2 vatikánsky koncil neni veroucny.
Druhý vatikánský koncil V pořadí 21. ekum. koncil, který se konal 1962-1965.
Svolal jej Jan XXIII., dokončil Pavel VI.
byl zahájen 11. října 1962 v bazilice sv. Petra v Římě, kde se sešlo přes 2500 účastníků - kardinálů, světících biskupů i pozorovatelů 18 nekatolických církví.
Mezi účastníky a poradci (perity) koncilu byli mj. H. Urs von Balthasar, H. Küng, M. Lefebvre, J. Maritain, K. Rahner, J. Ratzinger (v roli pozorovatele např. R. Schutz).
Koncil probíhal ve čtyřech pracovních zasedáních - sesiích (11. října - 8. prosince 1962, 29. září - 4. prosince 1963, 14. září - 21. listopadu 1964, 14. září - 8. prosince 1965).
Papež Jan XXIII. se zúčastnil pouze prvého z nich; všech 16 dokumentů, které tvoří 4 konstituce, 9 dekretů a 3 deklarace, promulgoval Pavel VI.
Na jejich přípravě a prosazování se podílel Sekretariát pro jednotu křesťanů pod vedením kardinála A. Bea.
Koncil položil základy pro modernizaci římkat. církve (aggiornamento), pro její „zdnešnění“, neměnila se však věrouka a dogmata, ale jejich formální výraz.
Dokumenty jsou vedeny ve smířlivém duchu, berou ohled na jiné křesťany (odloučené bratry), jiná náboženství a moderní svět.
Mezi nejdůležitější patří věroučná konstituce o liturgii (Sacrosanctum concilium), která reformovala obřady, umožnila liturgii v nár. jazycích a výjimečně i přijímání pod obojí; konstituce o církvi (Lumen gentium) zeslabuje dogma o papežské neomylnosti tím, že přiznává velké pravomoci biskupům; v konstituci o církvi v soudobém světě (Gaudium et spes) zaujala římkat. církev stanovisko k současným problémům (válka a mír, socialismus a komunismus, ateismus, manželství a rodina aj.); konstituce o zjevení božím (Dei verbum) nově promýšlí otázky Písma a tradice.
Důležitý je dekret o ekumenismu (Unitatis redintegratio), koncipovaný tak, aby usnadnil sbližování mezi katolicismem a dalšími konfesemi (pravosl. a protest. církve uznal za církve); v dekretu o kat. východních církvích (Orientalium ecclesiarum) se potvrzuje odlišnost vých. církví, vých. patriarchátů a upřesňuje poměr mezi pravosl. církvemi a unionovanými kat. církvemi vých. ritu.
Dekret o laickém apoštolátu (Apostolicam actuositatem) zdůraznil a upřesnil význam laiků v církvi.
Značnou pozornost vzbudila deklarace o vztahu církve k mimokř. náboženstvím (Nostra aetate), nově upravující vztah katolicismu k islámu, hinduismu, buddhismu a judaismu.
V deklaraci o náb. svobodě (Dignitatis humanae) koncil stanovil zásady náb. svobody pro jednotlivce i náb. sdružení a v tradičně kat. zemích vyhlásil status rovnoprávnosti s církvemi do té doby neuznávanými či zatracovanými.
Už při projednávání koncilních dokumentů se účastníci polarizovali na skupiny progresivní a konzervativní; pokrokové křídlo převážilo, konzervativní odpůrci reforem posléze uplatnili radikální řešení (M. Lefebvr).
Názorová nejednota dalších účastníků se po koncilu promítla do dvou nově zal. kat. periodik: progresivního Concilia (K. Rahner, J. Ratzinger, Y. Congar, H. Küng ad.) a konzervativního Communia.
Před 60 lety začala nejdůležitější událost římskokatolické církve za poslední staletí.
Druhý vatikánský koncil přinesl do zkostnatělé církve 60. let řadu změn.
Po antimodernistickém období většina v katolické církvi věděla, že je čas na radikální změnu.
Rozpohyboval ji papež Jan XXIII., když do Vatikánu svolal 2 500 biskupů z celého světa.
Podle Martínka se koncil snažil o to, aby byla církev více dialogické společenství a aby mocenská rozhodnutí nešla jenom shora.
Poslední dva papežové tento vývoj značně zbrzdili.
Velkou změnu koncil způsobil ve vztahu katolické církve k jiným náboženstvím.
