Existence např. dinosaurů je podle Bible možná. Ale zároveň to vypadá tak, že svět je starý jen 7 000 let (to je odhad ze součtu věků biblických postav). Text, kterého se týká první otázka, je na samém začátku Bible, v knize Genesis, jiným jménem v První knize Mojžíšově. Knih Mojžíšových je celkem 5, a tvoří nejdůležitější část Starého zákona, a to jak z pohledu křesťanské, tak i židovské teologie. Existují dva základní kánony - skladby knih Starého zákona. Palestinský kánon vznikl po zničení Jeruzalémského chrámu římskými legiemi v roce 70. Má být vlastně jakousi náhradou za židovský chrám. Ten se skládal z předsíně, svatyně a velesvatyně. Podle toho jsou řazeny i knihy: mudroslovná literatura, prorocké knihy, 5 knih Mojžíšových. Z toho je patrné, že 5 knih Mojžíšových má největší význam, nahrazují velesvatyni, místo kam směl vstoupit jen velekněz a jen při některých příležitostech. Alexandrijský kánon byl sestaven jakoby historicky, to znamená, že 5 knih Mojžíšových je na začátku, protože se týkají minulosti. Mudroslovné knihy jsou druhé, protože se týkají přítomnosti. Knihy proroků jsou potom na konci, protože se týkají budoucnosti. Ovšem toto dělení nijak nezohledňuje dobu vzniku jednotlivých knih. A tento kánon převzali i křesťané. Dotýká se totiž více myšlenek křesťanství, které vidí ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista zcela výjimečný okamžik dějin. Nicméně není to skutečné historické dělení. Knihy nejdou za sebou podle doby vzniku, ani podle určitého pohledu na jejich teologii. Další důležitou věcí je, že nejen celý Starý zákon, ale také Nový zákon musíme chápat, pokud ho chceme správně pochopit, v souvislostech doby, ve které tyto spisy vznikly.
5 knih Mojžíšových jsou skutečně velmi starými texty, a právě proto používají prakticky výhradně jen mytologickou literární formu. Slovo mýtus ale v Bibli nesmíme chápat jen jako synonymum k slovům pověst nebo báje. Jde totiž o zcela zvláštní myšlenkový model, který používá zvláštní vyjadřovací formy. Dnes jsme zvyklí vše hodnotit podle kritického myšlení, vše měřit a porovnávat s jinými poznatky. Ale toto naše myšlení starověcí spisovatelé neměli. Chtěli-li vyjádřit nějakou myšlenku, opsali ji smyšleným příběhem. Uvědomme si, že sám Ježíš, když učí své posluchače, používá podobenství. A tak i Starý zákon je vlastně takovým podobenstvím. Proto je i celý příběh o stvoření světa (1. kapitola Genesis) jedno velké podobenství. Pojednává o historickém faktu, že Bůh stvořil svět, ale zároveň zdůrazňuje několik dalších velmi důležitých teologických myšlenek.
V celém Starém zákoně můžeme narazit na to, že byl Izrael ohrožován a také zotročen Babylónem. Text knihy Genesis je vlastně ideologickou obranou před babylónským nebezpečím. Popisuje totiž stvoření světa podobně jako babylónská báseň Enuma eliš. V té se vypráví o tom, jak spolu zápasily dvě bájné obludy, jejich krev smísil bůh s prachem a v sedmi dnech z toho vytvořil zemi, rostliny, zvířata, lidi. Židovský spisovatel používá stejný základ: Bůh tvořící v sedmi dnech. Ale celé jeho vyprávění má jinou nosnou myšlenku, a sice že Bůh vše tvoří z lásky a jako dobré. Za každým dnem svého díla v první kapitole knihy Genesis Bůh vidí, že jeho dílo je dobré. V Babylónském náboženství byl sedmý den dnem nebezpečí. Nikdo nesměl pracovat atp., aby se mu něco nestalo. Oproti tomu je v židovském pojetí sedmý den dnem odpočinku, který dal Bůh lidem. A vůle Boha, aby lidé odpočívali a měli prostor pro chválu Boha, je ukázána tím, že i Bůh sedmého dne odpočinul. Všimněme si také jednoho detailu, nikde v této zprávě nenajdeme, že by Bůh stvořil čas. To neznamená, že čas nebyl stvořen, ale ukazuje to na to, že v době vzniku spisu neexistovalo takové pojetí času, jaké máme dnes. To je vlastně jedním z přínosů židovství a křesťanství do světových dějin.
