Nikdy nebylo tak obtížné - ale i tak naléhavé - mluvit o morálních základech společnosti jako dnes. Ale není to nemožné. Jde o myšlenky založené na pevných křesťanských principech, které jsou přijatelné i pro nekatolíky. Náboženství je vždy osobní, avšak nikdy ne soukromou záležitostí. Evangelijní přikázání lásky k bližnímu nevyžaduje od nás pouze to, abychom pomáhali lidem v nouzi, nýbrž také to, abychom pojmenovali příčiny živoření a chudoby. Mnoho katolíků i ostatních lidí může být překvapeno zjištěním, jak se katolická církev po staletí zamýšlela nad sociálním rozměrem evangelia, tzn. Základem SUC je důstojnost lidské osoby. Každý člověk je stvořen k obrazu Božímu, proto společnost musí respektovat a chránit každý lidský život od početí až do přirozeného konce. Jsme stvořeni jako svobodné bytosti. Funkce vlády - i když je důležitá - musejí být vždy subsidiární. Církev má právo a povinnost obhajovat takový sociální řád, v němž by byly uspokojovány základní lidské potřeby a odmítá názor, že lidské štěstí spočívá pouze v hmotném blahobytu. Církev nepředkládá politický program, ani program nějaké politické strany. SUC poskytuje soubor pevných a vzájemně se doplňujících zásad, hodnot a cílů, které mohou být přijatelné i pro lidi jiné víry či nevěřící. Katolická nauka o obecném blahu není slučitelná s neomezeným svobodným trhem, který požaduje, aby distribuce bohatství probíhala výhradně prostřednictvím diktátu tržních sil. Na druhé straně je jisté, že žádný jiný systém kromě trhu neprokázal, že je lepší, co se týká tvorby bohatství i prosperity společnosti. SUC (soc. Tvorba bohatství založená na produktivní činnosti je Bohem požehnaná a církví oceňovaná. Práce má být zdrojem seberealizace, osobního uspokojení, spolupráce na díle stvoření, odpovědi na Boží výzvu k podmanění země. SUC vždy tvrdilo a stále tvrdí, že práce není zbožím a že má vždy přednost před kapitálem. Církev považuje péči o životní prostředí za část péče o obecné blaho. Vlastnictví bohatství je právem, je církví chráněno a je považováno za nezbytnou složku a záruku lidské svobody. Ekonomika existuje pro člověka, nikoli člověk pro ekonomiku. Na soukromém vlastnictví leží, podle SUC, sociální hypotéka.
Zaměstnavatelům je nutno připomínat, že kolektiv zaměstnanců znamená obrovský "sociální kapitál". Dobro Téma, o němž dnes budeme hovořit, považuji za centrální otázku budoucnosti církve. Má-li církev přežít jako církev, a ne jako sekta, neměla by sázet jen na své "tvrdé jádro" či "náboženskou mobilizaci". Neměla by se orientovat pouze na "obstarávající servis" v rámci tradičních farností, ani jen na misijní působení různých církevních hnutí. Je pro ni nesmírně důležité naučit se komunikovat s těmi, kteří s její současnou podobou nejsou a nebudou plně identifikováni, kterým však Kristovo evangelium a duchovní dimenze života nejsou lhostejné. Církev musí najít místo i pro o "věřící s výhradami" a vést dialog s "nevěřícími s výhradami". To, zda církev - jako mediátorka Zjevení a tradice - neztratí kontakt s lidmi v "šedé zóně" (tj. v množině mezi oddanými věřícími a rozhodnými ateisty), může výrazně ovlivnit nejen postavení církve, nýbrž i celkové morální klima společnosti. "Křesťanskost" určité civilizace nelze měřit počtem pravidelných návštěvníků kostela, nýbrž závisí spíš na tom, nakolik určité prvky víry působí i v životě těch, kteří si udržují odstup od "institucionalizovaného křesťanství". Považuji tyto úvahy za zvláště aktuální v postkomunistické české společnosti, kde církev, zvyklá na "jednotu" ve smyslu semknutosti proti vnějšímu tlaku se dosud nevyrovnala s přirozenou diferenciací po pádu komunismu. Leckdy se v církvi u nás setkáme s představou "jednoty" jako uniformity a konformity - patrně je to také neuvědomělé dědictví bývalé autoritativní společnosti. Je třeba se od zásady "kdo není s námi, je proti nám" výrazně přesunout k postoji "kdo není proti nám, je s námi".
