Současná levice prochází proměnou, kterou lze sledovat ve třech fázích postmarxistického myšlení. Žijeme v době, kdy demokratický entuziasmus ustupuje do reality kapitalismu, jenž bývá označován různými termíny - Superkapitál (Kosík), mafiánský kapitalismus (Havel), finanční oligarchie (Bondy) či neoliberální kapitalismus a postmoderní postindustrialismus. Proměny levicových představitelů a jejich kritika systému odrážejí zajímavé posuny: od deskriptivní analýzy k politickému projektu a od myšlení o revoluci k reflexi moci v každodenním životě.
První fáze postmarxismu: pluralita témat a kritika moci
Po roce 1968 se levice proměnila a s ní i její myšlení. Ztroskotání staré levice vedlo k první fázi postmarxismu, kdy se zaměřila na pluralitu témat - odhalování nespravedlností, nesvobodných forem života a skrytého násilí. Rozevřel se vějíř nových témat: rasové a genderové nerovnosti, feminismu, práv menšin, konzumní kultury, ekologie; stará témata se přetvářila, přičemž moc nebyla pojímána jen jako kapitalistická třída, ale jako mocenský diskurs obecně. Hlavní inspirací byl zejména Michel Foucault se svou analýzou moci a pojmem mocenských diskursivních praktik. Moc představuje hustě propletenou síť, ve které se ocitají všichni členové společnosti; svoboda je ve skutečnosti nesvoboda. Subjektivita je svěrací kazajka, do které nás obléká mocenský systém. Konsekventní levicový postoj se tak vyznačuje antihumanismem a Habermasem formulovaným podezřením vůči mocenskému rozpornosti systému.
- Foucault a kritika moci: obtížné zdůvodnění aktivního odporu a otázky, zda aktivita zůstává vždy v logice moci.
- Teorie o hegemonii v Gramsciho dědictví: mocenský systém není uzavřeným celkem, nýbrž výsledkem politického boje o hegemonii a aktivní politické praxe.
- Postmarxisté sledují, jak politická aktivita vytváří určité mocenské vazby a jak mohou být tyto vazby transformovány skrze občanskou společnost.
Druhá fáze: gramsciovská cesta k radikální demokracii
V druhé fázi se prosazuje inspirace Ernesta Laclaua a Chantal Mouffové. Hlavní posun spočívá v tom, že moc není vnímána jako anonymní celek, ale jako výsledek politického boje o hegemonii, který není předem rozhodnut. Gramsciho myšlenka hegemonie se rozvíjí prostřednictvím Foucaulta a Derridy; politika formuje celý život - nic není privátní. Laclau a Mouffová zdůrazňují, že občanská společnost je otevřené bojiště a že demokracie znamená, že bojiště zůstává otevřené a není plně hegemonizováno. Agonistická demokracie Cher Margoulové-Brownové se soustředí na to, že každá politická identita vzniká jako vymezení vůči jiným identitám a že politika má být prostor pro konflikt a rozdělení bez závazného univerzalismu.
Balibar rozlišuje univerzalitu konkrétní a abstraktní; podle něj je každá identita „fundamentálně dvojznačná“. Univerzale je vždy přítomná napětí mezi integrací a vyčleňováním. Badiou v Bytí a Události ukazuje, že pravda vzniká v rámci událostí a že filosofie by měla sloužit jako advokát politických projektů, nikoli jako izolovaná disciplína. V jeho pojetí má ontologický řád prokazatelnou trhlinu, která umožňuje vznik nového uspořádání: událost jako pravda, která ukazuje cestu k universálnímu lidství skrze konkrétní politické a etické trajectorie.
Je Pavel součástí této kontinuitní proměny? Kapitoly o Pavlově důrazu na vztah muže a ženy
V rámci diskuzí o genderu a náboženské kultury se objevuje i reflexe křesťanského kontextu. Svatý Pavel není v antické tradici nepřátelský ženám; naopak, v Kristu nachází nový vztah mezi mužem a ženou. Pasáže o tom, že „muž je hlavou ženy“ (1 Kor 11,7), bývají chápány typologicky a v kontextu doby: hlava znamená počátek a pramen, nikoli nadřazenost v moderním slova smyslu. Žena byla v tehdejší společnosti vnímána jako spolupracovnice muže; Pavel však uvádí i to, že „v Kristu není žena bez muže ani muž bez ženy“ (1 Kor 11,11-12). Tato teologie spásy a nového vztahu překračuje dobové patriarchální mantinely a vytváří prostor pro rovnost v duchovním rámci, i když sociální realita zůstává ovlivněna kulturou své doby.
Diskuse o roli ženy v církvi a společenském životě odhaluje rozměrný obraz: zásadní chápání církve jako poradního shromáždění (ekklésia) a doplňující role žen v modlitbách a veřejném životě. Pavel žádá ženy, aby se zeptaly mužů doma, a zdůrazňuje, že hlavou je muž, avšak v kontextu Krista v novém stavu lidství se rozvíjí vzájemná záře a pouto. Galatským 3,28-29 uvádí, že „není už rozdíl mezi mužem a ženou; vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“, což signalizuje definitivní duchovní překonání starých rozdělení v rámci sounáležitosti Božího lidu. Takový posun ukazuje, že Pavel nebyl nepřítel žen, nýbrž průkopník nového vztahu mezi pohlavími v kontextu víry a spásy.
Přepracování Pavlovy pozice ve vědecké diskusi
V literatuře se objevují různé interpretace Pavlova poselství, včetně jeho dopisů předběžně datovaných do roku 50 n. l. a jejich vliv na rané křesťanství. Pavel jako „apoštol národů“ šířil poselství Ježíše mezi Židy i pohany; na cestách do Damašku, Jeruzaléma a Říma působil jako misionář a církevní učitel. Tato kapitola ukazuje, že Pavlovy dopisy a jeho působení mapují rané dynamiky náboženského a sociálního života, včetně konfliktů uvnitř církve - například roztržka mezi konvertovanými Židy a pohany, která ovlivnila jeho misijní směrování.
Historický obraz Pavla zahrnuje jeho pobyt v Damašku, jeho pronásledování ze strany Židů a římských úřadů, stejně jako jeho cestovatelské misie do Sýrie, Kypru a Malé Asie. Pavelovo listové písemnictví, jakož i Skutky apoštolů, poskytují vhled do jeho charakterových rysů: vytrvalost, ochota trpět pro víru, a zároveň snaha šířit Kristovo poselství mezi pohany a Židy. Tento kontext ukazuje Pavla nejen jako teologa, ale i jako pevného misionáře, který ovlivnil vznik a šíření křesťanství ve světě.
