Máme před sebou příběh otce a jeho dvou synů. Příběh nezodpovědného mladšího syna, který prohýřil vše, co dostal, rozhněvaného staršího bratra a milujícího otce. Mladší syn žádá svého otce o díl majetku, který mu přísluší. Chce se osamostatnit. O jeho motivech nám podobenství sice nic neříká, ale z událostí, které následují, si jeho pohnutky můžeme snadno domyslet. Touží uspořádat si svůj život podle svého, chce jít svou cestou, naložit s majetkem, který dostane od otce, jak on sám uzná za vhodné. Otec mu jeho rozhodnutí nerozmlouvá. Mlčí.
Toto podobenství je vyprávěno jako příběh ze života, takže by se dalo čekat, že otec bude své dítě od takového kroku zrazovat. Ale on nic takového nedělá. Nepředhazuje svému synovi lásku, se kterou ho vychovával, nesnaží se ho zadržet dobře míněnou radou, ani mu neříká, že se rozhodl špatně nebo že měl o jeho budoucnosti jiné představy. A mladší syn nelení a hned po nemnoha dnech zpeněží vše, co dostal. Odchází do daleké země, užívá si rozmařilého života. Z poznámky jeho staršího bratra ve 30. verši se dozvídáme, že otcovo jmění „prohýřil s děvkami“ a podle řeckých slov, jichž je v novozákonním textu použito pro jeho nevázaný život, si můžeme dovodit, že rozházel peníze se sobě podobnými kumpány.
Každopádně i v cizí zemi žije mladší syn z otcova majetku. Tento životní styl je pochopitelně finančně náročný a nedá se udržet dlouhodobě. Přichází to, co přijít muselo. Nakonec utratí všecko a jeho situace v cizí zemi se zkomplikuje ještě víc, když nastane čas neúrody a hladu. Nezbývá nic jiného, než začít pracovat. A je nucen přijmout zaměstnání, které v očích Židů patřilo k nejpodřadnějším. K lehkomyslnému životu připojuje marnotratný syn i odpadnutí od tradice svých předků: vydělává si na živobytí pastvou nečistých zvířat, vepřů. Tak se stále více vnitřně odcizuje svému pravému domovu. Ve službě u cizince také nemůže dodržovat sobotu. Žije v takové nouzi, že začíná vepřům závidět potravu, kterou dostávali. Je méně než vepři, které pásl. Podřadná práce mu nezajistí ani to nejnutnější.
V tak temných barvách je tu vykreslen obraz syna. Je to opravdu ztracený syn. Až na dno bídy musel marnotratný syn sestoupit, aby se začal zamýšlet sám nad sebou. Teprve v této situaci si ztracený syn začíná uvědomovat, co znamenal odchod z otcovského domu. V těžkém okamžiku svého života poznává, jak pravdivá jsou slova žalmistova: „Neboť den v tvých nádvořích je lepší než tisíce jinde.“ Připomíná si, že i nádeníci jeho otce mají dost chleba, zatímco on, syn z jeho domu, žije v bídě a zoufalství v cizině. Rozhodne se vrátit se domů, k otci, a v duchu si skládá slova, která mu řekne: „Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.“
Ale otec mu jeho kroky zcela neodmítá. Vidí ztraceného syna, ještě když byl daleko, a pobízí k návratu: “A jde mu naproti, vlastně nejde, on běží! Ani zbloudilého syna nepřestal milovat. Je mu ho líto.” Objal ho a políbil. Přesto, že tato scéna vypadá jako z hollywoodského filmu, v našem podobenství má hlubší rozměr než jen radost ze setkání - tím, že otec svého syna objal, mu nedal příležitost, aby poklekl na kolena a pokořil se. Syn zůstává synem přes všechno, co se stalo. Avšak otec je zcela jiný, než jak si ho syn představoval. Takový návrat určitě nečekal. Ani teď otec nic neřekne. Stále mlčí…
Otec synovi odpouští bez výčitek a bez podmínek. Ani to není opomení, ale záměr. Ježíš také celníkům a hříšníkům žádné podmínky neukládá. Stačí, že přicházejí do společenství s ním, k jeho stolu. Takto jedná s hříšníky Bůh, a proto s nimi tak jedná i on, Ježíš. Žádné lidské provinění nemůže být větší než Boží milosrdenství. Po setkání se synem jej otec přivede domů a teprve zde poprvé promluví. Přikáže služebníkům, aby syna oblékli do nejlepších šatů, dali mu na ruku prsten, obuli ho a připravili hostinu. I tímto potvrzuje, že synovi zcela odpustil. Slavnostně ho přijímá zpět do nejužšího společenství. „Můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se a je nalezen.“
Na tomto místě končí příběh mladšího bratra a do popředí vystupuje postava staršího. Ve chvíli, kdy se mladší syn vrátil, nebyl starší syn doma. Pracoval na poli. Když se vracel z pole, uslyšel hudbu a tanec. Příčina této hlučné veselice ho ale vůbec nepotěšila, a místo aby se radoval s ostatními z návratu svého bratra, rozhněval se a vůbec nechtěl jít dovnitř. Otec má doma zase už jen jednoho syna. Vypadá to, že s návratem jednoho ztratí druhého. Ale otec reaguje stejně jako u mladšího - vychází ven a zve ho domů. Starší syn ho však zahrne výčitkami. Už řadu let otci slouží a nikdy neporušil žádný jeho příkaz. Přitom mu otec nevystrojil nikdy ani malou hostinu. Cítí se podveden a oklamán. Myslí si, že jeho bohabojný život zůstal bez odměny, zatímco život nezvedeného hejska byl odměněn velikou hostinou. Nerozumí svému otci a nechápe jeho milosrdenství. Sám nikdy nepochybil a neví, co je to být ponížen, odcizen a umírat hlady. Tato část podobenství byla v Ježíšově době polemikou proti farizeům, kteří věřili, že si spásu lze zasloužit svědomitým dodržováním přikázání Tóry.
