Kroniky vznikaly jako důležité historické prameny, jejichž význam sahá až do antiky a vrcholí ve středověku a raném novověku. Kroniky pochází z řeckého slova chronos - čas a chronika označovala dějepisné knihy; pojem kronika zahrnuje jak prozaické, tak veršované dílo zaznamenávající dějinné události v časové posloupnosti bez snahy o podrobnou příčinnou analýzu.
Globální rozměr kronikářství
Jako historický pramen jsou kroniky cenné především pro období raného a vrcholného středověku. Ale už i v antice vzniklo několik kronik; Atticcius napsal Liber annalis (Kronika) a Africanus vydal Chronografiai (Kronika). Fredegarova kronika z poloviny 7. století je důležitý pramen pro české dějiny; kronika byla sepsána dvěma či třemi kronikáři v letech 613-658. O anglických dějinách do roku 731 informuje Beda Ctihodný v díle Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Církevní dějiny Anglie). Ve vrcholném středověku nastal rozkvět kronikářství; vznik nových států podnítil psaní národních kronik, a tak se objevují významné díla v Evropě i mimo ni, například čínské kroniky a japonská Kodžiki (712).
Kroniky v různých regionech a jejich význam
V Bulharsku se díla stala základem slovanského kronikářství; Isidor ze Sevilly psal Chronikon (Kronika) a doplňoval Historie království Gótů, Vandalů a Svéboů. Další významná díla zahrnují Kosmovu Chronicu Boëmorum (Kroniku českou) a její pokračování ve vyšehradském a sázavském biskupství. Ve světě mimo Evropu stojí za zmínku La primera nueva crónica y buen gobierno (První nová kronika a správná vláda) od Poma de Ayala v Peru; Tajná kronika Mongolů z 13. století, zapsaná mongolštinou s čínským překlady, popisuje genealogii a válečná tažení Čingischána. V Japonsku vznikla nejstarší kronika Kodžiki, sepsaná Óno Jasumarem na příkaz císaře, zahrnující mytologii i dějiny říše.
České kronikářství a Dalimilova kronika
V Čechách se s kronikami setkáváme od počátku 12. století; Kosmova Chronica Boëmorum je jedním z nejstarších. Veršovaná Dalimilova kronika získala velkou popularitu v době protiněmecké nálady a rozvoje českého sebevědomí; je to jedno z nejzajímavějších děl staršího českého písemnictví a vůbec nejstarší historické dílo psané českým jazykem. Podnět k jejímu sepsání vyšel z rodícího se vlastenectví domácí šlechty, která usilovala o posílení moci a vlivu. Autorem kroniky je však nejasný; kronika bývá tradičně nazývána Dalimilovou, ačkoliv autorství vychází z historického omylu způsobeného spojováním s Dalimilem Meziříčským. Významný je poznatek, že českou kroniku psal i samotný jazyk a její próza připravovala cestu k vzniku vypravěčské prózy.
Kronika je strukturována do tří knih a obsahuje řadu veršovaných pasáží; styl je prostý a věcný, což odráží záměr autora sdělovat historické děje bez ornamentiky. Důraz na vlastenectví a odpor k Němcům a cizím vlivům se stává klíčovým rysem díla a prostředkem k posílení národní identity. Pověsti o založení kostelů i erby českých a moravských šlechtických rodů jsou předávány vedle historických faktů; etymologické výklady v textu často vycházejí z Kosmovy kroniky. Přesnost popisu historických událostí není hlavní hodnotou kroniky; autor využívá minulost jako zdroj zkušeností a poučení a vyjadřuje své vlastní názory prostřednictvím úvah a pouček.
Historický dopad a rekonstrukce autorství
Dalimilova kronika se stala zdrojem pro husitské období a později byla využita v politických textech, jako je Cerronské „Krátké sebránie z kronik českých“ k varování před volbou Němce za českého krále. Po husitském období se její význam poněkud vytratil, avšak byla nadále citována humanisty jako Viktorin Kornel ze Všehrd. Na přelomu 16. a 17. století získala znovu význam pro české národní uvědomění; v roce 1620 vyšel její první tisk, avšak po Bílé hoře většina výtisků zničena a kronika na čas upadla v zapomnění. Obnovení národního vědomí přišlo až v 18. století; roku 1786 vyšla znovu knižně a zapůsobila na další čtenáře.
V souvislosti s významnými latinskými kronikami středověku stojí za zmínku Chronicon Aulae Regiae (Zbraslavská kronika), která popisuje dějiny kláštera i dění v Čechách do roku 1338; Krabice z Veitmile a Marignola spolupracovali na latinských kronikách, a Přibík Pulkava z Radenína, spolu s Karlem IV., se podílel na Kronice pražského kostela. Kronika česká Václava Hájka z Libočan vznikla jako reakce na měšťanskou kroniku a byla doprovázena kritikou, kterou později zpracoval Gelasius Dobner.
Fraktály k úvahám a výstavba koncepce
Celá kronika odráží ambice, potřebu národnostního vyjádření a historicko-literární přístup, který umožnil spojení faktografie s literatura. Autor využívá tradiční formu, ale zároveň klade důraz na to, aby čtenář vnímal historii jako živou paměť a zdroj pro současné i budoucí činy. Kronikář často pracuje s úvahami, poučkami a národními ideály, což z Dalimilovy kroniky činí významný milník ve vývoji české literatury a historické reflexe.
Celkově lze říci, že kroniky tvoří síť historických textů napříč kulturami a epochami, které ukazují, jak se lidé vyrovnávali s časem a dějinami a jak tyto texty formovaly i formují národní vědomí a kulturní identitu.
tags: #autorstvi #kroniky #bylo #pripsano #boleslavskemu #kanovnikovi