Jako západní buddhistická jeptiška se cítím velmi šťastná, že jsem žila v Koreji a učila se v této tradici po mnoho let. Se stovkami let zkušeností si korejští bhikšunisté zavedli systematický a efektivní způsob výcviku nových jeptišek. Začínají obdobím nováčka, postupují do škol pro studium súter a pokračují dále rozjímání sály nebo jiná povolání dle vlastního výběru. Porozumět korejskému buddhismu a klášterní život, je užitečné mít na paměti, že mnoho vlivů, které překračují tisíc let, přivedlo buddhismus tam, kde je dnes. Patří mezi ně pětset let konfuciánského práva a také taoismus, šamanismus a animismus, které se dodnes praktikují v mnoha chrámech.
Komunity jeptišek jsou nezávislé na mniších, i když někdy sídlí na stejné hoře. Mniši a jeptišky se však mohou účastnit formálních obřadů, společných akcí, proslovů Dharmy, obřadů svěcení a pohřbů společně ve velkém chrámu. Čas od času se opati a abatyše scházejí na každoročních školeních a diskusích o událostech v jejich chrámech. Kromě těchto případů sdílení žijí jeptišky oddělené, soběstačné životy s vlastními podporovateli, školícími školami a rozjímání sály, v tisících chrámů různé velikosti od malých pousteven až po velmi velké chrámy. Mají dokonce své vlastní mistry bhikšuni a „rodinné“ linie.
Mniši a jeptišky mají podobný životní styl, chrámové organizace, roucha, školy súter a rozjímání sály, i když čtyřleté sútrové školy jeptišek jsou rozvinutější než školy mnichů. Z tohoto důvodu mniši obecně projevují úctu k jeptiškám, zvláště těm, které jsou starší nebo mají vyšší postavení než oni sami. Linie korejských bhikšunisů není zcela jasná. Nedávno, když jsem pobýval v chrámu Chon Yong Sa v Soulu, objevil jsem jeho starou historii se seznamem nepřerušené linie abatyší. Královna Son Tok založila chrám před 1,350 lety, kdy se ona, její rodina a služebnictvo stali bhikšunis a sídlili zde. Také v chrámu Chong Yarng Sa v Soulu dodnes pokračuje nepřerušená linie bhikšunisů. Záznamy v buddhistických knihovnách odhalují popisy raných svěcení ještě před tímto obdobím a vyprávějí o přenosu korejského svěcení bhikšuni japonským mniškám.
Bylo také předáno mnoho příběhů o různých královnách, z nichž mnohé se staly bhikšunis, a jejich velkých dílech na podporu Dharmy. Starší jeptišky mluví o svých učitelích a jejich učitelské linii a některé jeptišky byly v posledních padesáti letech považovány za velké mistry, i když se o jejich učení nebo životě píše jen málo. Jeden velký bhikšuni mi řekl: „Jestli se někdy staneš osvíceným, nedej to nikomu vědět, protože budeš muset strávit zbytek života tím, že to budeš dokazovat.“
Často je nám řečeno, abychom o své praxi příliš nediskutovali, ale nechali ji vykvést v našich jasných a soucitných činech. Měli bychom se svěřit pouze důvěryhodnému učiteli, který může vést naši praxi a jednání, abychom nebyli chyceni myšlenkami a zkušenostmi ani osvícení. V dnešní době jsou ti nejstarší bhikšunité obecně dobře známí. Předsedají hlavním rituálům a svěcením a jsou mistry svých linií nebo hlavami velkých chrámů, škol súter, popř. rozjímání haly. Někdy jsou prostě známí jako oddaní, oddaní bhikšuni a mohou nebo nemusí mít výjimečné schopnosti.
