Nemají v sobě knihovnické katalogy něco pekelného? A proč si Jorge Luis Borges naopak představoval ráj jako knihovnu? - ptali jsme se Alberta Manguela, spisovatele, esejisty a ředitele Národní knihovny Argentiny.
Oheň očistce i nástavba knihovny jako symbolu
Ano, už asi deset let začínám každý den jedním Dantovým zpěvem. Dnes ráno jsem četl osmnácté canto Očistce, ve kterém Dante prosí Vergilia, aby mu vysvětlil, co je to láska. V tomto překrásném zpěvu Dante rozvíjí aristotelské pojetí, podle něhož duše přirozeně tíhne k dobru, což pro Danta představuje lásku, která podle posledního verše celé Božské komedie „hýbe sluncem i všemi hvězdami“.
Už rok jste ředitelem Národní knihovny Argentiny v Buenos Aires. Je to po tolika textech, které jste o knihovnách napsal, vaše první knihovnické zaměstnání? Ano, jde o mé první zaměstnání v knihovně, pokud tedy nepočítám tu svou, osobní. Vlastně jsem chtěl vždycky být knihovníkem, ale věděl jsem, že k tomu nemám dostatek disciplíny ani inteligence.
V argentinské národní knihovně mi jde především o to, aby se tu lidem pracovalo pokud možno příjemně, aby knihovna nebyla jen kulisou kulturních událostí a aby nebyla ve vleku jedné politické strany jako v minulosti. Má být především institucí, která efektivně slouží svým uživatelům. Žil jste na několika kontinentech a nikdy jste se nehlásil k nějaké národnostní identitě. Připadá mi, že vaše texty krouží okolo knihovny jakožto ideálu, který se nakonec vždycky ukáže být nedosažitelný.
Myslím si, že se tato povídka zrodila z touhy a současně ze zoufalství. Z touhy chápat knihovnu - a sice každou knihovnu - jako možnost, jak dát světu smysl skrze shromažďování zkušeností proměněných ve slova, a ze zoufalství způsobeného uvědoměním, že každá knihovna obsahuje také podvrhy, omyly, falešná svědectví, inkoherence.
Knihovna jako paměť a centrum pro domorodé vědění
V jedné kapitole Knihovny v noci popisujete případ biskupa Juana de Zumárraga, který nechal přivézt na americký kontinent první tiskařský lis a zároveň stál za zničením většiny aztéckého písemnictví. Spíš než o paměti bychom bohužel měli mluvit o zapomnění. Snažím se v naší knihovně zřídit centrum paměti původních národů, ale vůbec to není snadný úkol. Máme zdokumentovaný materiál, ale rád bych našel někoho z domorodých komunit, kdo by centrum řídil.
Ne, naprostá většina knih je dosud ve skladišti v Kanadě. Ve své předposlední knize Cestovatel, věž a červ se věnujete metaforám čtenáře. Myslím, že v sobě mám od každého trochu. Určitě jsem čtenář-cestovatel nebo cestovatel-čtenář, moje knihovna je zároveň mou geografií. Stejně tak jsem bookworm neboli knihomol: knihy doslova hltám, neuplyne den, kdy bych nějakou nečetl. A moje knihovna sice možná není věž, ale určitě je ze slonoviny, materiálu, z něhož je vystavěna brána klamných snů v závěru Vergiliovy Aeneidy.
Čtení jako komunitární akt a význam tištěné předlohy
V jiném vašem textu se píše, že čtení je komunitární akt, a v eseji Poslední stránka říkáte, že „akt čtení stojí na počátku společenské smlouvy“. Každá společnost funguje jako systém vzájemné komunikace. V případě gramotných „společností knihy“ je prostředkem této komunikace psané slovo. A psané slovo je možné teprve díky čtení. Nelze vytvořit systém písemného kódování významů, pokud nemůžeme předem určit, jak bude dešifrován.
Psal jste také o čtenářích, kteří v různých obdobích dějin riskovali vlastní život při četbě zakázaných knih. Právě tehdy, když je vše dovoleno, musíme být co nejostražitější. Za každým povoleným aktem jsou totiž tisíce dalších aktů, které zůstávají ve stínu, ale nadále mají následky. Protože webový obsah existuje pouze v přítomnosti. Nebo, chcete-li, je mimočasový. Žádná elektronická „minulost“ neexistuje. To, co tu jednou bylo a co už tu není, mizí navždy. Naproti tomu tištěná kniha přetrvává, i když je třeba z šestnáctého století, a zatímco ve fyzickém smyslu představuje minulost, v intelektuálním smyslu je současná. Tištěná kniha je časová a jsme to my, čtenáři, kdo ji činí současnou - tím, že ji otevíráme. Webová stránka je však současná vždy a neúprosně.
