Den před oslavou znovuobnovení arcibiskupství, tedy v pátek 11. května, se bude od 15.00 hodin konat slavností konference „Charitní dílo pražské arcidiecéze ve světě“ v budově ministerstva zahraničních věcí v Černínském paláci za účasti významných tuzemských i zahraničních hostů.
Jako uznání významu blížícího se svátku pražské arcidiecéze jmenoval papež Benedikt XVI. svým legátem českého rodáka a vídeňského arcibiskupa kardinála Christopha Schönborna OP.
Ten bude celebrovat dopolední mši svatou v den posvěcení katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha.
Liturgická slavnost bude připomínkou formálního obnovení pražského arcibiskupství Ferdinandem I., které se odehrálo 26. září 1562.
S tímto datem ovšem souvisí také nástup Antonína Bruse z Mohelnice na arcibiskupský stolec uprázdněný od té doby, co byl v roce 1425 zbaven úřadu prohusitský Konrád III. z Vechty.
Kardinál F. Faktický konec 140 let trvající sedisvakance nastal 5. září 1561, kdy byl Antonín Brus jmenován arcibiskupem.
Jemu císař Ferdinand I. daroval 5. října 1561 jako arcibiskupskou rezidenci dům stojící poblíž Pražského hradu a náležející kdysi Floriánu Griespeku z Griespachu.
Připomínka faktického obnovení života katolické církve v českých zemích po husitských válkách se odehraje v den výročí posvěcení dostavěné katedrály.
Tu v roce 1929, kdy se slavilo milénium smrti sv. Václava, vysvětil 12. v jedinečné dramaturgii A. Plachetky a F. KONCERT K 680. Jedinečný zážitek (nejen) pro milovníky opery na Pražském hradě!
Přijměte pozvání na hudebně umělecký večer se sólistou newyorské Metropolitní opery Adamem Plachetkou a vycházející evropskou hvězdou Franko Klisovićem.
Ve velkolepém Španělském sále představí díla Antonia Caldary a Georga Friedricha Händela ve zcela unikátním podání.
V první části zazní obnovená česká premiéra slavné Caldarovy mše Missa di San Giovanni Nepomuceno, kterou autor složil ke svatořečení sv. Jana Nepomuckého.
Mimořádně oblíbená byla hlavně v 18. století, kdy se dočkala mnoha dobových opisů a realizací.
Těšte se na nejnovější podobu z 21. století!
Slavnostní ráz podtrhne v druhé části Händelovo Dettingen Te Deum HWV 283, oslavná kantáta k vítězství Angličanů nad Francouzi v roce 1743.
„Povýšení pražského biskupství na arcibiskupství v roce 1344 bylo v našich dějinách významným počinem, ve kterém šlo jednoznačně o posílení postavení suverenity českého království v tehdejší Evropě.
Bylo to mimo jiné na základě cílené mezinárodní politiky vedené tehdy ještě markrabětem Karlem, o tři roky později už korunovaným českým králem a později i římským císařem Karlem IV.
Rádi bychom tento významný okamžik připomenuli široké veřejnosti, a právě proto se Český královský institut stal hrdým hostitelem této jedinečné kulturní události.
JUDr. Pražská diecéze byla povýšena na arcidiecézi 30. dubna 1344 zásluhou Karla IV., který úspěšně orodoval u papeže Klimenta VI.
Jejím generálním vikářem se v roce 1389 stal Svatý Jan Nepomucký, a tak je mše na jeho počet ideálním dárkem ke kulatým narozeninám jedné z nejstarších českých institucí.
Hudební dílo z pera italského barokního génia Antonia Caldary vzniklo nejspíše z aktivity pražských Křižovníků s červenou hvězdou pro katedrálu Sv. Víta v Praze během 18. století.
Nyní má zbrusu novou notovou podobu, kterou jako významnou hudební památku vydá nakladatelství Bärenreiter.
Oslavná kantáta G. F. Händela spatřila světlo světa po vítězství britské armády u Dettingu proti Francouzům v roce 1743 na přání krále Jiřího II.
Německý skladatel, který žil většinu svého života v Anglii, ji stvořil během necelých 14 dnů a je považována za perlu jeho duchovní tvorby.