„Dřív byla vnímána až jako ďábelská a dnes katolíci říkají ‚každé náboženství je nějakou cestou k Bohu a respektujeme to, že ostatní věří, že ta jejich cesta je nejlepší‘,“ popisuje teolog.
Ve své době byly závěry koncilu přijaty s nadšením.
V současnosti se ale i mnoho mladých od moderních myšlenek odvrací.
Martínk vysvětluje proč.
„Dnešní mladí často touží po pevných jistotách.
Mají pocit, že by potřebovali jasně naplánovaný, černobílý návod, jak se mají chovat.
To jim předkoncilní mentalita dává.“
Jaké změny z druhého vatikánského koncilu pronikly do komunistického Československa?
Co bylo největší životní zklamání papeže Jana Pavla II.?
A jaký byl vývoj církve od koncilu v mimozápadních zemích?
10. 10. Druhý vatikánský koncil, který byl zahájen před 60 lety, 11. října 1962, se stal přelomovým okamžikem v moderních dějinách katolické církve.
Podle odborníků znamenal nejvýraznější církevní reformu od konstantinovského obratu, kterým začal proces přerodu křesťanství ve státní náboženství, a reformace.
Církev se na koncilu, který skončil v roce 1965, rozhodla otevřít modernímu světu a vnitřně se reformovat.
A na toto úsilí navazuje nyní i současný papež František.
K nejzásadnějším rozhodnutím koncilu patřil dialog s vyznavači ortodoxního nebo protestantského pojetí křesťanství nebo dokonce s nekřesťanskými náboženstvími, především se Židy a muslimy.
Církev se také rozhodla mimo jiné nahradit latinu národními jazyky při bohoslužbě a obrátila svou pozornost k nevěřícím.
Koncil je shromáždění představitelů církve, jehož cílem je projednat závažné záležitosti víry a církve.
Obvykle se ale v této souvislosti hovoří o všeobecných (ekumenických) koncilech, které svolává papež, hlava římskokatolické církve.
Návrh se setkal s nepochopením mnoha členů kurie, koncil se pak oproti očekávání protáhl msto jednoho zasedacího jednání na čtyři a skončil až po třech letech a dvou měsících.
Mezitím Jan XXIII. v červnu 1963 zemřel a v čele církve ho nahradil Pavel VI.
Ve čtvrtek 11. Svatého Petra. kopuli Svatého Petra. do Baziliky. zanotoval sám papež Jan XXIII., začala Mše svatá.
kardinálského kolegia Eugenio Tisserant - ano, pouze on!
někteří pozastavovali).
Mater Ecclesia.
přes půl hodiny a Jan XXIII. pro církev v situaci tehdejšího světa byl.
dobru své církve.
nebylo zapotřebí koncilu.
hlubšímu naukovému průniku a k formaci svědomí.
úřadu, jež je převážně pastorální.
proti bludům a často je zavrhla s největší přísností.
Kristova nevěsta dává před přísností přednost léku milosrdenství.
nikým připravit, ale že si ji napsal vlastnoručně.
a ustarané.
slýchat takříkajíc z první ruky.
5 To stálo tenkrát v samém stínu tzv. „Svatého Officia“, dnes Kongregace pro nauku víry.
pojímání samého koncilu.
práce mnohých komisí.
něco vylepšit a potom to hned schválit a slavnostně vyhlásit.
rychlý a hladký koncil je nereálná.
Onoho 13. hotové seznamy se jmény kandidátů byly už sněmovním Otcům rozdány.
se koncil sešel, a které nám byly nyní předloženy.
ještě navzájem dostatečně neznají.
Na chvíli zavládlo hrobové ticho.
svatopetrského chrámu veliký potlesk.
a Königa.
předsednického stolu.
voleb byla přijata.
neboť toho 13. subjekt, a ne jako schvalovací automat.
později, 14. V čem tkví velikost tohoto koncilu?
počet jeho účastníků?
Zajisté!
Ale ne jenom.
Též.
Ani to však nestačí.
Snad tedy v jeho teologii?
To jistě.
však ještě není to nejzávažnější.
obratu.
Avšak od čeho k čemu?
mezi dvěma póly, z nichž jeden je přitažlivý a druhý odpudivý.
o kterou mu šlo především, což pak koncil přijal za své.
Avšak jak ten, tak onen pól obratu nebyl určitěji definován.
Ta byla výslovným přáním papeže Jana.
