Křesťanská sakrální architektura (z latinského sacer - „svatý“, „posvátný“) to jsou křesťanské sakrální stavby. Slouží k rituálním a bohoslužebným účelům, k individuální meditaci, dále k setkávání věřících za účelem společného uctívání a chvály Boha. Nejběžnějšími typy těchto staveb jsou katedrály, baziliky, síňové či halové kostely, kaple, rotundy, baptisteria, modlitebny nebo kláštery. Křestní rituál se ve starověku a raném středověku odehrával v baptisteriích. Cílem křesťanské sakrální architektury je především poskytnout výlučný zasvěcený prostor, dále vyvolávat v lidech určité představy, citová hnutí a myšlenky, neboť zvláštní prostor sakrálních staveb pomáhá křesťanům přiblížit se k Bohu.
Každé náboženské společenství s vyhraněnou soustavou názorů a teorií mělo a má svou vlastní specifickou architekturu, která se díky použité symbolice stává jeho výrazem. Již v době pronásledování prvních křesťanů vznikaly symboly, které se následující staletí stále opakují v mozaikách, malbách i sochařské výzdobě křesťanských sakrálních staveb. Křesťanství nepovažuje kostel za sídlo Boha, ale za místo, kde je nejjednodušší se s ním setkat. Používání nákladných a trvanlivých materiálů odráží lidskou touhu po věčnosti. Rituálním aktem, který vyděluje pouhou materiální stavbu z profánního užívání a proměňuje ji v sakrální, je vysvěcení. Uložení ostatků světce, jemuž je kostel zasvěcen, do oltáře, vytváří pro věřící přímý historický i duchovní spojovací článek s Kristem.
Křesťanský kostel vyjadřuje silný vztah mezi budovou a tělem: kostel symbolizuje tělo Krista, křížový půdorys kostela jeho tělo na kříži, kruhové půdorysy chrámů odkazují na jednotu a dokonalost Boha. Kněz slouží mši na místě hlavy, kde se požívá Kristova krev a tělo. Kristus představuje nejen božství, ale i lidství, a v některých byzantských kostelích je symbolismus těla výraznější: chrámová loď reprezentuje lidské tělo, kněžiště duši a oltář ducha. Architektonickou geometrii, založenou na lidském těle, převzali a rozvinuli především renesanční stavitelé od římského teoretika architektury Vitruvia (1. století př. n. l.).
Základním půdorysem západních raně křesťanských staveb byl latinský kříž. Dlouhá loď vedla od západu ke kratšímu kněžišti na východě, kde byl umístěn oltář. Ramena kříže tvořila příčná loď (transept). Kolem tohoto základního rozvržení vyrostla složitá křesťanská symbolika. Severní rameno transeptu, vzbuzující asociace s temnotou, chladem a zlem, bylo zdobeno výjevy ze Starého Zákona, jižní rameno, spojované se světlem a teplem, zobrazovalo výjevy z Nového Zákona. Cesta chrámovou lodí od západu k východu završená oltářem - symbolem Kristova života - představovala přechod z méně posvátného prostoru do posvátnějšího, nebo od smrti k věčnému životu. Tuto symboliku zesilovalo umístění křtitelnice, symbolického počátku křesťanského života, na západním konci u vchodu do chrámové lodě.
Východní, byzantský styl soustředil architekturu i bohoslužbu ke kupoli, představující nebeskou klenbu. Kupole byla často umístěna centrálně a na půdorysu řeckého kříže. Oltář podržel svou důležitost, ale byl skryt za zástěnou (ikonostasem). Římská říše r. Konstantin I. uznal křesťanství ediktem milánským a od roku 380 se stalo oficiálním náboženstvím římské říše. To mělo výrazný dopad na křesťanskou architekturu. Během staletí represí totiž musela místa k setkávání pro uctívání Boha zůstat utajená a jejich architektura byla proto záměrně skromná a nenápadná.
První křesťané konali bohoslužby nad hroby mučedníků, skrytí v katakombách, nebo se shromažďovali v domech souvěrců. V rané křesťanské architektuře se ustálily dva hlavní typy raně křesťanských staveb: centrální a podélné. Stavby s centrálním půdorysem ve tvaru kruhu, kříže či mnohoúhelníku byly budovány pro označení svatých míst, jako byla například místa úmrtí svatých (martyria), hrobky (mauzolea) nebo ke křtu nových věřících (baptisteria). Pro shromáždění osob však bylo vhodnější používat stavby s podélným půdorysem, nazývané baziliky. Jejich prostor byl většinou trojlodní až pětilodní, přičemž střední loď byla širší a vyšší než boční lodě a byla osvětlena tzv. bazilikálním způsobem. Svatyně se nacházela obvykle na východním konci, ve vyčnívající polokruhové apsidě. Atrium před bazilikou poskytovalo prostor pro katechumeny, kteří se mohli účastnit první části bohoslužby, ale ne přijímání. Střechy raně křesťanských staveb byly většinou z otevřených krovů nebo kazetové, zdi byly z cihel nebo střídajících se cihel s kameny a betonem. Bazilika sv. Petra, Řím (319-322) - postavena Konstantinem I. Velikým nad hrobem apoštola Petra nedaleko Neronova cirku, kde byl umučen. Jeho hrob byl uctíván již v raně křesťanských dobách.
