Abram byl povolán opustit svou zemi, příbuzenstvo a dům otce a vydat se do země, kterou mu Bůh ukáže; slib: “Učiním z tebe veliký národ, požehnám ti a učiním tvé jméno slavné.”
Abram šel, jak mu Pán přikázal, a s ním šel i Lot. Bylo mu tehdy sedmdesátpět let, když vyšel z Cháranu, a s sebou vzal manželku Saraj i celé jmění a duše, které nabyli v Cháranu.
V Kanaánské zemi Abram procházel až k místu Šechem, k dubu Moreho; tehdy Kanaánci ještě v zemi pobývali.
Na tomto místě se Abramovi zjevilo Hospodinovo slovo: “Tuto zemi dám tvému potomstvu.” Z této zkušenosti postavil oltář Hospodinu, který se mu zjevoval.
Odtud pokračoval Abram k horám na východ od Bet-el-Hai a rozložil stan mezi Bet-elem na západě a Ajem na východě, a opět tam postavil oltář a vzýval jméno Hospodinovo.
Čím dál Cestou Abram vyrazil na jih do Negevu. Když nastal hlad v zemi, rozhodl se jít do Egypta na čas pobývat, protože hlad se šířil po celé zemi.
Po přiblížení se k Egyptu si uvědomil, že Saraj je jeho krásná žena, a začal uvažovat o tom, jak se vyvarovat nebezpečí při setkání s Egypťany: prosil Saraj, aby prohlásila, že je jeho sestra, aby mu díky ní bylo dobře a aby zůstal naživu.
Egyptští dvorové i lidé v Egyptě zjistili, že Saraj je mimořádně krásná, a proto ji faraónova úřadovna dovedla do faraónova domu. Abramovi následně prospívalo majetkové zabezpečení - měl ovce, dobytek, osly i otroky a otrokyně.
Avšak Pán na Abramovu ženu Sarai způsobil faraónovu dům-ale na faraóna dopadly těžké rány pro Abramovu ženu; faraón si Abrama zavolal a vyčítal mu: proč řekl “je to moje sestra” a tím ji vzal za ženu?
Farao mu tedy vydal Sarai a nařídil, aby ji vzal a odešel s ní; faraón ovšem vyhnal Abrama spolu s manželkou a se vším, co měl.
Tento příběh ukazuje, že Abramova nejasná morální volba - tvrdit, že Saraj je jeho sestra - vyvolala složité důsledky, a přesto byl Abram vyveden pěkným způsobem z Egypta; Pán totiž zjevně zasáhl v neprospěch faraóna, aby chránil Saraj a Abramův život.
V průběhu cesty Abram pokračoval spolu s Lotem a se Saraj a s veškerým jměním od Cháranu; vydali se na cestu do Kanaánu a přišli do ní.
V Síchemu, u dubu More, Bůh znovu sliboval: “Semeni tvému dám tuto zemi.” Abram zde postavil oltář, vzýval Pánovo jméno a pokračoval dále po cestě, až k polednímu směru.
V období cesty chápeme, že Abram musel čelit důležitým rozhodnutím mezi jistotou domova a neznámou, Boží odpovědí vedenou cestou víry.
- Abramova výzva k odchodu a slib Božího požehnání.
- Putování po Kanaáně a zjev Boží o svěřené zemi.
- Potíže spojené s cestou do Egypta a morální los v rámci rodinné historie.
- Boží trest a ochrana pro Abramovu manželku Sarai a pro něj samotného.
Historie ukazuje, že Abramova víra byla v těžkých chvílích opravována i zdůrazňována: “V tebe budou požehnané všechny pokolenia zemi,” porov. 4-7. Ačkoliv Abram čelil rizikům opuštění Haranu i změně prostředí, jeho poslušnost vyjevuje živou víru v Boží slova (viz Hebr 11, 8).
V procesu vyprávění se střetáváme s pojmy jako Terebint Moreho, Luza/Bét-el, Negeb a další geografické a historické detaily, které často zrcadlí bohatství kanaánského prostředí i vliv kultovních stromů a hájů, které se objevovaly v tehdejší Kanaáně.
Na základě textu vyvstává i otázka, jak se Izraelité stavěli ke skrytým či otevřeným lžím v době，就是., a jak historie o spojení Abramovy víry a Božího zaslíbení zásadně ovlivnila jejich identitu a motivace v budoucích pokoleních.