Pius IX.
Proč?
pastorální.
charakteristiku tohoto optativu.
dnešnímu světu a člověku“.
Nic víc.
principů.
mít odvahu.
9 K. RAHNER - H. VORGRIMLER, Kleines Konzilskompendium, Freiburg i. Br. 1966, s. 27-28.
Srov. též K. di una costituzione pastorale, in: La Chiesa nel mondo contemporaneo, a cura di ENZO GIAMMANCHERI, Brescia 1966, s. 78; K. SKALICKÝ, Radost a naděje, 1. s. církevních představitelů.
Když se v prvním koncilním období (11. až 8. 12. juridismem.
soud, který leckterého koncilního Otce šokoval.
jež začala 7. všechno řízeno shora.
Kde by jinak byla svoboda dítek Božích?
V rozpravě o tzv. 13. klerikalismus, tak césaropapismus.
časnou teokracii.
klerikalismus.
vědomí k lepšímu vytyčení těchto pólů, je krize pastorálnosti.
pastorální, tak i valná většina sněmovních Otců.
jasněji vymezena.
jak bychom řekli dnes.
sekularizace řádu.
křesťané již nehrají výlučnou a rozhodující roli v politice.
které příští vývoj smete.
vítězi.
13 V. ŠTĚCH, Přednášky k Československé straně lidové, Studie, 30/1972, s. reformě (11. čtverém neúspěchu.
Její paterý úspěch byl v tom, že 1. feudálů; 2. jednoty; vědomí, jež trvá dodnes, 3. úspěchu tkví její váha přetrvávající až do dnešní doby, 4. publica christiana, a 5. revoluce.
nepřímo.
moci“, začne být 1. právě touto mocí korumpována, 2. začne soupeřit (dvojpapežství a trojpapežství), 3. pronásledovat kritiky jako údajné „heretiky“ a 4. potřebě „reformy v hlavě i údech“.
utvrzovalo.
pravda vydána v plen, což je hrůza pomyslet.
ji nakonec podvrátí: 1. 2. občana, nezávisle na jeho náboženské příslušnosti, 3. hospodářského vykořisťování, 4.
16 O vnitřní dynamice tohoto pětičlánkového řetězce revolucí jsem podrobněji pojednal v těchto studiích: K. Teologické texty, 5/1999, s. 149-152; Krize evropského vědomí a její kořeny, in: TÝŽ, Za naději a smysl, Zvon, Praha 1995, s. Pravda ve stínu souhlasu, in: TÝŽ, Quo vadis Ecclesia aneb Zápasy o zítřek, Ježek, Praha 2000, s. 111-120.
Příznivě vstřícné kritice podrobil tuto koncepci F. X. Fenomén Vatikán, CDK, Brno 2004, s. 164-166, v níž poukázal na souběžnost mého hodnocení hodnocení papežské revoluce s hodnocením, jež podal K.
mi moci, ale též z té duchovní. její autoritu duchovně pastorální.
jak to bylo formulováno v doktríně Bonifáce VIII. 11. 1302, srov. ke spáse, ES 875).
nejčistší formě.
Co na to koncil?
sociálního; cíl, který jí vytkl, je rázu náboženského“.
panování církve též nad skutečností časnou (už Pius XII. Bonifáce VIII. distancoval a Pavel VI. mezi současnou naukou církve v této věci a tou dřívější).
22 K. RAHNER - H. VORGRIMLER, c.d., s. 432-433.
Srov. též K. SKALICKÝ, Radost a naděje, 1. vyd. teologové jako Rahner.
přímo poukázáno není.
potichu.
věrohodnost.
23 K této bule dlužno dodat: 1. zastáncem a hlasatelem.
To však nečiní.
Vychází spíše z prostého faktu, že církev tuto moc od dob papeže Inocence III. vlastnila, takže šlo jen o potvrzení dlouholeté tradice.
Bonifác vydal tuto bulu po krajně dramatickém zážitku, když francouzský král Filip Sličný poslal svého kancléře Nogareta s vojskem, aby papeže unesli.
Málem k tomu došlo.
městečka Anagni, kde papež sídlil, ho vytrhlo z rukou únosců.
Stačí pomyslet, že 6. odsoudil papeže Honoria I. kdežto papež Innocenc III. nejvyšší moc nad veškerým křesťanstvem.
jenž je spolu s Koncilem pisánským, 1409, 16. sacrosancta Synodus (6. aeternus (18. 6. obrala papeže o jeho stát a politickou moc nad ním.
