské hlíny. Bůh nepotřebuje naše romantické představy o minulosti. Nepotřebuje, abychom dějiny lakovali na růžovo. Nepotřebuje, abychom hlásali sami sebe. Apoštol Pavel píše: „My nehlásáme sebe, ale Ježíše Krista jako Pána. My jsme jen vaši služebníci.“
(Možná právě to je výzva Cyrila a Metoděje pro dnešní církev - nevracet se do vysněné minulosti. Nestačí mít evangelium přeložené do češtiny. Možná je potřeba znovu je přeložit do jazyka dnešních lidí. Do jazyka unavených. Do jazyka těch, kdo se bojí. Do jazyka těch, kdo hledají naději.)
- Jakub & red. AK0722 (1935) PRAHA 10 HRAD: I. CELOSTÁTNÍ SJEZD KATOLÍKŮ ČSR
Pohlednice (černobílá, fotografie: slavnostní výzdoba na Václavském náměstí v Praze) odeslaná dne 30. června 1935 z Prahy do Vodňan. Výplatné 50 h (dopisnice v tuzemsku) uhrazeno jednou příležitostnou známkou emise „Cyril a Metoděj“ téže hodnoty. Známka znehodnocena otiskem ručního příležitostného denního razítka poštovního úřadu „PRAHA 10 HRAD“ s doplňujícím textem „I. CELOSTÁTNÍ SJEZD KATOLÍKŮ ČSR.“ ve fialové barvě, s rozlišovacím označením „d“, a s hodinovým, údajem „-8“.
Hodnocení materiálu: Z hlediska sběratelů známek / celistvostí / poštovní historie se jedná o zajímavý poštovně-historický materiál, a to vzhledem k použití příležitostného poštovního razítka. Rozsah tématu v rámci kontextu 1935 a sjezdu katolíků poskytuje pohled na kulturní a národní identitu v tehdejším Československu.
V rámci širšího kontextu stojí za připomenutí, že v roce 863 přišli misionáři Cyril a Metoděj na Moravu, doprovázeni průvodem včetně obchodníků, stavitelů a ozbrojenců. Na Moravě byli slavnostně uvítáni. Ve Fuldských analích z roku 845 se uvádí: „Ludvík čtrnácti z počtu knížat Čechů, kteří žádali o přijetí křesťanského náboženství, vyhověl a v oktávě Epifanie je přikázal pokřtít.“ Neznáme jejich jména, nevíme ani ze kterých částí země pocházeli, ale již v první polovině 9. století na naše území začalo pronikat křesťanství. Tedy ještě dříve, než přišli proslulí věrozvěsti Cyrill a Metoděj na Velkou Moravu. Je třeba však připomenout, že jejich role a význam v naší historii je rozsáhlejší a zahrnuje vznik jazyka, písma a literatury.
Články a výstavy o svaté moravské církvi a raně středověkých kostedech ukazují komplexnost a kontinuitu vývoje. Z pohledu dnešních interpretací lze sledovat, jak se historické obrazy různě rekonstruují a jak roste význam přesahu do moderního kontextu.
