Narozen 14. ledna 1945, Vojtěch Janoušek prožil dětství v turbulencích 20. století a své vzpomínky pojí se silným křesťanským prostředím, rodinou lidoveckou a skautským duchem, které jim poskytovalo životní ukotvení i v době politických změn.
V Praze byl tehdy velký mráz, hromady sněhu a z porodnice ho otec Jan vezl na saních; Tyto drobné vzpomínky se zrodily v očích pamětníka jako výchozí bod k jeho vztahu k přírodě, která se mu stala druhým domovem během skautování.
Rodinné zázemí a politická turbulence
Otec se aktivně podílel na činnosti lidové strany a bratr Jan byl členem mládežnické organizace Junák; Všichni se pohybovali v křesťanském prostředí, ve kterém spatřovali své životní ukotvení.
V roce 1947 nechal otec na zahradě postavit kříž, který byl tehdy vysvěcen; stejně roku vstoupila pamětníkova sestra Marie do řeholního řádu františkánek; Schylovalo se k únoru 1948, kdy nastupující komunistický režim začal stíhat odpůrce a zastrašovat mlčící většinu.
Otec pracoval jako tajemník Sdružení katolické mládeže a vedl před volební kampaně lidové strany v Libereckém kraji; pro jeho názory však vstoupil do střetu s tehdejšími lidovci a v roce 1948 už do rady „obrozené lidové strany“ nevstoupil.
Zatčení, věznění a rodinný zápas
Bratr Jan byl tehdy ve věku dospívání a jeho zatčení vyvolalo u rodiny trauma; maminka i otec byli v tom čase zadrženi Státní bezpečností (StB) pro jejich katolické a lidovecké zázemí.
Soud s otcem vedl v Praze; otec byl odsouzen spolu s bratrem k deseti a více rokům, avšak amnestie prezidenta Zápotockého snížila tresty a roky pomalu plynuly. Po propuštění z vězení byl otec přemístěn mezi vězně uranových dolů a jeho pobyt na Bytízu i v Příbrami byl doprovázen těžkými duševními a tělesnými jizvami.
Mezitím Vojtěch Janoušek nastoupil do školy v roce 1951 a šokoškola mu připadala nudná, učivo si totiž doplňoval od starších sourozenců a kamarádů. Ruština se stala pro něj velkým problémem, který konečně vyřešil náhodou v šesté třídě - z celé tlusté učebnice přehláskoval jen jeden článek a právě tento článek mu zařídil zkoušky bez opakování šesté třídy.
Skauting, práce a studijní dráha
Po ukončení základní docházky Vojtěch nastoupil na zednické učiliště; mistrovi se líbilo, že má dobrý prospěch a nabídl mu, aby se stal tesařem, což přijali; později absolvoval večerní školu pro pracující a v době, kdy se začalo mluvit o skautském hnutí, se aktivně účastnil a viděl v něm důležitý etický rámec.
Vojtěch Janoušek byl po dobu základní vojenské služby evidován jako tajný spolupracovník vojenské kontrarozvědky; šlo o tajný vojenský objekt, který měl být součástí obrany a výzkumu; po válce a v období normalizace však svůj postoj k politice vyjádřil férově a do strany nevstoupil.
V roce 1968 stál s bratrem při stavbě letního tábora, kdy skautská organizace Junák opět legalizovala činnost; roky normalizace proměnil v turistický oddíl Pionýra, a tak skautské zásady i nadále zůstávaly v živé paměti - bratr Jan byl pro něj vzorem a inspirací.
Listopad 1989 a období změn
Listopad 1989 prožíval pamětník s radostí a díky pomoci synovi, který studoval na přírodovědecké fakultě, se zapojoval do diskusí a besed s studenty, šířil myšlenky revoluce a kladl si otázku: Udělat revoluci je snadné, ale co potom?
Na otázky o novém prezidentovi odpovídal heslem: Co můžeš změnit, změň, a co nemůžeš, s tím se netrap; v tomto duchu se orientoval i v čase transformace společnosti a otevření nových možností pro jednotlivce i organizace.
Současnost a reflexe
V současnosti se pamětník vyjadřuje k problémům moderní společnosti: peněžní kult využívá armádu a neziskové organizace k prosazení programů a grantů, a to vyvolává obavy z komercionalizace a zneužívání administrativy; zároveň připomíná, že důležité jsou zásady, které formovaly jeho skautský a křesťanský svět - vzájemná pomoc, odpovědnost a férové jednání.
„Modla peněz se opět stává programem dne,“ říká a dodává, že i v skautském hnutí i v jiných organizacích se objevují snahy o dotační závislost; přesto zůstává přesvědčen, že etický rámec může přežít a vést ke spravedlivějšímu hospodaření a spolupráci.
Otázky osudu, náhody a Boží prozřetelnosti mu připomínají, že život je plný neočekávaných zvratů, a i když měl mnoho štěstí, ne vše bylo dílem náhody - „Proč mně nebylo v roce 2002 dovoleno umřít na rakovinu plic?“. Taková slova podtrhují jeho víru v cestu, která se i přes těžkosti vyvíjí dál.
Rozhovor s pamětníkem Luďkem Eliášem
tags: #osvetimany #janusek #ignac