Pavel VI. druhým. (5. 9. Spíš dlužno poukázat na to, jak se sám papež Pavel VI. papismem.
a formulovala konstituce o církvi.
něho neprosvítal tento důvěrný pramen.
pročetl a opatřil několika málo opravami, vyšel v sešitě č. str. 317-341.
koncilu uspořádal Institut Pavla VI. (Brescia, 19.-21. 1986) mezinárodní kolokvium na téma „Pavel VI. problémy na koncilu“.
Byl přizván i Otec Caprile.
vinu za onu tzv. intenzivní kurs o 2. jsem dobře znal už od roku 1965 ze sekretariátu koncilu.
právě zveřejněnou dokumentaci Pavla VI. sboru.
antikolegialistický.
napsal 21. dal.
revolucí protestantskou.
akcentovanou.
obecné kněžství všech pokřtěných tehdejšího protestantismu.
jejíž tzv. jako všechna předchozí hnutí.
církve, kde obě strany argumentují vírou.
svatý spor o pravdy víry a o pravé dobro církve Kristovy.
z obecné nesvobody.
kontrolu.
(I. Aliance trůnu a oltáře končí.
světla. ekumenismu. redintegratio.
jakou metodou by tento ekumenismus měl být veden, Pavel VI.
33 A. BEA, Ecumenismo al Concilio, Bompiani, Milano 1968, s. papežské revoluce a průkopníky revoluce protestantské.
Tradicí. všeobecnému kněžství všech věřících bez výhrad přihlásil.
34 Viz např. průkopnické dílo: I. 1501).
35 Mnohem důkladněji jsem tuto problematiku vyložil v: K. SKALICKÝ, Teologia fondamentale, Istituto di teologia a distanza, 3. ristampa 1992, s. tzv. dvojího pramene Zjevení.
revelationis.
svědomí jako právo nejzákladnější.
Papež Pius VI. XVI. a Pius IX. prohlásili takový požadavek za nepřijatelný.
divu! ale ne úplná.
Co řekne koncil?
činit nárok na právo.
svoboda ne.
blaha by stát měl tato bludná vyznání tolerovat.
ano, ale svoboda ne.
argumentujícího právem pravdy.
38 Zevrubněji jsem o této problematice pojednal ve studii K. 1/2001, s. 2-6; Studia theologica 4, 2/2001, s. 63-68; ve zkráceném znění Perspektivy 8/2001, s. dvou pojetí.
29 Srov. G. F. SVIDERCOSCHI, Storia del Concilio, s. kardinál Josef Beran, když 20. mysli prospěch pravé víry.
lidu.
lidí vyvolává pokrytectví.
jež byla uplatňována.
nepoužil slovo klerikalismus, jako jiní sněmovní Otcové.
zaštiťovala své nadřazené postavení ochotou k toleranci.
lidské osoby.
revoluce socialistická, a to jak v 3. osoby“.
nauku církve, která se od dob Pia IX. a Lva XIII. kapitalismem.
člá. pokud je ateismem, v kapitole o důstojnosti lidské osoby.
popsal tak, jak chápe on sám sebe (v čl. 20), takže v čl. Pia XII., Jana XXIII. a Pavla VI. zaoblených prohlášení bylo ovšem mnohem dramatičtější.
požadovala nezanedbatelná část koncilních Otců, byl naléhavý.
však k němu nedošlo.
Proč?
sněmovnímu shromáždění úsek o ateismu.
formulován tak, aby v něm ani ateista nenašel nic nepravdivého.
pastorálním zaměřením sněmu a s výslovnou vůlí Jana XXIII. byl k tomu dostal od papeže pokyn.
předtím byl u Pavla VI.
Koncil i zde zůstal věrný přání Jana XXIII. práva.
skoro dalo mluvit o nové papežské revoluci.
ututlány, nebo udupány.
Nicméně to, co byl Jan Pavel II. 45 To je zevrubněji popsáno v článcích: K. Europa, Centro Russia Christiana, 6(216)/1987, s. 83-95; TÝŽ, Gaudium et spes po třiceti pěti letech. Předmluva k 2. vydání, in: TÝŽ, Radost a naděje, KNA, Kostelní Vydří 2000, str. jednáním, jimiž se zapsal do dějin tohoto koncilu.
tags: #2 #vatikansky #koncil #neni #veroucny