Podobenství o marnotratném synovi ukazuje, že cesta do otcovského domu nemusí být snadná a přímočará. A mohli bychom dokonce říct, že v každém z nás je něco z obou těchto synů. V jednu chvíli jsme s otcem a plníme jeho vůli, jindy se mu vzdalujeme svými touhami a pošetilými rozhodnutími a bloudíme po dalekých končinách. A on mlčí a trpělivě čeká na náš návrat. Podobenství o marnotratném synu, které je pokládáno za „perlu“ v novozákonních textech, by se také mohlo nazývat podobenstvím o milujícím otci nebo o milosrdné lásce. Toto podobenství představuje dvojí děj, dvojí životní cestu, které se střetávají v osobě otce. Proto celé vyprávění dosahuje dvojího vrcholu.
Dvojí tvář otce a poselství pro čtenáře
Nedělat z otce pouhého zákonodárce, ale milujícího Otce, který přijímá a odpouští bez podmínek, je klíčovým poselstvím podobenství. Nemusí být řečeno, že starší syn reprezentuje lidi, kteří usilují o spravedlnost podle lidského měřítka, zatímco mládě touží po volnosti; oba potřebují pochopení Otce. Kristus miluje každého člověka, nejrůznější typy lidí. Zvláště mu byli blízcí lidé na okraji společnosti: celníci a hříšníci. Miloval je nikoli pro své sociální smýšlení, ale právě proto, že jiní jimi pohrdali, přičemž tito lidé v jedné věci vynikali nad „spravedlivými“ - byli si vědomi svých nedokonalostí a hříchů.
Podobenství poukazuje na lásku a odpuštění jako důsledek Kristova velikonočního tajemství: jeho smrti a vzkříšení. Přijetí syna, odpuštění a s tím spojené potlačení vlastní ješitnosti a egoismu je možné a smysluplné jen v návaznosti na Krista a jeho oběť. Podobenství o marnotratném synu je označováno za nejkrásnější v Novém zákoně a bývá nazýváno evangeliem v evangeliu pro živost a výrazné vylíčení Božího milosrdenství.
V podobenství vystupují tři postavy: mladší syn, který odchází z domu (verše 11-13), žije v cizině (14-16) a kajícně se vrací domů (17-20). Celý děj začíná konstatováním, že jeden člověk, otec s velkým jměním, měl dva syny, které miloval stejnou otcovskou láskou. Starší byl pracovitý a zakládal si na své počestnosti a dobrých vlastnostech. Mladší byl veselé povahy, vyhledával nejrůznější přátele, byl lehkomyslný, náchylný k zahálce a marnivosti. Časem dozrál v přesvědčení, že rodný dům je mu těsný, že chce být svobodný, být sám sebou - a ne někým, koho řídí otec.
Jeho vnitřní konflikt je dramatický, ví, že musí odejít, ale vnímá i svou závislost na otci. Činí rozhodnutí, aby unikl z tohoto vnitřního dilematu, aniž by přemýšlel o všech důsledcích a aniž by pomyslel na svůj budoucí osud. Mládí se zde pojí s nezralostí a nezodpovědností. V tomto „stavu“ předstupuje před otce a žádá o svůj podíl. Za této situace se již projevuje otcovo milosrdenství, protože mladší syn se takto dopouští neposlušnosti vůči otci: bez jeho svolení chce opustit domov a žádá pro sebe výhody. Pro takové syny platilo ustanovení Páté knihy Mojžíšovy…
Otec sice plní synovo přání, jako by jeho dítě vše určovalo a mělo celou situaci „pod kontrolou“, ale přitom cítí zármutek a bolest. Jedná se o bolest ze synova odchodu, s tím se počítá, ale otce bolí, že syn vnímá svůj domov jako místo, kde není pochopen, kde se cítí uvězněn, kde se nemůže plně rozvinout. Otec si uvědomuje, že „ztrácí syna“, vnímá jeho odchod jako cestu smrti vzájemného vztahu lásky, kterou s bolestí přijímá.
Do popředí vystupuje viny a pokání. Mladší syn vstoupí na cestu domů s vyřčeným prohlášením a předsevzetím: odloučení od minulosti a žádost o odměnu; avšak otcův postoj zůstává milosrdný a plný těsného napětí lásky. Nakonec však otec končí scénu radostným vyhlášením a konkrétními gesty, které potvrzují plné přijetí a odpuštění: oblékni ho nejlepšími šaty, připrav prsten, obuv, vykrmené tele a hostina. Tím se ukáže plná legitimita syna v rodině.
tags: #b #podobenstvi #o #marnotratnem #synu #lk