V 15. století Bazilika sv. Eufrazia, Poreč, Chorvatsko (4. století - kaple, 5.-6. století) a Bazilika sv. Demetria, Soluň (konec 5. století) patřily mezi významné příklady raně křesťanské architektury. Počátky raně křesťanské architektury ve východní části Římské říše byly obdobné jako v její západní části. Rozmach a prosperita byzantské říše za vlády císaře Justiniána v 6. století vyústily v období architektonické inovace, která vedla k přeměně raně křesťanského stavebního slohu v byzantský. Projevily se v něm tendence k větší složitosti a především k centrálním půdorysům, což souviselo s východní liturgií: pozornost byla zaměřena na hlavní chrámovou loď, která se stala místem procesí, zatímco věřící přihlíželi z výklenků, galerií a předsíní. Častým prvkem byla čtvercová loď s kupolí, vestavěná do obdélníkové baziliky. Zaklenutí čtvercového půdorysu kopulí umožňoval pendantiv a díky používání tenkých cihel místo betonu a kamene bylo možné vytvořit úzké, lehké klenby, schopné překlenout větší rozpětí s menším počtem a užšími podpěrami. Interiér byl bohatě zdoben mozaikami.
Jedny z prvních křesťanských kostelů byly postaveny v Arménii a Gruzii a typické pro ně byly centrální půdorysy, vysoké tambury a špičaté věže. Syrské baziliky mívaly po stranách hlavního průčelí dvě hranolové věže a před ním dvůr se sloupovím a studnou pro občerstvení věřících. Bazilika v Turmaninu, Sýrie (5. století) a Katedrála Sioni, Tbilisi, Gruzie (5. století) ukazují rozmanitost raně křesťanské architektury.
V Egyptě byly koptskými křesťany zakládány kláštery již ve 3. století. Jejich architektura byla silně ovlivněna syrským raně křesťanským uměním. V architektuře se uplatňoval tříapsidový bazilikální typ s příčnou lodí, v 5. a 6. století kláštery s kupolovými kostely na čtvercovém půdorysu. Klášter sv. Kateřiny, hora Sinaj, Egypt; Koptský kostel Abú Serga v Káhiře; Bazilika v Dendeře, Egypt.
Kostel sv. Předrománská architektura se rozvíjela na území Francké říše a Sámovy říše (později Velkomoravská říše) v době karolínsko-ottonské (6.-10. století). Kř Christianství sem přineslo nové stavební druhy, ovlivněné antikou - především baziliku s křížovou dispozicí. Začínaly se budovat krypty - podzemní klenuté prostory pod chórem kostela jako místo posledního odpočinku vysoce postavených osob. Kostel opatství Saint-Germain-des-Prés v Paříži (6. století) a Cáchy (8. století) demonstrují ranou formu nových stavebních tradic.
Románská architektura (11.-13. století) je typická pro západní, jižní a střední Evropu. Největší výtvarná pozornost byla věnována západnímu průčelí, často se sochařsky zdobeným portálem, a závěru chrámu, členěnému obloučkovým vlysem, lizénami a slepými arkádami. Kostely měly na různých místech různý počet věží a byly stavěny z dominuje-li kámen a dřevo; dřevo na východě a severu Evropy, kámen nebo cihly na západě. Bazilika sv. Petra v Římě a další románské stavby reprezentují typický blokový objem a skromná okna.
Gotická architektura (12.-16. století) vznikla ze románské architektury a vyvinula se do vysokého vertikálního prostoru a průhlednosti světla. Základními prvky jsou lomený gotický oblouk, žebrová klenba a opěrný oblouk s pilíři. Umožnily osvětlení interiéru velkými okny s barevným sklem (vitrážemi). Katedrála Notre-Dame v Reims zaznamenala průlom v rozvoji, ačkoliv vrchol gotiky se objevil zejména v západní a střední Evropě.
České země vstoupily do gotické epochy ve druhé čtrtině 13. století prostřednictvím cisterciáckých stavebních hutí. Anežský klášter v Praze (1233-1280) patří k nejvýznamnějším raně gotickým stavbám, a vláda Karla IV. (1346-1378) přinesla českou gotiku na evropskou úroveň. Katedrála sv. Víta, zahájená Matyášem z Arrasu a dokončená Petrem Parléřem, představuje vrchol české gotiky a později vládla vlado-slovanskou jagellonskou gotikou. Katedrála sv. Víta ukazuje, jak gotický prostor umožňuje dynamiku světla a struktury v kombinaci s křesťanskou symbolikou.
Pozdní gotika vrcholí jagellonskou gotikou, která se vyznačovala složitými hvězdicovými klenbami a kružbou. Žebra postupně ztrácela konstrukční opodstatnění a stala se dekorací. V byzantské architektuře a vlivech se prosadila zvýšená důraznost na centrální kopulovité úseky a interiérové mozaiky, což se projevovalo i na rytmu a výzdobě chrámových prostor. Západní a východní tradice se prolínají v architektuře velkých sakrálních staveb v celé Evropě a okolních regionech, včetně Arménie, Gruzie a Egypta.
V závěru lze říci, že křesťanská sakrální architektura je výsledkem dlouhého vývoje, kde se postupně prolínaly symboly, liturgie a konstrukční technologie. Od raně křesťanských bazilik po pozdně gotické katedrály a byzantské kupole vyjadřuje každý typ prostorovou choreografií, která má vést věřící k setkání s Bohem.
tags: #archetektonicke #prvky #katedrala