Promítl do ní všechny prvky velkolepé anglické královské hudby se souborem clarin a s tympány.
Jeden z nejvýznamnějších současných operních zpěváků vůbec.
Absolvoval pražskou konzervatoř u profesora Luďka Löbla a HAMU.
V roce 2005 debutoval v pražském Národním divadle, kde v následujících letech ztvárnil mnoho významných rolí.
Od roku 2010 je stálým členem ansámblu Wiener Staatsoper.
Debutoval v roli Schaunarda (La bohéme), poté zde vystupoval například jako Melisso (Alcina), Don Giovanni nebo Figaro (Le nozze di Figaro, Il barbiere di Siviglia).
Diváci ho pravidelně vítají i na scéně newyorské Metropolitní opery.
Vidět ho můžete také v Bayerische Staatsoper v Mnichově, Royal Opera House Covent Garden v Londýně, na Baden-Baden festivalu Glyndebourne, v Carnegie Hall v New Yorku, Opéra de Paris (La Cenerentola) a na dalších světoznámých scénách.
Objevil se ale také například v Musikvereinu ve Vídni a v Grazu, v Londýně, Edinburghu, v Mnichově, Stockholmu i v pražském Obecním domě a Rudolfinu.
Rodák ze Šibeniku i přes své mládí svým kontratenorem získává srdce posluchačů a bere dech kritikům.
Nejdříve debutoval jako dirigent v roce 2019 představením opery W. A. Mozarta „Cosi fan tutte“.
Poté se přihlásil ke studiu zpěvu a už po třech měsících získal angažmá v opeře.
Mnohokrát exceloval na pěveckých soutěžích.
Laureátka několika domácích i zahraničních pěveckých soutěží.
Absolvovala obor zpěv na brněnské konzervatoři i Janáčkově akademii múzických umění.
Úspěšně má za sebou mnoho workshopů a interpretačních kurzů u Gabriely Beňačkové, Michaila Lanskoie nebo Kateřiny Beranové.
Členkou Czech Ensemble Baroque je od roku 2008.
V dětství vystupoval se sborem Kantiléna při Filharmonii Brno.
V roce 2004 nastoupil na brněnskou konzervatoř, kde studoval u Mgr. Petra Julíčka, poté klasický zpěv na bratislavské VŠMU.
V roce 2013 ukončil studium na pražské HAMU, od té doby hostuje v brněnské Janáčkově opeře.
Spolupracuje také s Národním divadlem v Praze, Národním divadlem moravskoslezským v Ostravě, Operou diversou nebo Komorní operou JAMU.
Laureát mnoha tuzemských i mezinárodních pěveckých soutěží od roku 2011 absolvoval několik ročníků barokních interpretačních kurzů v Holešově pod vedením polského kontratenora Jakuba Burzyńského.
V roce 2013 také u Adama Plachetky.
V dětství vystupoval s Kühnovým sborem i sborem Pueri gaudentes, díky kterému se stal ještě jako chlapec sólistou Státní opery Praha v inscenaci Mozartovy Kouzelné Flétny.
Klasický zpěv studoval u prof. Lenky Pištěcké, na pražské konzervatoři ho vedl prof. Valentina Prolata a prof.
Znak pražské arcidiecézeZákladní informaceSídloPrahaPatronsv. VítZřízena973Povýšena na arcidiecézi1344Církev sui iurisřímskokatolickáCírkevní provinciečeská
ArcibiskupStanislav PřibylEmeritní arcibiskupJan GraubnerPomocný biskupEmeritní pomocný biskupEmeritní pomocný biskupZdenek WasserbauerVáclav MalýKarel HerbstGenerální vikářJosef Ptáček
Statistické údajePočet vikariátů14Počet farností147[1]Rozloha8 765[1] km²Počet obyvatel2 404 000[1] (rok 2026)z toho katolíků558 000[1]
Návštěvnost nedělních bohoslužeb38 278 (rok 2004[2])
Další informaceZeměpisné souřadnice50°5′27″ s. š., 14°24′3″ v.
Arcidiecéze pražská (latinsky Archidioecesis Pragensis) je římskokatolická arcidiecéze ve středních Čechách.
