Nemálo našinců je po příjezdu na Britské ostrovy lehce zmateno z toho, čemu vlastně věří ti anglikáni; chodíme tu kolem překrásných kamenných kostelů (jsme v Británii, s omítkou se neobtěžujeme!) Nemálo našinců je po příjezdu na Britské ostrovy lehce zmateno z toho, čemu vlastně věří ti anglikáni; chodíme tu kolem překrásných kamenných kostelů (jsme v Británii, s omítkou se neobtěžujeme!), které bychom si z domova spojili jen s katolickou církví, a přesto se z těchto budov někdy ozývá živá popová hudba, oslavující Ježíše, a jindy zas liturgický zpěv, velebící Marii. Jak to tedy je?
Pomůžeme ti s prací a bydlením v Anglii. Pojďme se nejdřív trochu ponořit do historie. Není tajemstvím, že zrod anglikánské církve (Church of England) se spojuje s Jindřichem VIII. (1491 - 1547), kterého zjednodušeně řečeno nakrklo, že mu papež nechtěl dovolit rozvést se s Kateřinou Aragonskou a vzít si Annu Boleynovou, a tak si dupnul, a od římskokatolické církve se prostě trhnul. Jindřich VIII. Sotva se však Eduard odebral k Pánu na věčnost, vlády se ujala jeho sestra Mary a zemi opět navrátila do lůna římskokatolické církve. A takhle bychom mohli pokračovat na mnoha stránkách až do dneška…
A jak je to tedy dnes a čemu že ti anglikáni vlastně věří?
Anglikánská církev se ztotožňuje s Apoštolským vyznáním víry a věří, že Bible je seslané Boží slovo. Co se týče samotného praktikování víry, existují v podstatě dvě větve. První je tzv. Druhou odnoží je tak zvaná „low church“, které se spíše říká evangelikální nebo protestantská. Její zástupci neoslovují Boha skrze svaté, ale modlí se k Němu přímo. Neoslavují svaté, ale jen Ježíše, který zemřel na kříži za lidské špatnosti (hříchy), a pak vstal z mrtvých. Bohoslužby nejsou svázané s liturgickým rokem a bývají uvolněnější, chvály často vede živá kapela a vysvěcený vikář může kázat třeba i v džínách. V posledních letech zaznamenala tato odnož anglikánské církve velký nárůst, a je populární zejména mezi mládeží a lidmi středního věku.
Anglikánská církev má dvě provincie, canterburskou a yorkskou, přičemž ta canterburská, založena svatým Augustinem, je starší (datuje se už k roku 597), a má tak primát. Arcibiskup canterburský (od roku 2013 Justin Welby - viz obrázek) je proto hlavou celé anglikánské církve, a má tak právo korunovat budoucího krále.
Líbí se ti článek? Církev je jedna a evangelium je jedno, ale projevuje se v různých kulturách, připomíná text Dikasteria pro nauku víry, který shrnuje hlavní rysy života společenství v ordinariátech pro bývalé anglikány. Dokument představuje tato společenství jako vzor jednoty v rozmanitosti v katolické církvi. Rysy anglikánského dědictví, jak je prožíváno v ordinariátech zřízených na základě apoštolské konstituce Anglicanorum Coetibus - tak je nadepsán text vydaný 24. března Dikasteriem pro nauku víry na základě setkání s biskupy těchto ordinariátů a audience biskupů Davida Wallera a Stevena Josepha Lopesa spolu s kardinálem Fernándezem u papeže Lva XIV.
Již z názvu je zřejmé, že zaměření dokumentu je pastorační. Nejde mu o teoretické úvahy, nýbrž o záznam zkušeností prožívaných ve společenstvích na různých částech světa. Navzdory velkému rozpětí, od Velké Británie po Austrálii a Ameriku, biskupové poznamenávají, že „společná identita společenství ordinariátů, ať se nacházejí kdekoli, je patrná.“ Jejím základem je „společná cesta následování Krista“, která je přivedla k plnému společenství s katolickou církví. Bývalí anglikáni si přinesli do katolické církve to, co text označuje za „cenné dědictví zbožnosti a praxe“.
Toto dědictví není pouze zachováno, ale je považováno za „dar a poklad, o který je třeba se dělit“. Rozmanitost, která obohacuje Jedním z hlavních pojmů dokumentu je inkulturace. „Církev je jedna a evangelium je jedno, ale v procesu inkulturace se evangelium projevuje v různých kulturách. Tímto způsobem církev nabývá nové podoby,“ čteme v dokumentu. V tomto smyslu ordinariáty ukazují, že jednota neznamená uniformitu, ale schopnost přijímat rozmanité tradice.
