Starý zákon je svědectvím o skutečném životě Izraele s Bohem, není to žádné vybájené utěšené povídání o hodných dětičkách Božích. Proto nás nesmí překvapit, že se Izrael s Hospodinem prostřednictvím Mojžíše vlastně hádá, a že si pomoc takřka vynucuje. Bez vody šlo o život - vzrušená reakce nás nemůže překvapit. A otázka: "Je Hospodin uprostřed nás?" je otázkou životní. Měli ovšem na ni mít už odpověď - měli zkušenost z cesty před faraónovými vojsky Rudým mořem. Ale přes všechna lidská selhání - Bůh je milosrdný a věrný a vodu dá, tedy Izraele zachová při životě, pokračuje s ním v započaté cestě, naplní svá zaslíbení. V dnešní liturgii je toto čtení vybráno hlavně kvůli motivu "voda" (viz evangelium), který samozřejmě podstatně patří ke křestní katechezi.
2. Zda by bylo možno vykládat nejen větu po větě, ale v mnohém slovo po slovu. Jak rozpoznal už Luther, je v listě Římanům přesvědčivě ukázána jistota spásy, ke které se dochází skrze víru. Bez všech pochybností tu ví Pavel o primátu Boží lásky. Boží láska se projevila tím, že Bůh dal svého Syna, když jsme byli ještě hříšníci. Ale tato láska neleží jen v minulosti. Je nám rozlita do srdce skrze Ducha, který nám byl dán. A tak je potvrzeno, že naše naděje do budoucna, totiž dosažení slávy u Boha, není marná. Ježíš je pro nás skutečně tolik, co dveře - je branou k daru Boží milosti. Bez něho nic nejde. Naše víra je cesta, kterou k Ježíši jdeme. Co tedy má člověk Bohu uvěřit? Kupodivu to, že ho Bůh miluje. Čím víc vidíme Boží velikost a čím víc vidíme naši skutečnost, tedy naši hříšnost, tím víc se nám to může zdát nemožné. Musíme si ale znova připomenout, že Bůh nejedná, nemyslí jako člověk. Naše špatné zkušenosti s lidmi (i s námi samotnými) tu prostě neplatí. Boží "vášeň pro člověka" je neuvěřitelná, ale skutečná.
3. Ježíš - prorok. Nikoliv předpovídatel budoucnosti, ale podle starozákonního chápání ten, který autenticky sděluje Boží vůli, Boží slovo. A tedy pro nás ten, jehož slova nás musí zajímat a vázat víc, než cokoliv ostatního. 4. Spása ze Židů - pro většinu křesťanů myšlenka cizí a domněle zbytečná (ne-li nežádoucí, pokud jsou starými, dobrými, křesťanskými antisemity). Přes to je to věc zásadní. Spáse dobře neporozumíme, pokud nepoznáme židovský dějinný základ, z něhož vyvěrá. Nebudeme mít zřejmě dostatečnou důvěru ve spolehlivost Božích zaslíbení, jestliže v Ježíši Kristu nevidíme jejich vrcholné naplnění.
5. Právě tvrzení, že Bůh je Otcem, lze dost dobře chápat jen na pozadí "spásy ze Židů". Bůh je Otec, totiž původce, záštita a síla vyvoleného národa, Izraele, a tedy i nového Izraele - církve. Požadavek úcty "v Duchu a pravdě" je polemikou s každým zvnějšnělým kultem. Ale ne s kultem vůbec! (to by si ostatně Ježíšův současník ani nedovedl představit). Krátce řečeno: je třeba se ptát, jaký skutečně tento Otec - Bůh je, aby člověk správně pochopil, jak ho má uctívat.
V našem "století výkonu" se člověk často jen znova a znova ptá, co sám pro Boha, pro sebe, pro druhé udělal. Je to důležité, ale není to nejdůležitější. V prvé řadě jde přece o to, co dal Bůh nám. A i zde bývá nedorozumění - lidé čekají dary především ve vnějších věcech (úspěch, splněná přání, atd.). Je to trapné a zároveň nutné opakovat: svrchovaným darem Božím pro křesťany je Duch svatý. Boží láska, vylita do našich srdcí. Ten, který nás k Otci volá. Nejde o to, vykonávat zvláštní pobožnosti a rozvíjet zvláštní úctu k Duchu. Je prostě třeba toto obdarování rozpoznat (víra!) a žít z něho. Znamená to, že náš vlastní výkon (a i my sami jako osobnosti) se dostaneme trochu do pozadí, a to je dobře.