Ne všichni starší bhikšuniové mají mnoho žáků, ale obvykle jsou součástí velké „rodiny“ s mnoha mladšími jeptiškami, které následují v jejich stopách. Školení nováčka trvá od šesti měsíců do jednoho roku. Během této doby žena ještě není jeptiškou. Její hlava není oholená - i když má vlasy ostříhané nakrátko - a může kdykoli opustit chrám. V tomto období má možnost vybrat si svého učitele, i když to často udělá krátce před vysvěcením. Některé ženy však přicházejí s vědomím nebo oddaností učiteli v tomto nebo jiném chrámu. Během těchto prvních šesti měsíců není její výcvik v rukou učitele, ale v rukou vedoucího kuchyně nebo jiných starších jeptišek, které ji provázejí obdobím nováčka.
Poté, co se naučila základní zpívání a klášterní chování a denně podstoupila dlouhá období klanění a pokání, je testována asi jeden měsíc. Potřebuje mít zdravotní průkaz a je kontrolována na fyzické potíže. Kromě toho je zkoumána její osobní historie; pokud je v tom nějaká zásadní chyba, nesmí se stát jeptiškou řádu Chogye. Během tohoto příštího roku slouží svému učiteli a připravuje se na zkoušku ke vstupu do školy sútry, ke které potřebuje znát některé čínské znaky a zapamatovat si základní texty jako např. Upozornění pro začínající studenty. Napsal ji před dvanácti sty lety mistr Chinul (Bojo-kuksa) a učí mnichy i jeptišky disciplíně nově vysvěceného klášterní: jak chodit, jednat a mluvit s ostatními; důležitost úcty ke svým seniorům a pomoci svým juniorům; a tak dále.
Jak mniši, tak jeptišky založili vysoké školy, kde vysvěcení trénují a studují. Strávil jsem pouze jeden rok v chrámu Un Mun Sa, kde je můj učitel Myong Song Sunim již dvacet let abatyší a docentem. Zde jsem zažila složitý, ale inspirativní komunitní život 250 jeptišek. V Koreji existuje pouze pět hlavních škol súter, každá se 150 až 250 jeptiškami, i když existuje několik menších. Pokud se jeptiška nedostane do jedné z hlavních sútrových škol, kde je obtížné být přijata, může jít do menší sútrové školy nebo zkusit vstoupit o rok později, poté co absolvuje další školení od svého učitele.
Školení ve školách sútry je přísné. Studenti jedí, spí a studují v jedné místnosti. Jejich hlavní učitel přednáší asi tři hodiny denně, přičemž jeptišky sledují text čínskými znaky, což vyžaduje několik hodin přípravy. Speciální přednášky dharmy pořádají každý týden hostující učitelé spolu s různými dalšími naukami v umění, jazycích a hudbě. Kromě toho je naplánována pracovní doba na dvě až tři hodiny denně, během nichž se jeptišky starají o zeleninové zahrady; sklízet, nakládat, sušit a skladovat potraviny; nebo vařit pro komunitu.
Jeptišky v posledním ročníku na školách súter jsou v pozici autority a vedou mladší jeptišky. Strava je vegetariánská, jednoduchá, ale výživná a často podávaná atraktivně. Starším řádovým sestrám je nabídnuta trochu jiná strava, která je méně pálivá a slaná, a nemocným se podle potřeby podává speciální strava. Jeptišky také dělají práci, která přímo přispívá společnosti, přičemž každá jeptiška vybírá roční projekt.
Někteří pracují v sirotčincích, domovech důchodců, nemocnicích nebo odpovídají na hovory na telefonní horké lince, zatímco jiní vytvářejí informační bulletiny, knihy dharmy a brožury. Několik jeptišek pracuje v buddhistickém rádiu, kde denně vysílají buddhistické zprávy, hudbu, zpívání a přednášky o dharmě. Jiné jeptišky pracují v nedělních školách a letních pobytech pro děti nebo berou děti z dětských domovů nebo seniory z domovů pro seniory na výlety. Ačkoli jsou tyto školicí školy súter považovány za buddhistické univerzity z hlediska jejich stipendia, jsou něčím víc.