Sídlem arcibiskupa je Praha, sídelním kostelem katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha.
Od roku 2026 je arcibiskupem pražským monsignor Stanislav Přibyl, jmenovaný v únoru a do úřadu intronizovaný v dubnu téhož roku.[3]
Pomocným biskupem je Zdenek Wasserbauer, který je zároveň generálním vikářem pro kněžstvo a duchovní život.
Emeritním arcibiskupem je Jan Graubner, emeritními pomocnými biskupy jsou Karel Herbst a Václav Malý.
Pražská arcidiecéze je nejstarší existující diecézí v Českých zemích (založena roku 973, na arcidiecézi povýšena v roce 1344) a metropolitní arcidiecézí české církevní provincie.
Křesťanská misie Čech a Moravy probíhala ze Salcburské církevní provincie.
V Čechách působili misionáři z Řezna a na Moravě misionáři z Pasova.
V roce 845 bylo v Řezně pokřtěno 14 velmožů (duces) z Čech, ti však křesťanství záhy opustili.
V roce 863 přišli na Moravu svatí Cyril a Metoděj, kteří přeložili Bibli a další texty do slovanského jazyka a používali je v liturgii.
Kolem roku 883 přijali vévoda Bořivoj I. s manželkou Ludmilou křest a přivedli s sebou do Čech slovanské kněze.
Sv. Pražská diecéze podřízená mohučskému arcibiskupství vznikla v roce 973 vyjmutím Čech z pravomoci biskupství řezenského.
Prvním pražským biskupem byl Dětmar, druhým pak sv. Dlouho byl pražský biskup dosazován hlavně z vůle českého panovníka a býval především reprezentativním členem knížecího dvora.
Rozhodující roli v této době hrají osobní schopnosti a vazby, řada biskupů se angažuje ve vysoké politice, v záležitostech knížectví i mimo jeho hranice (např. boj o investituru).
V 11. století byl politicky velmi angažovaný biskup Šebíř, za kterého byla v roce 1063 oddělena (obnovena) moravská diecéze.
Ve 12. století se postavení olomouckého biskupství potvrzuje a posiluje, zejména za Jindřicha Zdíka.
Jeho synovec Daniel byl biskupem v Praze a diplomat v okruhu Vladislava II. a císaře Fridricha Barbarossy.
Biskup Jindřich Břetislav, Přemyslovec, od císaře později získal dočasnou samostatnost a statut říšského knížectví pro pražské biskupství a nakonec se stal „knížetem-biskupem“, když obsadil na úkor Přemysla Otakara I.
Ve 12. století byla pražská diecéze se svou rozlohou 52 000 km2 územně největší diecézí z tehdejších 42 diecézí Svaté říše římské.
Převratné 13. století přináší proměnu i pro biskupský úřad, který se mění z prestižní dvorské funkce na skutečnou hlavu české církve relativně nezávislé na světské moci.
Reformní a emancipační úsilí církve, vrcholící na čtvrtém lateránském koncilu v roce 1215, v Čechách prosazoval pražský biskup Ondřej.
Za podpory papeže získal v roce 1221 privilegium pro pražské biskupství a o rok později zásadní konkordát, který zajišťoval právo kanonické volby a právní a hospodářskou imunitu.
Vnějším projevem emancipace pražského biskupa je postupný přesun sídla z paláce na Pražském hradě do nově budovaných hradů, biskupského dvora při Juditině mostě a do Roudnice.
Období 14. století před zřízením arcibiskupství v zásadě vyplňuje episkopát Jana IV. z Dražic.
Významný byl zejména jeho spor s žebravými řády, které ve městech konkurovaly rozrůstající se síti farností a odčerpávaly jí příjmy.
Se sporem souvisí i jedenáctiletý pobyt biskupa, obžalovaného za údajnou ochranu kacířů, v papežském Avignonu, přibližně v době nepřítomnosti krále Jana Lucemburského v Čechách za panské vlády.
Tehdy církevní správa diecéze i šlechtici ještě odčerpávání příjmů trpěli.
Po svém návratu do Čech v době, kdy zde již spoluvládl Karel IV., se však Dražický opět aktivně věnoval biskupské činnosti, přestavěl oba biskupské hrady a v „biskupské“ Roudnici postavil kamenný most a klášter.
