Český spisovatel, básník, dramatik, překladatel a vůdčí osobnost lumírovců Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Jakub Frída, se narodil v roce 1853 v Lounech a zemřel v roce 1912 v Domažlicích. Dětská léta trávil u svého strýce faráře v Ovčárech, který také nejvíce ovlivnil jeho další směřování. Jaroslav Vrchlický absolvoval gymnázium v Klatovech a poté začal studovat teologii. Odtud však přestoupil na filozofickou fakultu, kde studoval filozofii, historii a románské jazyky. Zde pronikl do italské a francouzské poezie, která ovlivnila později i jeho vlastní tvorbu.
Po návratu působil Jaroslav Vrchlický jako učitel, redigoval časopis Světozor, byl divadelním referentem v časopisech Pokrok a Hlas národa a v roce 1890 se stal tajemníkem nově založené České akademie věd a umění. V roce 1893 byl jmenován profesorem všeobecné literatury na Karlově univerzitě a v roce 1901 pak členem Panské sněmovny ve Vídni. Jaroslav Vrchlický byl ženatý s dcerou sestry Karolíny Světlé Sofie Podlipské, Ludmilou. Ještě před odjezdem do Itálie napsal Jaroslav Vrchlický svou prvotinu, lyrickou sbírku Z hlubin, postupně pak během svého života vydal 270 svazků knih, převážně básnických děl. Jaroslav Vrchlický je znám i jako překladatel Huga, Baudelaira, Dante Alighieriho, Petrarcy a Shakespeara, Goetha, Schillera či Whitmana.
Jaroslava Vrchlického, vlastním jménem Emila Jakuba Fridu (17. února 1853, Louny - 9. Jeho dílo obsahující všechny žánry literární tvorby patří k jednomu z nejbohatších a nejvšestrannějších v české literatuře. Emil Frida se narodil v Lounech, studoval na gymnáziích ve Slaném a v Klatovech, kde byl jeho spolužákem jeho nejlepší přítel a pozdější věhlasný lékař Josef Thomayer. Už tehdy psal verše a právě Thomayer byl svědkem zrodu pseudonymu Jaroslav Vrchlický. Když na jaře společně navštívili rozkvetlé údolí řeky Vrchlice u Kutné Hory, básníka nadchla nádherná příroda a okolní krajina. Na univerzitě v Praze studoval historii, filozofii a románské jazyky, navázal přátelství například se Zikmundem Winterem a Josefem Václavem Sládkem, a společně založili literární skupinu Lumírovců.
Zpočátku se Vrchlický živil jako vychovatel ve šlechtických rodinách, později pracoval jako tajemník České akademie věd a umění. To mu poskytlo solidní existenční zajištění a možnost věnovat se ve volném čase literární tvorbě. Ta byla neobyčejně rozsáhlá, bohatá a také úspěšná; obsahuje přes 80 básnických sbírek a desítky divadelních her, z nichž nejznámější je veselohra Noc na Karlštejně. Když v roce 1892 vyšla sbírka Okna v bouři a v ní verše „...Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel v led, ale v srdci věčný máj, šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy, šel pouští a měl v srdci perly rosy. Za trochu lásky šel bych světa kraj, jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí,“ málokdo věděl, že inspirací pro toto dílo byl otřes v básníkově soukromém životě.
Už při studentských cestách do Veltrus se seznámil se spisovatelkou Žofií Podlipskou, která sem jezdila na letní byt, a do o dvacet let starší ženy se bezhlavě zamiloval. Podlipská se snažila Vrchlického obdiv přesměrovat na svou dceru Ludmilu. Skutečně se vzali a zdálo se, že jde o šťastný vztah, alespoň Vrchlický jej tak vnímal. Měli tři děti, žili společně se Sofií Podlipskou v bytě na Karlově náměstí v Praze, později na dnešním Rašínově nábřeží. Pak se ale Vrchlický dozvěděl, že mu je jeho žena nevěrná, a byl zřejmě jediný v Praze, kdo to nevěděl. Ludmila měla asi osm let poměr s hercem Národního divadla Jakubem Seifertem (který mimochodem hrál Karla IV. ve Vrchlického Noci na Karlštejně) a ten byl také otcem dvou ze tří Ludmiliných dětí.
Vrchlický získal řadu cen, vyznamenání a čestných občanství mnoha měst, roku 1901 jej císař František Josef I. společně s Antonínem Dvořákem jmenoval doživotním členem Panské sněmovny Říšské rady ve Vídni. Konec jeho života poznamenaly deprese a nakonec záchvat mrtvice v roce 1908, po němž již nebyl schopen psát ani číst. Pobýval v sanatoriích v jižních Čechách a v istrijské Opatiji. V roce 1911 se Vrchlický odstěhoval od rodiny do Domažlic, kde roku 1912 v pouhých 59 letech zemřel. Získal řadu cen a vyznamenání, včetně jmenování doživotním členem Panské sněmovny Říšské rady ve Vídni císařem Františkem Josefem I.
Modlitba jako součást Vrchlického poetiky často rezonuje s jeho širokým zájmem o světovou literauru a srovnáním kultur, což je patrné i v jeho translatech a v tom, jak vstřebával italskou a francouzskou poezii.
EP42: Conquering the Depth of Mark Justiniani | Salingpusa, Social Realism, Biennale, Arkipelago
Jeho překlady zahrnují významná díla Hugova, Baudelaira, Danteho, Petrarcy a Shakespeara, Goetha, Schillera či Whitmana, čímž utvářel mosty mezi českou a světovou literární tradicí. Některé z jeho nejznámějších děl jsou pestrobarevné, krátké i dlouhé formy, a jeho divadelní tvorba včetně Noci na Karlštejně si udržela dlouhodobou popularitu. Z hlubin, první významná sbírka, byla jen začátkem, která mu otevřela cestu k téměř neomezené plodnosti a mezinárodnímu uznání.
Okolnosti jeho života, včetně dvou klíčových partnerských vztahů, a otázky věrnosti se promítaly do motivů jeho poezie, kde se často objevuje téma lásky, cesty a osudu. Vrchlický byl nejen literárním tvůrcem, ale i významnou kulturní osobností české společnosti své doby, která se zasloužila o rozvoj literárního hnutí Lumírovců a internacionalizaci české literární kultury.