Jeptišky se učí být zdravými, velkorysými lidmi, jejichž vlastnosti ve společnosti často chybí. Učí se nejen nosit hábit, jak jíst a tak dále, ale také jak komunikovat s ostatními. Zkrátka se učí, jak být spokojené a šťastné jako jeptišky. Není možné se izolovat, protože jeptišky se musí v komunitním životě neustále stýkat. Někdy jsou jejich interakce bolestivé, ale díky těmto zkušenostem jeptišky vědí, že budou více chápat ostatní.
Jeptišky se staly velmi nezralými lidmi se spoustou obav a nerealistických představ klášterní život, k tomu, abychom se stali otevřenějšími, přijímavějšími a ochotnějšími naslouchat druhým a jednat s nimi. Rozvíjejí oddanost komunitě jako celku a v jejich tvářích je vidět, jak se formuje soucit a moudrost. Dostatek času na rozjímání ve školách sútry chybí. Jeptišky se většinou účastní ranních, poledních a večerních bohoslužeb Buddha Hala. Při různých společných aktivitách se učí být všímaví i bez dlouhých hodin rozjímání.
Hodiny zpívání a studia Dharma učení pomáhají uklidnit a prohloubit mysl; přesto věřím víc rozjímání zvýší jejich přehlednost v každodenním životě. Škola sútry, kterou jsem navštěvoval, měla hodinu rozjímání v denním rozvrhu, ale přišlo jen pár jeptišek. Když jsou mladí a zaneprázdnění, nedoceňují hodnotu této praxe. Ani s tím nejsou řádně seznámeni, i když o tom hodně čtou. Ani absolvent buddhistické univerzity se tedy možná nenaučil přemýšlet studna. To je docela nešťastné, ale běžné.
Jeptišky také musí sloužit starším sestrám a jejich učitelům. Poskytováním toho, co jejich učitelé požadují nebo vyžadují, si jeptišky vypěstují pečlivý přístup k ostatním. Oceňují tuto učební situaci, která jim pomáhá rozvíjet respekt a soucit a snižovat aroganci a tvrdohlavost. Občas jsou nálady krátké a lidé se náhle opravují, ale jeptišky se učí takové chování tolerovat. Neviděl jsem často velké spory, i když jsem viděl jeptišky, jak se chovaly špatně. V tom případě jsou předvedeny před shromáždění jeptišek, kde musí činit pokání nebo alespoň vysvětlit své chování.
Viděl jsem jeptišky demonstrovat proti názorům starších. K tomuto vývoji v posledních letech přispívá individualita mladých jeptišek a slábnoucí disciplína. Jak se komunity rozrůstají, je pro pár učitelů obtížné kontrolovat velké množství studentů. Po čtyřech letech výcviku v vinaya a při přípravě na vysvěcení bhikšuni, jeptiška absolvuje školu sútry a přijme bhikšuní svěcení. S více ženami, které ordinují a zůstávají mnichy než muži, ženy sangha je v Koreji silná. Zdá se, že toto posílení jeptišek nějak ohrožuje mnichy, takže pro kontrolu situace jsou na bhikšuni uvalována nenápadná, ale neustálá omezení.
V rámci řádu Čogje vytvořili bhikšuni z vlastních zdrojů podřád vyšších jeptišek, jejichž úkolem je uvědomovat si velké problémy a trhliny v jeptiškách sangha, rychle řešit problémy a pracovat v souladu s ostatními větvemi řádu. Bhikšuni však nezastávají žádné významné pozice v ústředí řádu Čogje a nemohou tam přednášet jako v minulosti. Spoléhají na dobré vztahy se staršími mnichy, aby byl jejich hlas slyšet. I když některé jeptišky studovaly vinaya značně, oni ještě neudělali postgraduální školu pro vinaya studia jako mnich mít.
Chrámová pravidla a klášterní kromě toho jsou zdůrazněny pokyny vinaya. V rozjímání sály nebo školy súter v Koreji, mniši a jeptišky neporušují žádná velká pravidla a jen zřídka porušují i ta menší. V rámci komunity žijí velmi opatrně. Jak se však země a chrámy stávají silnějšími a bohatšími, korupce na některých úrovních je nevyhnutelná. Více korejských mnichů a jeptišek cestuje do zahraničí a zprávy o jejich chování nebyly vždy pozitivní.