Kolem přelomu 13. a 14. století byla diecéze v souvislosti s vytvářením farní sítě rozdělena na děkanáty.
Péčí Karla IV. byla pražská diecéze 30. dubna 1344 jeho vychovatelem, papežem Klementem VI., povýšena na arcidiecézi.
Podřízena jí byla jak diecéze olomoucká, tak i nově zřízená diecéze litomyšlská.
Prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic, který spolupracoval na založení pražské university, jejíž formální hlavou (kancléřem) byli pražští arcibiskupové.
Blízkým spolupracovníkem Karla IV. byl i druhý arcibiskup, Jan Očko z Vlašimi.
Úzká spolupráce a vzájemná opora českého panovníka a pražského arcibiskupa vzala za své během rozepří Václava IV. a Jana z Jenštejna, které vyvrcholily zabitím arcibiskupova generálního vikáře Johánka z Pomuku.
Situace se dále zkomplikovala s příchodem husitství, zejména když se pražský arcibiskup Konrád z Vechty roku 1421 přihlásil k husitským artikulům.
Zatímco pro papeži věrné katolíky byl arcibiskup v klatbě, skutečnými duchovními vůdci husitských stran byli kněží Prokop Holý, Prokůpek a umírněnější Jan Rokycana.
Husitská strana si roku 1435 zvolila za arcibiskupa právě Jana Rokycanu, který jím byl až do své smrti roku 1471 na sklonku vlády Jiřího z Poděbrad.
V Čechách po husitských válkách byla strana katolická a utrakvistická, která se však na základě (Piem II. zpochybněných) Basilejských kompaktát považovala za součást katolické církve a uznávala apoštolskou posloupnost.
Samostatně zde ještě působila málo uznávaná církev Jednoty bratrské.
Teprve za Ferdinanda I. Nástup Ferdinanda I. vedl postupně ke zlepšení katolické církve v Čechách.
V roce 1561 jmenoval Ferdinand I. Téhož léta 23. dne měsíce prosince arcibiskupství pražské z vůle císaře Ferdinanda a s dovolením nejvyššího biskupa vyhlášením za arcibiskupa pražského vší poctivosti hodného pána, pana Antonína z Muglic, vídeňského biskupa a na koncilium tridentském legáta císařského, jest obnoveno.
Stalo se v soudné světnici na Hradě pražském v přítomnosti Jeho Milosti císařské Ferdinanda jakožto krále českého a stavův téhož království.
Kdež i administrátorové a consisto pražská, též i preláti kostela Hradu pražského obesláni byli.
Byl to vynikající kandidát pro poměry vládnoucí v Čechách.
Byl smířlivý a nedráždil zbytečně utrakvisty a vyjednal pro ně na tridentském koncilu přijímání pod obojí, které sám klidně podával.
Velkou výhodou nového arcibiskupa bylo jeho hmotné zabezpečení - byl velmistrem poměrně bohatých křižovníků s červenou hvězdou a použil majetek řádu ke konsolidaci finančních poměrů zbídačené arcidiecéze.
Přesto trpěl nedostatkem finančních prostředků, kvůli kterému například nemohl založit diecézní seminář.
Spojení postu pražského arcibiskupa a velmistra řádu se ukázalo být natolik výhodným, že s jedinou malou přestávkou přetrvalo 120 let.
Další osobou, která spojila úřady arcibiskupa pražského a velmistra Křižovníků s červenou hvězdou, byl Martin Medek z Mohelnice (1581-1590).
Stejně jako za jeho předchůdce byl řád hlavním sponzorem husitskými válkami ožebračeného arcibiskupství a tento model se osvědčil natolik, že Medkovi nástupci spojili oba úřady formální personální unií, která definitivně zanikla až v roce 1694.
I přes snahu arcibiskupa a jeho spolupracovníků, jako byl například Jiří Bertold Pontán z Breitenberku (později pomocný biskup pražský), zůstával stav arcidiecéze daleko za ideálem, např. Martin Medek pokračoval v práci svého předchůdce Antonína Bruse.
