Anglikánská církev a lutheranské cirkve: struktury, hlava a role monarchie

Anglická církev, nebo Anglikánské společenství, je celosvětová církevní organizace, která je v současnosti asi třetí největší křesťanskou denominací po římskokatolické a pravoslavné církvi. Skládá se z mnoha provincií (aktuálně 42), které jsou z velké části nezávislé a samosprávné, a historicky vznikly misijní činností z Anglie v rámci Britského impéria, dnes však mají vlastní tradici, charakter a vedoucí orgány. Ani na Britských ostrovech a ve Spojeném království není jen jedna církevní jurisdikce.

V Anglii najdeme Anglickou církev (Church of England), která je historicky mateřskou církví celého společenství, i když dnes už není pravděpodobně ani provincií nejlidnatější. Jednou z velkých chyb, které se často dopouštějí novináři a komentátoři neznalí církevního prostředí, je zaměňování Anglické církve a anglikánské církve jako celku. A nyní konečně přijde řeč na krále nebo královnu. Jeho historická role je omezena pouze a jedině na tu Anglickou církev, která ji upravuje v kánonu 6 a 7 svého kanonického práva.

Koruně je v církvi přiznána pozice „vrchního správce“, což je - zjednodušeně řečeno - uznání světské autority nad církevním společenstvím (ne však autority duchovní nebo věroučné). Souvisí to i s pozicí státní církve, kterou Anglická církev má - její biskupové zasedají v parlamentu, parlament schvaluje některá církevní nařízení obdobně jako zákony a král jmenuje na doporučení předsedy vlády biskupy a formálně zahajuje synodní shromáždění církve podobně, jako formálně zahajuje jednání parlamentu. Naopak je to arcibiskup z Canterbury, který korunuje krále. Takže tato provázanost je do jisté míry vzájemná.

Ale platí skutečně pouze v Anglii. Wales, Skotsko, Irsko, a další provincie Anglikánského společenství nemají krále ani královnu jako hlavu církve; ve Skotsku je republika a král není anglikánem, ale členem Skotské církve, která je presbyteriánská. Z hlediska terminologie se často rozlišuje „hlava“ ve smyslu monokratického primátu a universální jurisdikce; taková hlava v anglikánské tradici neexistuje stejně jako u církví pravoslavných a dalších rodin.

Anglikánské provincie jsou z velké části autonomní a mají své vlastní hlavy, obvykle arcibiskupy-primasy. Společenství má čtyři tzv. nástroje společenství, které zajišťují a vyjadřují jednotu: Lambethská konference a další tři nástroje, jejichž význam je spojen s působností arcibiskupa z Canterbury. Zároveň arcibiskup z Canterbury hraje významnou roli i u zbytku nástrojů společenství, zejména u Lambethské konference, která se schází na jeho (nebo její) pozvání. Není však tak, že by měl tyto nástroje pod přímou kontrolou a mohl zasahovat do dění v jiných provinciích.

Shrnuto: pokud chceme říct, kdo je individuální hlavou anglikánské církve, asi nejpřesnější odpověď zní, že to bývá arcibiskup/arcibiskupka z Canterbury. Avšak ani v nejmenším nejde o hlavu stejného typu, jaký má papež v římskokatolické církvi, a vedle ní stojí další orgány církevního rozhodování a vedení. Navíc se dnes kvůli napětí mezi liberálními a konzervativními částmi společenství nástroje, včetně arcibiskupského stolce, poměrně silně otřásají. To ukáže čas.

Jestliže Král/Krone, tedy Anglický král, navštěvuje papeže, činí tak jako hlava státu ve státě, kde existuje významná anglikánská provincie, ke které má zvláštní vztah. Jako vnější obraz to ukazuje i na vzájemný vztah mezi církevní strukturou a státní autoritou, která se projevuje ve proklamaci a ceremonialitě setkání, ale ne v identické hierarchii duchovní moci.

Anglikánské společenství a jeho normy mimo Anglii

Anglikánské společenství jako celek staví na principech autonomie provincií, vzájemné jednoty a sdílené tradici vedení. Centrem, kolem něhož se točí jednota, zůstává Canterbury a jeho úloha v nástrojích společenství; přesto jednotlivé provincie často organizují a řídí své věci samostatně a podle místních tradic.

Pokud bychom opravdu chtěli popsat hlavní principy anglikánské církve v globálním kontextu, je třeba vyvažovat vedoucí role Canterbury s autonomií provincií a s různorodostí liturgie, teologie a pastorační praxe napříč celým Společenstvím.

V kontextu srovnání s anglikánskou církví a lutheránskými církvemi je zajímavé poznamenat, že lutheranské cirkve mají odlišný historický vývoj, strukturální uspořádání a teologické důrazy, které v různých zemích vytvářejí specifické kontexty liturgického prostoru a pastorační praxe.

tags: #anglikanska #cirkev #lutheranska #cirkve