Když jsem před mnoha lety poprvé přijel do Koreje, chrámy byly extrémně chudé. Potřebovali jsme každý den pracovat, abychom měli dostatek jídla, a vážili jsme si a sdíleli těch pár šatů, které jsme měli. Také jsme si vážili svého rozjímání hodně času. Protože mniši se starali o komunitní život a vážili si svých učitelů a učitelů sangha, pravidla nebyla často porušována. Během rozjímání sezón, disciplína v rozjímání haly je velmi silný.
Jako ve všech korejských chrámech, ty v rozjímání haly vstávají velmi brzy, obvykle kolem 2:00 nebo 3:00, dokud nejdou spát, což může být 10:00 nebo 11:00, mají minimální osobní čas. Po absolvování školy sútry si jeptiška může vybrat život v zemi rozjímání hala. Přibližně čtvrtina těch, kteří navštěvují školu sútry, se jimi stane rozjímání jeptišky po ukončení studia. Většina jeptišek se rozhodla žít v malém chrámu se svým učitelem, stát se abatyší ve svých vlastních chrámech nebo absolvovat postgraduální kurzy na velké buddhistické univerzitě. V Koreji je nejméně deset velkých rozjímání sály, z nichž každá má padesát až sto jeptišek a asi patnáct středních rozjímání sály s deseti až třiceti jeptiškami.
Koná se také mnoho malých setkání s několika jeptiškami, které společně meditují. Často se nachází v krásných oblastech rozjímání sály mohou být součástí velkého chrámu jeptišek nebo blízko velkého mnišského chrámu. Pokud ano, je hala v klidné oblasti daleko od návštěvníků a turistů. Existují dva hlavní rozjímání období - v létě a v zimě - každé trvá tři měsíce a na jaře a na podzim jsou dvouměsíční „mimo sezónu“ ústupy. Nejvíce velký rozjímání sály jsou otevřeny celoročně a kontinuálně v nich zůstávají a cvičí ti nejnáročnější.
V rozjímání sálové jeptišky střídají sezení po dobu padesáti minut a chůze po dobu deseti minut, s tříhodinovými sezeními před svítáním, ráno, odpoledne a večer. Základní disciplína rozjímání sálu se rozhoduje na schůzi na začátku ústupu. V této době, rozjímání sálové jeptišky si také vybírají, kdo bude vedoucím sálu, a přidělují další pracovní pozice, které udržují chrám v dobrém fungování.
Jeptišky sedí v pořadí podle seniority, podle počtu let, kdy byly vysvěceny. Hlava rozjímání hala má na starosti školení mladších řádových sester. Jestli s ní má problém nějaká mladší jeptiška rozjímání, jde k této jeptišce, která jí buď pomůže, nebo ji vezme za mistrem. Téměř všechny rozjímání sály jsou spojeny s hlavním chrámem, kde je mistr. Na začátku rozjímání sezóny a jednou za dva týdny se jeptišky zúčastní přednášky tohoto mistra nebo si poslechnou nahranou řeč, pokud nemohou jít.
Den před přednáškou se jeptišky koupou a starají se o své osobní potřeby. Dělají všechny domácí práce, které je třeba udělat, a občas si odpočinou nebo jdou na procházku do hor. Poté, co si následující den poslechli řeč Dharmy, pokračují v ní rozjímání plán. Dny plynou velmi rychle a člověk zjistí, že čtyři nebo pět hodin spánku stačí. Pokud se objeví ospalost v rozjímání, člověk opraví držení těla a dál pilně cvičí.
Spolu s rozjímáním některé jeptišky mohou během přestávek zpívat nebo se klanět jako pokání. Polštáře v sále jsou rozloženy velmi blízko u sebe, s jeptiškami čelem ke zdi při meditaci. Dělají a koan praxe. Zde jeptiška dostává a koan od mistra a pracuje s ním po celý život. To se liší od japonského zenu, kde člověk prochází řadou koanů, které otevírají mnoho aspektů toho jednoho. V Koreji pracují s tou, která otevře mnoho aspektů ostatních.