Dialog s "částečně identifikovanými" a společenské kontexty
Zamyšlení nad tímto tématem také pomůže pochopit příčiny překvapivě silného "odlivu sympatizantů" z doby kolem pádu komunismu a může napomoci inkulturaci církve do specifického kulturního klimatu české společnosti ("plachá zbožnost"). Domnívám se, že pokud plenární synod české katolické církve neučiní právě toto téma jedním z centrálních bodů své reflexe, nemůže pro reálnou změnu současného žalostného stavu církve v naší společnosti mnoho udělat. Toto téma navazuje na předchozí Dny Josefa Zvěřiny, kde jsme si položili otázku, zda Druhý vatikánský koncil byl "nedokončenou revolucí". Teprve II. Vaticanum učinilo rozhodující krok k tomu, že toto téma - "částečně identifikovaní a jejich místo v církvi" - je vůbec možné v církvi nastolit a teologicky reflektovat. V době triumfalismu, kdy se konkrétní historická podoba církve nekriticky zcela ztožňovala s "Církví jakožto mystickým tělem Kristovým", nebylo možné o těchto věcech hovořit věcně, neideologicky. Tyto myšlenky předkládám jako "questio disputata", dělím se o plody svého přemýšlení, studia a zkušeností, byť jsem sám přesvědčen, že potřebují ještě dále zrát.
Pokud budeme hovořit o vztahu církve vůči těm, kteří nejsou plně identifikováni se současnou podobou církevního křesťanství, avšak nejsou vůči křesťanství zcela lhostejní, jejich distance a výhrady mohou mít nejrůznější příčiny. Tato množina lidí je neobyčejně početná a diferencovaná; spíš než "šedá zóna" by se zde hodilo označení "pestrobarevná zóna". Patří k ní lidé "na okraji církve" (nepravidelní návštěvníci kostelů, "špatní katolíci"). Náležejí k ní "disidentské skupiny" v církvi (od tradicionalistů po "progresivisty"). Lze sem počítat mnoho "věřích s výhradami" - od "difusního katolictví" k synkretické a zcela individualizované zbožnosti. Do této skupiny patří i "nevěřící s výhradami" - s postoji typu "jsem sice ateista, ale..něco je nad námi" (používám výraz "něcisté"). V jistém smyslu patří možná i „mlčící většina“ v kostelních lavicích a duchovní, kteří často mlčky nesou výhrady vůči současné podobě církve.
Vzniká potřeba vidět tuto diverzitu jako prostor pro dialog a pro rozvíjení vlastní biografie víry. Úloha církevní organizace je učinit prostor pro rozvinutí vlastní biografie víry, doprovázení a podporu rozvoje. Umožní společné liturgické slavení přes hranice sektorů. S autoritou a kontrolou se musí zacházet "asketicky"; autorita má spíše zajišťovat vzájemné uznání a komunikaci, než volat k disciplíně. Ideálem je "smířená různorodost". Tolik Karl Gabriel. V závěru své výzkumné studie a na ní navazující prognózy se Gabriel ptá: existuje nějaká zdůvodněná alternativa vůči této nelehké cestě církve do 21. století?