Za pomoci císaře Rudolfa II. Od počátku 17. Nástupcem Martina Medka se stal Zbyněk Berka z Dubé a Lipé (1592-1606), taktéž křižník, který svolal do Prahy synodu, která měla projednat praktické otázky spojené s dekrety Tridentského koncilu a jejich zavedením do praxe, k němuž konečně přistoupil.
Synody se pravděpodobně účastnil i olomoucký biskup kardinál Ditrichštejn.
V jím nastoupeném směru se snažil postupovat i jeho nástupce Karel z Lamberka (1607-1612), který nebyl příliš úspěšný a pro nemoc arcidiecézi řídil spíše teoreticky.
Lohelius byl jednak přísný askeťa a muž svaté pověsti, jednak nesmlouvavý nepřítel reformace.
Jako arcibiskup pracoval na postupném potlačování Protestantismu a utrakvismu, v roce 1617 nechal zbořit kostel v Hrobě.
Po propuknutí Českého stavovského povstání byl vypovězen z Čech, do Prahy se vrátil až po bitvě na Bílé hoře.
Harracha zastihlo zvolení v Římě (9. listopadu 1622), zde papež Řehoř XV. potvrdil jeho zvolení (6. ledna 1623) a jeho nástupce Urban VIII. jej nejprve vysvětil na biskupa (1624) a poté i jmenoval kardinálem.
V jeho osobě byla obnovena politická vážnost arcibiskupského úřadu, která za jeho předchůdců vybledla ve prospěch olomouckého biskupa kardinála Ditrichštejna.
Harrach se stejně jako on stal významným rádcem Habsburků, nicméně jeho politický vliv se naplno projevil až po Ditrichštejnově smrti.
Ferdinand II. byl tvrdý absolutistický panovník a stoupenec katolické církve.
Po porážce Českého stavovského povstání vedl rekatolizaci v Čechách.
Jako císařský rádce prováděl spolu s Ditrichštejnem provedl závěrečné redakce Obnoveného zřízení zemského.
Stejně jako kardinál Ditrichštejn nesouhlasil s násilnou rekatolizací a vyhánění nekatolíků z Čech a pro svůj postoj nalézal podporu místodržícího knížete Lichtenštejna, ovšem Ferdinand II. i Ferdinand III. vyžadovali tvrdý postup a téhož názoru byli i císařští rádci a papežští nunciové a Harrachovy možnosti zmírňovat císařská nařízení byly velice omezené.
Kardinál z Harrachu se snažil přeuspořádat církevní správu ve své arcidiecézi.
Chtěl obyvatele přivést zpět ke katolické víře nenásilnými prostředky, což ovšem vyžadovalo kvalitně vzdělané kněze, kteří budou zároveň schopnými kazateli.
Proto jednak maximálně podporoval činnost jezuitů a v roce 1635 například založil Svatováclavský seminář.
Na druhé straně s jezuity vedl i vleklé spory, neboť ti si přisvojovali i privilegia, která považoval za svá.
Nárokovali si kupříkladu vrchní správu nad pražskou univerzitou.
Spor se vedl také o přednostní výběr adeptů na kněžství, což zřízení arcibiskupského semináře velice omezilo.
Jezuité jej kvůli tomu účelově očerňovali a obviňovali jej z jansenismu.
Zároveň se se vší autoritou svého úřadu stavěl proti násilí na nekatolících ve své diecézi.
S koncem třicetileté války a uzavřením vestfálského míru zahájil arcibiskup znovu nenásilné rekatolizační úsilí a reorganizaci arcidiecéze, ovšem zároveň rostl vliv těch, kteří požadovali tvrdý postup.
V roce 1649 byly vydány přísné protireformační dekrety, které měl u císaře prosadit pražský generální vikář a pomocný biskup Jan Caramuel z Lobkovic.
Kardinál za pomoci jezuitů dosáhl posléze jejich zmírnění, nicméně k obracení obyvatel pouhými kázáními se už praxe nevrátila a obyvatelé byli k přestupu nuceni i ekonomickým tlakem a vyháněním.
Reorganizaci diecéze zakončil kardinál tím, že prosadil vznik dvou nových biskupství.