Ve všech pohanských zemích byl ve starověku čas vnímán jako kruh. Tento kruh začínal stálým opakováním sedmi dnů a plynul od narození k smrti. Z výše uvedeného vyplývá, že nemůžeme zprávu o stvoření chápat jako historický text podle dnešních měřítek. Lidé ve starověku mysleli jinak, a tím, co my dnes považujeme za faktický popis událostí, opisovali hlubší souvislosti. Bible tedy není kronikou lidstva. Z teologického hlediska proto můžeme jen potvrdit závěry moderních přírodních i humanitních věd, jako je paleontologie, biologie, historie ap. Jediné, na čem teologie trvá, je, že svět byl stvořen Bohem a že byl stvořen jako dobrý a z Boží lásky. Při srovnání s poznatky ostatních vědních oborů lze tedy říci, že základní věcí, kterou Bůh stvořil, je čas. Čas, ve kterém se nejen odehrávají dějiny lidstva, ale ve kterém se svět také vyvíjí. Jinak řečeno, Bůh stvořil svět, aby se vyvíjel - zasadil do něj princip evoluce. Některé formulace této myšlenky mluví také o evoluci jako stvořitelském díle Boha. Tato úvaha by mohla být snadno napadnutelná tím, že v sobě obsahuje deistický princip. Tedy že Bůh stvořil svět tak, aby fungoval, ale už do něj nezasahuje. Zde je ale třeba si uvědomit, že křesťanské teologii toto pojetí neodporuje, protože zcela evidentním a výjimečným zásahem Boha do dějin světa je vtělení, narození, dílo, smrt a vzkříšení Ježíše Krista. Ale i přesto Bůh stále zasahoval do dějin, a to skrze izraelský národ, který se snažil plnit jeho vůli, tak ze stejného důvodu i skrze církev. Proto je Kristus i cílem světa. Křesťané jsou svou vírou vázáni k tomu, aby se otevřeli Boží milosti - Ježíši Kristu. To znamená, aby se snažili napodobovat život a jednání Ježíše Krista. A tím se stávají pomocníky Boha při jeho řízení světa. Nesmíme ale zapomenout, že veškerá iniciativa leží pořád na Bohu, a lidé mu jen odpovídají. Proto sebelepší jednání křesťanů není samospasitelné.
Příběh o Adamovi a Evě ve 2. a 3. kapitole knihy Genesis představuje koncept prahříchu. Jména Adam a Eva - z prachu stvořený a z muže vzatá - ukazují, že nejde o dva konkrétní lidi, ale o každého člověka. Příběh je opět historickou zprávou, a to v tom smyslu, že člověka stvořil Bůh, ale zároveň sděluje hlubší teologickou pravdu, která se týká každého z nás. Každý z nás je Adamem a každá z nás je Evou, lidmi, kteří chtějí poznat dobro a zlo (Gn 3,1-7). To v židovském kontextu vzniku knihy znamená: rozhodovat o dobru a zlu; o tom, co je dobré, a co zlé. A v tom spočívá náš prahřích. Čím více tak chceme rozhodovat, tím více se stavíme do pozice Boha (Gn 3,22-24).
Když se pak zamyslíme nad vztahem vědy a víry, stojíme před konfliktem Sedm dní v Bibli versus 4,6 miliardy let podle vědeckých výpočtů. Věda versus náboženství. Tento spor definoval změny myšlení během celého novověku a často i dříve. Humr by bez krutého zabíjení přežil i člověka. Naše sluneční soustava vznikla z mlhoviny; plyny a prach se shlukovaly kolem jádra budoucího Slunce a vznikly protoplanety. Zemi formovaly srážky a tektonické desky. Život se objevil v oceánech a vyvíjel se pomalu až po nárůstu kyslíku v atmosféře. Před necelými čtyřmi miliardami let se objevily jednobuněčné organismy; zhruba před 650 miliony let nastal větší rozvoj života a časem nastaly i hromadné vymírání.
Podle Bible Bůh stvořil svět za šest dne, technicky za šest dní, když sedmý den odpočíval. Nejprve stvořil nebe a zemi, pak oceány, půdu a rostliny, potom Slunce, Měsíc a hvězdy, dále vodní živočichy a ptáky a nakonec suchozemská zvířata a člověka. Slunce, Měsíc a hvězdy nejsou božstva, ale světelné tělesa. Člověk je Božím obrazem a má důstojnost; lidská slova a vůle mají tvůrčí význam, ale nesmí nahradit Boží vůli. Sedmý den je dnem odpočinku a příkladem pro člověka, aby zastavil práci, děkoval a nabíral sílu pro další činnost.
V kontextu různých kultur existují i mýty stvoření, které popisují vznik světa z chaosu, z božích slov či z těla prvotní bytosti. Stvořitelské mýty slouží k zobrazení základních otázek o smyslu světa a lidského bytí a bývají zkoumány jako symbolické vyprávění. Křesťanská tradice vyjadřuje přesvědčení, že svět byl stvořen Bohem z ničeho z lásky a s cílem, aby lidé žili v závislosti na Bohu. To neznamená, že svět je dokonalý a bez utrpení, ale že je zde vzájemná závislost všech stvořených bytostí a záměr Boha s jejich utrpením a světem obecně.
V rámci výuky pro děti lze sestrojit žádané aktivity: učitel přečte příběh o stvoření, děti zkusí odpovědět na otázku, jak mohly trvat první tři dny 24 hodin, a poté tvoří živé obrazy pro každý den. Důležité je vyvodit, že Bible nekonkretizuje časové období a že den může znamenat různé časové intervaly. Životopisně se ukazuje, že svět nebyl stvořen jen z konkrétních důkazů, ale že jde o vyjádření Božího plánu a lidské odpovědnosti.
V závěru lze říci, že Bible neklade důraz na historický výklad podle moderní vědy, ale na teologické významy stvoření jako daru Boží lásky, na propojení světových dějin s Božím záměrem a na úlohu člověka v Božím plánu. Důraz na odpočinek, na obraz Božího lidu a na odpovědnost k světu zůstávají klíčovými tématy pro chápení vzniku světa v biblickém kontextu.