Důkaz Boží lásky je nad jiné masivní - dal svého Syna, když jsme ještě byli hříšníci (= když od nás nemohl nic čekat). Křtem jsem přijal Ježíše jakožto Spasitele nejosobnějším způsobem, ale bez víry není toto přijetí v mém životě efektivní. Z dnešního textu vidím, že jsem nedostal jen nějaký výhled do budoucna, ani jen odpuštění hříchů, ale přímo zdroj života v sobě, "pramen vody". Toto je třeba pochopit, odhalit, přijmout vírou, a pokud se tento pramen zanesl, znovu ho plně odkrýt, prohloubit - to je obnova křtu.
Celý rozhovor u studny Jákobovy míří k vodě živé a k tomu, který ji dává. To znamená, že celý rozhovor Ježíše se samařskou ženou se týká nejzákladnějších problémů člověka. Řečeno dnešními slovy týká se otázky, jak překonat úzkost života, jak překonat pocit nenaplnění, jak se dostat do situace, kdy mám sám z čeho žít a ještě jsem přitom bohatým pro druhé. Odpověď, kterou evangelium přináší, není složitá, ale není také lacinou útěchou. Odpovědí na potřeby člověka je vlastně Ježíš sám.
On přichází jako ten, kdo má co dát, kdo je schopen člověka obohatit už na této zemi, kdo neslibuje pouze něco v budoucnosti za smrtí. Co ale slibuje a nabízí Ježíš? Mnohdy ne to, po čem by člověk sahal. Nenabízí okamžité štěstí, bezpracné blaho, odstranění vší bolesti, život, ve kterém se člověka nedotkne žádné zlo. Ježíš nabízí zdroj života, nejen nějaké přilepšení k životu. A tento zdroj života je v Bohu samotném a přitom je nabízen všem lidem. Jinými slovy, Ježíš překonává ve své osobě, ve svém životě a ve svém působení tu prastarou roztržku mezi člověkem a Bohem, kterou známe z Písma jako vyprávění o hříchu prvních lidí.
Být bez Boha neznamená okamžitě zemřít, ale být bez Boha znamená být vystaven bolestem života téměř bez pomoci, znamená to nemít oporu a jistotu jinde, než mezi zlem ohrožovanými lidmi. Pro silného jedince je mnohdy tato situace dobře snesitelná. Ale ve chvílích oslabení je to jiné. Člověk pravdivě vidí, že nemůže změnit celý svět kolem sebe, pravdivě vidí, jak zlo kolem něho je ve velké přesile, tuší nebo cítí, jak snadné je octnout se uprostřed života bez sil a bez schopnosti čelit všemu tomu, co na nás doráží.
Máme v ruce mnoho technických prostředků - od lékařských přístrojů po zbraně, ale naše ohrozitelnost se tím nezmenšuje. Spíš naopak. Na toto ohrožení reagují lidé různě. Někdo ponořením se do své vlastní práce, jiný shromažďováním a konzumováním dalších a dalších věcí, někdo závislostí na alkoholu nebo na drogách. Právě poslední zmíněné věci jsou pro člověka velmi nebezpečné a vyskytují se čím dál tím častěji. Zkušenost lidstva říká, že zakazování zlých cest nepomůže, že je třeba v prvé řadě odstraňovat příčiny.
Tedy příčiny strachu, pocitu ohrožení a úzkosti. Co pro to může udělat křesťanství? Neměli bychom s větším úsilím lidi o Bohu učit? Jistěže ano. Ale nejde jen o to, aby se lidé o Bohu něco dozvěděli, aby se děti naučily odpovědím katechismu. Obojí je jistě dobré, ale na zvládnutí života to nestačí. Je třeba, aby především ti, kdo jsou křesťany, okusili vody živé. Aby slova, která jsme v evangeliu četli, byla v našem životě reálnou skutečností. Abychom trvale pili a žili z pramene - Krista. To znamená záchranu pro nás samotné. To však také znamená možnost záchrany pro druhé.
Tak jako žena v evangeliu mohla svědčit o svém setkání s Ježíšem a proto byla důvěryhodná, tak i my můžeme být důvěryhodní jen tehdy, když z pramene Božího života sami žijeme. Důvěryhodnost ženy způsobila, že její okolí se setkalo s Ježíšem a potom uvěřilo už ne kvůli té ženě, ale kvůli své vlastní zkušenosti. Evangelium této třetí neděle postní podává Ježíšovo setkání se samařskou ženou (srov. Jan 4,5-42).