Po smrti kardinála z Harrachu byl jeho nástupcem zvolen hrabě Jan Vilém Libštejnský z Kolovrat (1667-1668), který však zemřel dříve, než stihl diecézi reálně převzít.
Převzal ji až další nástupce, benediktin Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka (1669-1675), který pokračoval v konsolidaci hospodaření a správy arcidiecéze.
Došlo k reformě liturgie, opravě katedrály, založení Dědictví svatováclavského a znovuzískání příbramského arcibiskupského zámku Ernestina.
Díky šlechtickým dárcům byly založeny františkánský klášter v Hájku u Hostivic (dnes součást obce Červený Újezd) a karmelitánský klášter v Havlíčkově Brodě.
Další arcibiskupem pražským se stal jedenatřicetiletý hrabě Jan Bedřich z Valdštejna (1675-1694).
Byl to skromný asketa, který se vyhýbal přepychu a akcím společenské smetánky, což mu přineslo oblibu mezi chudým lidem.
Zreorganizoval farní správu, nechal stavět nové kostely, zakládal nové farnosti a kláštery.
V roce 1677 vyšla nová česká bible, připravovaná již jeho předchůdcem.
Velmi dbal o charitativní činnost a zaměřil se též na dosud spíše zanedbávanou oblast péče o zestárlé kněze, kterou dal na starost svému světícímu biskupovi Janu Ignáci Dlouhoveskému.
Během jeho úřadu prudce vzrostlo napětí mezi církví a státem.
Stát zabavoval papežský desátek na vedení války proti Turkům a v roce 1684 začal dlouhý střet arcibiskupa se Zemským sněmem, který začal požadovat zdanění duchovních.
Zuřivý odpor arcibiskupa vůči tomuto požadavku skončil tím, že mu bylo v roce 1693 odebráno volební právo na sněmu.
Arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna zemřel jako jedna z asi sto tisíc obětí morové epidemie, která zasáhla české země na konci 17. století.
Nástupcem se stal hrabě Jan Josef Breuner (1695-1710).
Císař Karel VI. v podstatě zahájil přebudovávání katolické církve ve své říši v služku státu, kterýžto systém dovedl později k dokonalosti Josef II.
Lublinský biskup František Ferdinand Khünburg (1710-1731) byl za arcibiskupa vybrán v roce 1710, nicméně jiné povinnosti a morová epidemie mu umožnily převzít úřad až v roce 1714.
Měl velmi dobré vztahy s vídeňským dvorem, což mu umožnilo mimo jiné zmírnit protireformační politiku a napětí ve vztahu státu s církví.
Zakládal nové farnosti, podporoval vznik nových klášterů a nechal vydat tzv. Pražský katechismus (1722), aby standardizoval a posílil náboženskou výuku.
Prosadil též svatořečení Jana Nepomuckého (1729) a Jana Rudolfa Šporka, svého spolupracovníka pověřeného tímto úkolem, prosadil na post pražského světícího biskupa.
I přes arcibiskupovy politické konexe se na sklonku svého úřadu začal vztah státu a církve zhoršovat.
Začala se projevovat cílená laicizace církevní správy a vídeňský dvůr začal stále více dávat najevo, že církev je zde jako služebník dvora a trůnu, který se musí podřídit především přáním a cílům monarchie.
Nástupcem Khünburga se stal generální vikář a od roku 1711 světící biskup pražský, Daniel Josef Mayer z Mayernu (1732-1733), který byl podle Polce jednou z nejkrásnějších postav na pražském stolci.
Šlo o vynikajícího teologa, kazatele, misionáře a diplomata, který měl přes svůj prostý původ vynikající styky s vídeňským dvorem a i řadou světských úřadů.
Na arcibiskupský stolec však usedal již dosti starý, většinu svého díla v diecézi provedl ještě jako světící biskup pod svým předchůdcem, nebo jako provizorní správce diecéze po jeho smrti.
Nechal vybudovat několik nových kostelů, potvrdil poustevnickou organizaci ivanitů a soustředil se na zajištění dokonalé výuky náboženství na školách a zajištění vzorného života kněží.
Zemřel necelý rok po uvedení do úřadu.
Současnost arcibiskupství a zajímavosti
Novým pr...
tags: #arcibiskupstvi #prazske #konference