Mysl jeptišky by se neměla připoutat ke slovům nebo dějové linii koan. Tímto způsobem se dostává k podstatě. Někteří učitelé dávají koan: „Co je?“ nebo „Co je to?“ Jinými slovy: „Co je to za mysl? Jak tomu říkáme já nebo já?“ Každý doprovází příběh koana doufejme, že člověku zůstane hádanka nebo hlubší smysl.
Pojmy řeholnice, řeholní sestra, řádová sestra a i jeptiška jsou dnes brány jako synonyma, která vyjadřují jednu a tutéž osobu. Jeptiška, ačkoli se dnes toho výrazu také užívá pro řádové sestry, původně vznikl zkomolením slova mniška. Mnišky mohou a nemusí být řádovými sestrami a ne všechny řádové sestry jsou mniškami.
Některé řády mají mnišské i nemnišské větve. Dále existují mnišky mimo řeholní společenství nebo i mimo křesťanství - např. Existují tedy řády, ve kterých jsou pouze mniši/mnišky (např. benediktinský), pak jsou řády, které mají své mnišské i nemnišské větve (např. Kazatelský řád neboli dominikáni). Všichni to jsou řeholníci/řeholnice, protože svůj život žijí podle určité řehole. Pak jsou ještě mniši/mnišky, kteří žijí usebraným a asketickým způsobem života, ovšem nejsou součástí žádného řádu, nežijí v klášterech (žijí např. v poustevnách). Dalo by se tomuto tématu věnovat daleko více do hloubky, obávám se však, že by to vydalo na knihu.
- Od byznysu k poslání Sestra Kate, občanským jménem Catherine Meeusenová, zrušila vlastní poradenskou firmu a přestěhovala se do Kalifornie, kde založila neziskovou organizaci zaměřenou na doručování konopí vážně nemocným lidem.
- V roce 2014 se z neziskového družstva stala firma a Kate tak mohla propojit své znalosti z prostředí konopného podnikání s hlubokým osobním zaujetím pro trvale udržitelné zemědělství, přírodní léčbu a propojení žen s přírodou.
- Sestry z údolí (Sisters of the Valley) začaly plně fungovat v roce 2015, kdy Kate začala na své farmě zaměstnávat i další „sestry“ - ženy, které věří v léčebnou moc konopí a chtějí pracovat a žít v lokální, ekologicky provozované a soběstačné komunitě.
Sestry pracují na farmě v kalifornském okrese Merced, kde vzniká řada léčebných přípravků na bázi konopí a dalších bylin. Oblékají se do vlastnoručně šitých závojů a dlouhých tmavých šatů nebo sukní. V současné době pracuje na farmě devět žen, z nichž čtyři zde i žijí. Další příznivkyně má tento neortodoxní řád například v kanadském Torontu nebo na Novém Zélandu. Žádná ze sester nepatří k úředně uznaným náboženským řádům, v nedávné době však komunitu rozšířila jedna bývalá jeptiška.
Sestry z údolí jsou novodobé následovnice středověkého řádu bekyň, rozšířeného hlavně na území dnešní Belgie. Jeho příslušnice byly od zhruba 11. století známé jako léčitelky, které zásobovaly komunitu bylinnými léčivy a později čelily obviněním z čarodějnictví. Dnešní kalifornské „bekyně“ pracují především s léčebným konopím a usilují zbavit tuto bylinu stigma. Na rozdíl od svých předchůkyň sestry skládají slib. „Nejedná se ale o závazek k řádu nebo bohu, spíše o slib dodržování určitého životního stylu,“ vysvětluje Kate.