Historické souvislosti a současná výzva
V 20. století Druhý vatikánský koncil otevřel prostor pro dialog a uznání spásy nekatolíků a nekřesťanů, čímž uvolnil pro evangelizaci jako vtělování hodnot evangelia do žité kultury. Nemůžeme se již bát vyjádřit kritiku vůči samotné církvi; koncil uznal legitimitu kritiky církve a Jan Pavel II. to dovršil meou culpa. Hlavní výzvou je vztah mezi církví a světem; prohlubování dialogu není žádný zápas dvou týmů, ale cestou uvnitř každého člověka. Dialog mezi věřícími a nevěřícími začíná v srdci a mysli každého člověka. Fundamentalista je často ten, kdo se tohoto vnitřního dialogu bojí. Tyto procesy umožnily, že církev neztratí kontakt s moderním světem a že mohla hledat nové formy pastorační činnosti.
Historicky klíčové bylo rozlišení mezi současnou podobou církve a Kristovou církví jako takovou. Koncil uznal možnost spásy i mimo katolickou identitu, čímž umožnil přijetí pluralismu v rámci ekumeny a dialogu. Ochrana nezletilých a zranitelných osob se stala nedílnou součástí poslání církve a vyzvala k odpovědnosti všech věřících. Hovoříme-li o odpovědnosti, je důležité identifikovat, že církev musí ukázat, že se poučila ze svých selhání a že postupuje transparentně a spravedlivě. Ochrana není jen rubrika, ale zásadní součást chodu církve - musí být zabudována do všech aktivit a sloužit jako standard chování v liturgii, vzdělávání a charitativních programech.
V souvislosti se škandály sexuálního zneužívání je nezbytné naslouchat obětem a umožnit jim vyjádřit své zkušenosti. Gaudium et spes vyzývá k tomu, aby církev otevřela srdce a byla schopná naslouchat bolestným příběhům, bez obranné rétoriky. Ochrana nezletilých je tedy klíčovou součástí „poslání církve při budování Božího království“ a musí být integrována do všech fází církevního života. Naslouchání obětem a porozumění zneužívání je definováno jako priorita pro obnovu důvěry a spravedlnosti. Pojmenování problematiky a aktivní práce na změně je nezbytné pro důvěryhodnost církve. V dokumentech a svědectvích se objevují příběhy a svědectví obětí, které ukazují různé dimenze zneužívání a další související problémy v instituci.
Globalní kontext ukazuje, že katolická církev je největší nevládní poskytovatel vzdělání a zdravotní péče; provozuje tisíce škol a nemocnic po celém světě. To klade zvláštní odpovědnost na církev, aby zabránila zneužívání a aktivně pracovala na bezpečnosti dětí a zranitelných. Zneužívání se netýká pouze kněží; zahrnuje i řeholnice, seminaristy a další duchovní. Ochrana a oběti vyžadují, aby institucializované mechanismy pracovaly transparentně a odpovědně. Církev má zvláštní povinnost vůči dětem a mladým lidem, kteří tvoří budoucnost společnosti.
V závěru lze říci, že církev by měla rozvíjet „třetí oblast pastorace“ mezi intramuri a misí: prostor pro ty, kteří nejsou plně identifikováni s církevním křesťanstvím, ale kteří chtějí hledat dialog a spolupráci. Tímto způsobem lze předcházet marginalizaci a rozvíjet kvas a sůl společnosti. Smířená různorodost a otevřené dialogy mohou posílit církev jako instituci, která hledá pravdu v kontextu moderního světa.
V ČR se uvádí významná role katolické církve a její historický vliv na vzdělání a kulturu, a to v kontextu postkomunistické společnosti. Základní teze SUC - ochrana a podpora života, důstojnost člověka, subsidiarita moci a dialog se světem - zůstávají klíčovými prvky pro budoucí rozvoj katolické církve v pluralitní společnosti.
Mezi čísly a fakty zůstává důraz na širokou působnost církev: více než 1,3 miliardy katolíků světa, 71 000 mateřských škol, 101 000 základních škol a 48 500 středních škol, 2,3 milionu středoškoláků a téměř 3 miliony vysokoškolských studentů.