Ježíš je se svými učedníky na cestě, a zastavují se v Samařsku u jedné studny. Na Samaritány pohlíželi obyvatelé Judska jako na heretiky a velice jimi opovrhovali. Dívá se na ně jako na lidi druhé kategorie. Ježíš je unaven a má žízeň. Přichází jedna žena navážit vodu, a On ji požádá: Dejte mi napít. Láme tak všechny bariéry, a začíná dialog, ve kterém dotyčné ženě odhalí tajemství živé vody, tedy Ducha svatého, Božího daru. Jádrem tohoto dialogu je voda.
Na jedné straně je podstatným elementem života, tiší žízeň a udržuje při životě. Na druhé straně je voda symbolem božské milosti, jež dává věčný život. V biblické tradici - u proroků a v žalmech - je Bůh pramenem živé vody: vzdálit se od Boha, který je pramenem živé vody, a od Jeho Zákona působí tu nejhorší vyprahlost. To je zkušenost izraelského lidu z pouště.
Na dlouhé cestě ke svobodě protestuje žíznící lid proti Mojžíšovi a proti Bohu, protože nemá vodu. Apoštol Pavel interpretuje onu skálu jako symbol Krista. Říká: tou skálou je Kristus. Je to tajemný předobraz Jeho přítomnosti uprostřed putujícího Božího lidu. Kristus je totiž Chrámem, z něhož podle prorockých vidění proudí Duch svatý, který je živou vodou, očišťuje a dává život.
Kdo žízní po spáse, může zdarma čerpat od Ježíše, a Duch svatý se v něm či v ní stane pramenem plného a věčného života. Příslib živé vody, který dal Ježíš Samaritánce, se uskutečnil Jeho Paschou: z Jeho probodeného boku vyšly krev a voda. Kristus, obětovaný a zmrtvýchvstalý Beránek, je pramenem. Tento dar je také pramenem svědectví.
Kdokoli se jako Samaritánka setká s živým Ježíšem cítí potřebu to sdělit druhým, aby všichni došli k vyznání víry, že Ježíš je skutečně Spasitel světa. I my, znovuzrození k životu křtem, jsme povoláni dosvědčovat život a naději, jež jsou v nás.
3. Neděle postní: postní doba, obrazy a citace
Postní doba je časem duchovní obnovy spojené s vyvrcholením přípravy katechumenů na křest. Dnes mohou proběhnout skrutinia, tedy modlitba s katechumeny o ochranu a vysvobození z moci Zla. Čtou se texty, které mají zásadní význam pro naši víru (Desatero, význam ukřižování Krista).
Desatero v originální podobě ukazuje smluvní rámec Božího lidu: já jsem Hospodin, tvůj Bůh; nebudete mít jiné bohy, neuděláte si modlu a podobu. Pamatuj na sobotní den, ctí otce a matku, neztvárni svědectví, nepožaduj bohatství druhého. Hospodinův Zákon je dokonalý, a jeho slova vedou k spravedlnosti a pokoji.
V komunitě Korinťanů se objevila řada problémů. Svatý Pavel na to reaguje několika dopisy. První z nich obsahuje více témat. Na začátku dopisu se Pavel musí sám obhájit, protože korintská komunita se začala štěpit na jeho příznivce a odpůrce.
Janovo evangelium je koncipováno symbolicky. Hned po počátku Ježíšova veřejného působení v Káně přichází scéna očištění chrámu. Tam Ježíš vyháňuje směnárníky a obchodníky a ukazuje alegorii o chrámu těla. Teprve po zmrtvýchvstání učedníci pochopili, co tím chtěl říci.
Náman, velitel aramejského vojska, byl malomocný; jeho příběh ukazuje pokoru, víru a poslušnost Božímu muži, Elizeovi. Příběh ilustruje, že spása často přichází skrze pokornou poslušnost a víru, i když se lidé dívají na cesty Božího díla skrze lidská očekávání.
Azariáš se modlí za návrat Boží milosti a prožívá hlubokou kajícnost. Modlitba vyjadřuje touhu po odpuštění a obnově vztahu s Bohem. Krátce řečeno, Bůh je Otec a vyvolený národ mu má naslouchat, žít podle jeho zákonů a v něm nacházet život.
Ježíš učí o odpuštění v podobenství o dvou lidech v chrámu; farizeus a celník ukazují různá postoje k Bohu. Slova Ježíše o odpouštění podtrhují klíčový nárok křesťanského života: odpouštění a milosrdenství.
Na konci úryvků je připomenuto, že "tryskající do života věčného" je darované a že křest je vstupní pramen k tomuto životu. Království Boží je zasazené v životě věrných následovníků a jejich svědectví o setkání s Ježíšem vyzývá k víře u druhých.