Elektronické vzdělávací projekty a budoucnost médií
Co tedy soudíte o velkých elektronických vzdělávacích projektech? Každý produkt kterékoli technologie má své výhody a své vady. Palimpsest, jakým je článek na Wikipedii, má určitě svou hodnotu, zároveň mě ale znepokojuje jeho pomíjivá a nejistá povaha. Dokážeme se v budoucnu oprostit od neustálého porovnávání knih s elektronickými médii?
Ano, jsem přesvědčen, že nové elektronické technologie svou uměleckou formu dosud nenašly. Vraťme se na závěr k Dantovi a Borgesovi. Podle často citovaného výroku si Borges představoval ráj jako knihovnu. Ale u Danta jsou i očistec a peklo představeny jako určitý katalog - seznam hříšníků. Metafory, které si volíme, bývají často nedokonalé. Borges mluvil o ráji jako o knihovně proto, že knihovna byla tím, co nejvíc miloval. A zároveň měl za to, že třeba takový ráj, jaký by namaloval El Greco, by pro něj byl peklem přeplněným světci a kardinály.
Alberto Manguel (nar. 1948) je spisovatel, esejista, editor a od roku 2016 také ředitel Národní knihovny Argentiny. Dětství strávil v Izraeli, kde se jeho prvním jazykem stala angličtina, španělsky se naučil až po návratu do Buenos Aires. V šedesátých letech byl jedním z předčítačů slepnoucího Jorgeho Luise Borgese. Z univerzity odešel po prvním ročníku a pracoval pro londýnská a pařížská nakladatelství. Žil na Tahiti, v Anglii, Francii a Kanadě. Společně s Giannim Guadalupim napsal obsáhlou práci The Dictionary of Imaginary Places (Slovník imaginárních míst, 1980). Mezi jeho další knihy patří Dějiny čtení (1996, česky 2007; viz A2 č. 44/2007), Knihovna v noci (2006, česky 2009; viz A2 č. 6/2010) a Cestovatel, věž a červ (2013, česky 2016; viz A2 č.
- Po vydání výboru nejznámějších staroirských textů popisujících legendární plavby do fantastických i reálných míst (tzv. immrama), které doplňuje známá latinsky psaná Navigatio sancti Brendani, vyšel na konci roku 2011 další čtenářsky jistě velmi vděčný přírůstek do ediční řady Memoria medii aevi nakladatelství Argo.
- Zatímco zájem zahraničních badatelů několika posledních dekád o problematiku visiones odpovídá jejich významu v rámci středověké literatury, český čtenář zajímající se o tento fenomén byl doposud víceméně odkázán na překlady populárně naučných prací P. Dinzelbachera, A. Gureviče či J. Le Goffa.
V prvé řadě je tedy třeba ocenit vydání této publikace, jež se tento dlouholetý dluh snaží částečně napravit. Kolektiv autorů (překladatelů) pod redakčním vedením Magdaleny Moravové zvolil k tomuto účelu velmi vhodnou formu antologie. Na základě jednotlivých ukázek, jež pokrývají období od konce 6. do začátku 13. století. Nástin počátků, rozvoje a další recepce vizionářské tvorby v rámci středověké literatury doplňuje základní charakteristika těchto textů a nechybí ani pohled tehdejších církevních autorit na některé otázky, jež vidění svým obsahem nutně vyvolávala.
Publikace prezentuje visiones jako samostatný žánr, avšak samotným výběrem textů jen dokazuje, že jeho ostřejší ohraničení je stále problematické. Zůstává např. otázkou, zda je možné zařadit mezi visiones příběh o Harlechinově armádě, zde nazvaný Walchelinovo vidění, pocházející z pera Oderika Vitala. Tento problém pramení z disproporce mezi nynějším pohledem na fenomén vidění a prizmatem středověkým. Zatímco dobové prameny užívají výrazy visio, apparitio, revelatio či somnium mnohdy v synonymním významu a spíše se ptají po jejich původci.
Seznam pramenů a bibliografie pak odpovídá typu publikace. Vizionářská díla, jejichž výbor obsahuje přibližně dvacet nejznámějších textů, ukazují různorodé pohledy na očistec, ráj i peklo. Někdy se takového vidění mohlo dostat člověku ve spánku.
Závěry o očistci, pekle a ráji podle Danta a Borgesa
V závěru vychází myšlenka, že u Borgesova ráje jako knihovny se jedná o ideál, který miloval; u Danta však ráj, očistec i peklo mohou být pojaty jako katalog hříšníků a míst. Metafory, které si volíme, bývají často nedokonalé. Borges mluvil o ráji jako o knihovně proto, že knihovna byla tím, co nejvíc miloval. A zároveň měl za to, že třeba takový ráj, jaký by namaloval El Greco, by pro něj byl peklem přeplněným světci a kardinály.
