Rovinatá Haná se uprchlíkům zamlouvá, podobá se široširé Ukrajině. Domov jim nejvíce připomíná několik vesnic, nad nimiž svítí barevné kupole a báně pravoslavných chrámů, které dokonce navrhl ukrajinský architekt. Pravoslavná tradice na Hané je dlouhá, už od první republiky. Teď mezi sebe zveme věřící běžence,“ vyzývá Tomáš Radim Loučka, duchovní správce chrámu v Chudobíně. Ne všichni Hanáci ale migranty vítají. Pestrobarevné báně zdobí kostely v Řimicích, Vilémově, Střemeníčku, Kroměříži, Olomouci i jinde na Hané.
„Tohle jsem v České republice nečekala, při vjezdu do Chudobína jsem se cítila jako doma na Ukrajině,“ vypráví běženkyně, která získala práci a ubytování v Olomouci. Tehdy zde působila velká komunita moravských pravoslavných. Na věžích a věžičkách se střídá zelená, modrá a žlutá barva. Šestice pravoslavných křížů na vrcholcích bání je pozlacená. Hned vedle kostela stojí vilka původně určená pro kněze a jeho rodinu. Pravoslavný duchovní nemusí dodržovat celibát a může mít i potomstvo. Dům dnes obývá 38letý Ivo Žídek, jehož se ptám, zda se do chrámu přichází modlit ukrajinští běženci. „Hlavně je sem moc netahejme, protože bude bordel. A už se Ukrajinců nikdy nezbavíme, protože se ani nebudou mít kam vrátit,“ tvrdí.
Dialog pokračuje, ptám se na viníka války. „Ukrajinci si za to mohou sami,“ dozvím se. Nesouhlasím, Ivo Žídek se tedy poopraví. „Tak ne úplně sami, ale mají s Rusáky dlouholeté spory a tímhle to vyústilo,“ myslí si. Do diskuse o permanentním bombardování Mariupolu a masakrech v Buči se nechce vůbec pouštět. „Víte, já to vlastně ani nesleduji, mě to nezajímá.“
V Chudobíně to není ojedinělý názor. Paradoxní je, že 38letý Ivo Žídek je pravnukem zakladatele chudobínského pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje. „Praděd Josef Žídek nechal tento chrám postavit v letech 1934 až 1935. Já tam ale nechodím, jsem ateista. Něco vám ale prozradím. Jméno pravoslavného biskupa Gorazda přitom zná skoro každý Čech i Moravan. V září 1942 byl Gorazd popraven nacisty za přechovávání parašutistů v pravoslavném chrámu v pražské Resslově ulici. Právě Gorazd (vlastním jménem Matěj Pavlík) za první republiky šířil pravoslavnou viru i tady na Hané. A přátelil se s Josefem Žídkem. Oba přitom původně patřili k římskokatolickému kněžstvu. Po první světové válce ale odmítali zůstat v církvi, která žehnala rakouským zbraním.
Na Hané se tak od dvacátých let formovala silná pravoslavná komunita z bývalých katolíků. Josef Žídek napřed v Chudobíně nechal postavit husitský kostel, ovšem s pravoslavnými architektonickými prvky a velkou červenou cibulí na střeše. V Chudobíně žilo před válkou asi 300 obyvatel, měli však k dispozici hned tři velké kostely. Římskokatolický, husitský a pravoslavný. „Doslova se tady bojovalo o víru, faráři jednotlivých církví se přetahovali o každého věřícího,“ vypráví Ivo Žídek. Ortodoxní kostely v Chudobíně, Řimicích, Olomouci i jinde na Hané tehdy projektoval ukrajinský architekt Vsevolod Kolomackij, který studoval v Kyjevě. Kolomackij se oženil s dívkou z Charkova a v roce 1922 se mu před bolševiky podařilo utéct do Československa.
Před ruskou invazí na Ukrajinu se v chudobínském kostele scházeli kromě moravských vyznavačů pravoslaví i Rusové, Ukrajinci, Moldavané či Srbové. „Teď mezi námi rádi uvítáme každého zbožného uprchlíka z Ukrajiny. V našem pravoslavném klášteře ve Vilémově už jsme ubytovali přes dvacet uprchlíků,“ vypráví duchovní správce kostela Tomáš Radim Loučka. A zároveň koordinátor pro běžence za olomoucko-brněnskou pravoslavnou eparchii. Bohoslužby v Chudobíně či v nedalekých Řimicích slouží v neděli také kněz Dušan Basil Švábeník.
Pokládám mu provokativní otázku. Jak se slučuje s pravoslavnou církví, že moskevský patriarcha Kirill žehná ruským zbraním, hlasitě podporuje Putina, o invazi například říká, že je obdařena „metafyzickým“ rozměrem a míří proti „silám zla“, které se staví proti jednotě lidu a ruské církvi. Smutné je, že v této válce spolu bojují pravoslavní s pravoslavnými. Lidé stejné víry se zabíjejí, Rusové se dokonce uchýlili k masovým vraždám pravoslavných civilistů. Švábeníkovi ale vadí i apatie mnohých venkovských Hanáků, kteří říkají, že válka na Ukrajině je vůbec nezajímá: „Možná mají pořád pocit, že je Ukrajina daleko. Možná mají dost svých starostí, možná hraje nějakou roli jejich vzdělání.
V Řimicích nedaleko Chudobína stojí další pravoslavný chrám postavený ve třicátých letech podle plánů ukrajinského architekta. Starousedlíci v obci však nechtějí kostel spojovat s válkou na Ukrajině. „Snažím se nad tou válkou vůbec nepřemýšlet. Měla jsem plné kecky covidu, a teď další taková věc. Televizní noviny vůbec nesleduji, snažím se to nevnímat, aby se člověk nezbláznil,“ svěřuje se 28letá Jana Čepová z Řimic. V téže vesnici oslovuji i dvacetiletou studentku Káju. Přímo v centru Olomouce vyrostl pravoslavný katedrální chrám svatého Gorazda. Stavba je stejně vysoká jako okolní pětipatrové činžáky, ozdobená kupolemi a zlatými báněmi. I tento kostel vyprojektoval ukrajinský architekt Vsevolod Kolomackij na sklonku třicátých let minulého století. Rusové z Olomouce odešli v roce 1991. A když jsem tady loni v červnu sbíral materiál pro reportáž ke 30. výročí odchodu okupantů z republiky, zeptal se mě jeden olomoucký pamětník v obavách: „A myslíte, že už se Rusáci nemůžou nikdy vrátit?“ Napřed jsem muže uklidňoval, že se nevrátí. Neuplynul ani rok, a Rusové vtrhli s tanky na Ukrajinu.
