anglikánská církev (The Church of England) Nár. církev rozšířená ve Velké Británii, USA a zemích Britského společenství, počítaná někdy k protestantismu. Vznikla v Anglii za vlády Jindřicha VIII. (1509-1547), který vyňal anglickou církev ze svrchovanosti papeže a 1534 ji podřídil své autoritě (Act of Supremacy). A.c. zachovává episkopální zřízení vyrostlé z katolicismu (hlavou círk. organizace je arcibiskup z Canterbury), v liturgii však spojuje prvky katolicismu a protestantismu (luterství) v duchu zásad, které jí vtiskl T. Cranmer. Věroučně se opřela o Třicet devět článků vyznání víry (The Thirty-Nine Articles, 1563), silně ovlivněných kalvinismem (puritáni). Po osamostatnění jednotlivých zemí Britského impéria získaly jednotlivé anglikánské církve administrativní nezávislost, ale zachovaly si svou náb. vzájemnost. Uznávají canterburského arcibiskupa za svého círk. Anglický král Karel III. navštěvuje v těchto dnech Vatikán, účastní se bohoslužby s papežem Lvem XIV. a při té příležitosti se ve veřejném prostoru opět, podobně jako při nedávném jmenování Sarah Mullallyové na stolec canterburských arcibiskupů, vyrojila řada mýtů a nepochopení ohledně toho, jak je to s vedením a strukturou anglikánské církve. Anglikánská církev, nebo ještě přesněji Anglikánské společenství je celosvětová církevní organizace, která je v současnosti asi třetí největší křesťanskou denominací po římských katolících a pravoslavných. Skládá se z mnoha provincií (je jich aktuálně 42), které jsou z velké části nezávislé a samosprávné. Historicky tyto provincie vznikly obvykle misijní činností z Anglie v rámci Britského impéria, ale dnes mají vlastní tradici, charakter a vedoucí orgány. Ani na samotných Britských ostrovech a ve Spojeném království není jen jedna církevní jurisdikce. Přímo v Anglii najdeme samozřejmě Anglickou církev (Church of England), která je historicky mateřskou církví celého společenství, jakkoli dnes už není pravděpodobně ani provincií největší, respektive nejlidnatější. Jednou z velkých chyb, které se často dopouští novináři a komentátoři neznalí církevního prostředí, je zaměňování Anglické církve (tj. anglikánské církve Anglie) a anglikánské církve jako takové, tedy celého celosvětového Anglikánského společenství. A nyní konečně přijde řeč na krále nebo královnu. Jeho historická role je omezena pouze a jedině na tu Anglickou církev, která ji upravuje v kánonu 6 a 7 svého kanonického práva. Koruně je v církvi přiznána pozice „vrchního správce“, což je - zjednoduše řečeno - uznání jeho světské autority (ne už ale autority duchovní nebo věroučné) nad církví. Souvisí to i s pozicí státní církve, kterou Anglická církev má - její biskupové zasedají v parlamentu, parlament schvaluje některá církevní nařízení podobně jako zákony a král jmenuje na doporučení předsedy vlády biskupy a formálně zahajuje synodní shromáždění církve podobně, jako formálně zahajuje jednání parlamentu. Naopak je to arcibiskup z Canterbury, který korunuje krále. Takže tato provázanost je do jisté míry vzájemná. Ale platí skutečně pouze v Anglii. Už ve Walesu, Skotsku, Irsku, natož pak ve všech ostatních ze 42 provincií Anglikánského společenství nemá král církevní roli žádnou, tím méně aby byl „hlavou“ církve. Ve skutečnosti, pokud se král nachází ve Skotsku, tak ani není anglikán. Zde je totiž považován za člena Skotské církve, která je presbyteriánská. Asi záleží na tom, co myslíme tím termínem „hlava“. Hlavu ve smyslu monokraticky vykonávaného primátu a univerzální jurisdikce, jakými disponuje od roku 1870 papež v rámci církve římskokatolické, anglikáni nemají - a nemají ho ani církve pravoslavné a další církevní rodiny. Anglikánské provincie jsou z velké části autonomní a mají své vlastní hlavy, kterými jsou obvykle arcibiskupové-primasové. Anglikánské společenství má čtyři tzv. nástroje společenství, které zajišťují a vyjadřují jednotu. Jsou jimi Lambethská konference, tj. Historicky vždy platilo, že se nikdo nemůže považovat za člena Anglikánského společenství a nebýt současně v jednotě s Canterbury. Zároveň arcibiskup z Canterbury hraje významnou roli i u zbylých třech nástrojů společenství, zejména u Lambethské konference, která se schází na jeho (nebo její) pozvání. Neznamená to ale, že by arcibiskup z Canterbury měl tyto nástroje pod svou přímou kontrolou, nebo že by měl možnost přímo zasahovat do dění v jiných provinciích. To nakonec z velké části nemůže ani v druhé polovině Anglické církve, která spadá pod arcibiskupa z Yorku. Shrnuto a podtrženo, chceme-li zjednodušeně říci, kdo je individuální hlavou anglikánské církve, pak je asi jediná správná odpověď: Pokud vůbec někdo, tak arcibiskup nebo arcibiskupka z Canterbury. Jedním dechem je ale třeba říci, že to v žádném případě není hlava toho typu, jako je papež v církvi katolické, a že má vedle sebe ještě další orgány církevního rozhodování a vedení. A také je třeba říci, že se v současnosti v důsledku napětí mezi liberálními a konzervativními částmi společenství všechny jeho nástroje, archibiskupský stolec nevyjímaje, poměrně silně otřásají. To ukáže čas. Nicméně tak nebo tak můžeme říci s jistotou: Jestli má anglikánská církev nějakou hlavu, tak jí určitě není král. Jestliže král Karel III. navštěvuje papeže, činí tak jako hlava státu, v kterém má jedna provincie anglikánské církve významné postavení a ke které on má zvláštní vztah. Náhledový obrázek: Setkání britského krále Karla III. a papeže Lva XIV. Před Bohem a před lidem - korunovace Karla III. K přelomovému rozhodnutí dospěli zástupci anglikánské církve, když během červencové synody, svého výročního zasedání, v Yorku v Anglii přijali dvě rozhodnutí. Veřejně odsoudili léčení homosexuálů a zároveň otevřeli pomyslné dveře do církve transgender věřícím. Návrh na odsouzení léčebných terapií pro homosexuály přinesl Jayne Ozann, člen církve z Oxfordu. Během zasedání Jayne hovořil o těch, kteří takovou léčbu podstoupili a zdůrazňoval, že tito lidé často po terapii čelili depresím, předsudkům a vyloučení. „Nepotřebujeme, aby se léčili lidé, kteří nejsou nemocní," řekl pro The Huffington Post Jayne Ozann. Návrh nakonec prošel 298 hlasy, 74 přítomných bylo proti a 26 se zdrželo. Během druhého dne synody podali zástupci církve návrh na přijetí transgender křesťanů. Přišel s ním Chris Newlands z diecéze Blackburn, který během diskuse svědčil o výzvách, kterým čelí translidé v USA a jinde ve světě. „Na celém světe jsou trans lidé vystaveni strašlivému násilí. Jeho návrh byl poté doplněn o slib, že biskupové zváží vytvoření zvláštních služeb a liturgií, které by pomohly lidem během přechodu k jinému pohlaví, a byl schválen 284 hlasy, proti bylo 78 zástupců a 26 se zdrželo hlasování. „Doufám, že jsme vydali silné prohlášení.