Bývalí anglikáni však uvádějí také, že jejich zkušenost nebyla pouhým pastoračním řešením situace, ale stala se skutečným přínosem pro život místních církví. Dikasterium pro nauku víry poukazuje na konkrétní rysy tohoto dědictví. Prvním z nich je zvláštní „eklesiální étos“, založený na společné odpovědnosti duchovních a laiků a na živém smyslu pro tradici, která zůstává věrná tomu, co bylo přijato, a zároveň je otevřená rozvoji. Dalším prvkem je role krásy v evangelizaci. Dokument zdůrazňuje, že krása má „vnitřní evangelizační sílu“, protože vede člověka k Bohu. Liturgie, hudba a umění tedy nejsou doplňkem, ale prostorem setkání s Kristem. Stejně důležitá je péče o chudé. Jak se dočteme, v ordinariátech „se krása bohoslužby a svatost života setkávají s konkrétní realitou“ každodenního života. Tato spiritualita má hluboce „vtělený“ charakter, protože vede od liturgie ke setkání s Kristem přítomným v potřebných.
V církvi je místo pro každého. Dokument také zdůrazňuje význam rodiny jako „domácí církve“ a roli rodičů jako prvních vychovatelů ve víře. Nechybí ani odkaz na kázání a intelektuální formaci. „Sycení intelektu je nedílnou součástí sycení duše“, konstatují biskupové a poukazují na jednotu hlásání Slova a slavení liturgie jako dvou rozměrů téhož setkání s Kristem. Celý dokument spojuje odkaz na tajemství Vtělení. Právě ono dává smysl všem rozměrům života Církve: důstojnosti člověka, kráse liturgie, péči o chudé a rodinnému životu.
Historie a současnost anglikánské církve
Nejen strukturou pro konvertity novým dokumentem ordinariáty nejsou jen strukturou pro konvertity. Jsou znamením církve, která zůstává jednotná a zároveň dokáže přijímat rozmanitost jako dar. Ve světě plného rozdělení se právě taková vize jednoty může stát jedním z nejdůležitějších svědectví křesťanství v dnešní době. Prezentuje mateřskou státní církev anglikánského společenství podřízenou panovníkově moci. Anglikánská církev patří mezi velice rozmanité. Na jedné straně stojí skupina věřících, kteří se považují za součást protestantské církve, na druhé straně jiní věřící preferují anglokatolicismus a za protestanty se nepovažují. Církev se drží katolické pravdy, vyznává její liturgickou tradici a slaví eucharistii.
Ovšem anglikánská nauka se vyvíjela a navazovala na protestantskou reformaci. Je uznána apoštolská posloupnost, stejně tak jako u pravoslaví nebo u římskokatolické církve. Prvním biskupem je označován sv. Augustin z Canterbury. Počátky církve v Anglii sahají kolem roku 200, oficiálně vznikla v roce 1534, kdy Jindřich VIII. zahájil změny. V následujících letech prošla liturgie i praxi proměnami v různých obdobích, jako byla rekatolizace Marie I. a následná protestantská reformace za vlády Elisabety I. Církev je blízká římskokatolické církvi, ale nepřijímá autoritu papeže; kombinuje katolické liturgické prvky s protestantskými prvky v praxi a teologii.
V čele církve stojí Supreme Governor, britský monarcha, ochránce církve. Hlavou anglikánského společenství je canterburský arcibiskup. V 20. století došlo ke změnám svěcení žen; v roce 1992 bylo schváleno kněžské svěcení žen, uvedeno do praxe v roce 1994, což vedlo k odchodu některých konzervativních věřících a duchovních do římskokatolické církve. V Oxfordu se pak zkoumá veřejná role anglikánské církve, teologie a současné problémy, včetně otázky první ženy v čele světové anglikánské církve a služby žen-kněží.
Hudba a liturgie v anglikánství
Anglikánská liturgie a zpěv vznikly jako specifické dědictví. Tvorba anglikánských hymnů byla konstruována od poloviny 16. století pro potřeby anglikánské církve, přepracovaná z gregoriánského chorálu a doplněná o texty v angličtině. Do tvorby anthems se věnovali skladatelé jako Tallis, Byrd, Gibbons, Blow, Purcell, Wesley a další; jejich úsilí formovalo chrámový zvuk. V praxi se objevovaly i vícehlasy motetového typu, zvláště anthem, které zásadně ovlivnily rozvoj anglické chrámové hudby.
Všechno to ukazuje, že hudba v anglikánství není jen doprovod liturgie, ale její klíčová součást, která má vliv na duchovní prožitek věřících a na evangelizaci skrze krásu zpěvu a hudby.
V Canterbury ve stínu katedrály, která stojí již 900 let, se v roce 1998 konala třináctá Lambethská konference anglikánské církve. Biskup William E. Swing tehdy poznamenal, že náboženství nesmí být problémem a musí nabídnout řešení; rozdělení mezi církvemi a mezi farníky a duchovními je velké. Konference zkoumala problematiku ordination a postojů k sexuálním otázkám a ekumenickým snahám. Závěrem biskupové přijali usnesení, že homosexualita je „proti Písmu“; téma odráží rozmanitost a složitost anglikánství v moderním světě.
tags: #anglikanska #cirkev #hudba