„Nevěříme ve slib chudoby, ale věříme v prostý styl života. Skládáme slib cudnosti, nejedná se však o celibát, ale o oddělení sexuality od práce a fungování řádu. Přísaháme, že budeme usilovat o soulad s měsíčními cykly, a zavazujeme se také ke službě potřebným.“
Součástí sortimentu Sester z údolí jsou rozličné masti, balzámy, tinktury a výtažky, ovšem jejich dodání je v současnosti možné pouze v rámci Spojených států. Všechny produkty jsou vyráběny v souladu s měsíčním cyklem, jenž podle sester zesiluje jejich léčebný účinek. Obřad novoluní označuje začátek každého nového výrobního cyklu, který trvá dva týdny.
„Provádíme rituály, za které by nás před sto lety bez váhání upálili na hranici,“ směje se Kate. Striktní dodržování měsíčního cyklu rozhodně není bráno na lehkou váhu. Kvůli velké poptávce vyrábějí sestry i mimo dvoutýdenní plodné období, protože ale věří v zázračnou sílu Měsíce, prodávají tyto výrobky se slevou.
Ženy, jež mají zájem stát se členkami společenství, musejí se skupinou pracovat nejméně dva roky. Po uplynutí této zkušební doby buď požádají o oficiální přijetí do řádu samy, nebo jsou k tomu vyzvány některou ze služebně starších kolegyň. „Všechno probíhá spontánně a přirozeně. Stejně jako bekyně věříme, že pokud se u nás necítíte dobře a nezapadnete, můžete odejít - se ctí a bez výčitek.“
Nástupní mzda je pouhých čtrnáct dolarů za hodinu, ale zaměstnankyně jsou placeny i za čas, který věnují společenskému aktivismu a politické činnosti. Sestry jsou zavázány věnovat každý týden alespoň několik hodin práci s místní komunitou a jejími politickými zástupci. Důvod je jasný: „Věříme, že konopí i politika by se měly kultivovat lokálně.“
Sestra Kate je nadšená z rozmachu ženského aktivismu v konopném sektoru i dalších oblastech a na vlastní kůži pociťuje rozdíl oproti světu korporátního byznysu, kde dominují muži. „Ambiciózním ženám, které se chtěly osamostatnit, nezbývalo než pracovat jako kosmetická poradkyně,“ dodává. Konopný sektor podle jejího názoru přitahuje řadu silných žen a dává jim možnost seberealizace. „Důkazy o léčebných účincích konopí jsou přesvědčivé, tudíž mám hodně sníženou toleranci vůči hlupákům pod čtyřicet.“
Ignorantství u mladých netolerujeme. „Pokud vám ještě nebylo čtyřicet a patříte mezi odpůrce legalizace, jste příliš mladí na to, abyste si dokázali vytvořit názor na základě skutečných faktů. Nic vás nebolí, přečetli jste málo knih a studiu konopí jste nevěnovali dostatek času. Jenom nám ukazujete svou vlastní omezenost a já vás zdvořile žádám, abyste mou farmu opustili.“
Sestry z údolí bývají často označovány jako ekofeministické náboženské hnutí a zakladatelka řádu se tomuto škatulkování nebrání. Stejně jako mnoho dalších organizací i jednotlivců se členky komunity snaží žít v souladu s přírodou. „Trochu se stydíme za to, že konopí skladujeme v plastových dózách. Výhledově bychom chtěly přejít na plasty a tkaniny z vláken technického konopí. Už několik let přecházíme na kompletně veganský způsob života.“
Pokud jde o vizuální doprovod článku, mohou infografiky ukázat strukturu škol sútry a rozjímání sálů, mapu hlavních klášterů v Koreji a přehledný časový rámec výcviku bhikšuni; vybrané snímky by měly ilustrovat postupy výcviku, rituály a každodenní činnosti komunit.
Temná stránka korejské posedlosti vzděláváním
Celkově článek zobrazuje hlubokou kořist ženské duchovní cesty v Koreji, její historické linie, současné formy organizace a praktické dopady na životy žen, které hledají nejen duchovní rozvoj, ale i zodpovědné a sociálně angažované působení ve společnosti.