Slavný švédský režisér ve snímku Hosté večeře Páně přivádí na scénu lutherského faráře Thomase, kterému se po smrti milované ženy zhroutil svět. Největší krizí však byl postižen jeho vztah s Bohem. Co to vlastně je vztah s Bohem? Farář Thomas koná bohoslužby, káže, modlí se, ale má pocit, že Bůh mlčí.
Tolik bychom o Bohu mohli myslet my sami. Každý člověk má o Bohu nějakou představu. Kdo ví, kde jsme k těm svým obrazům Boha přišli? Někdy jsou takové, že se vzpírají tomu, abychom v takového Boha uvěřili. Někdy zase od Boha něco očekáváme, a když to nepřichází, bouříme se. Bůh našich představ může být nezúčastněný pozorovatel nebo autoritářský a přísný soudce, laskavý dědeček nebo prostě "cosi nad námi". Někdo hledá v Bohu svého otce, jiný přítele a pomocníka. Jaký ale je Bůh doopravdy?
Vztah s Bohem a jeho různá podoba
Hledejme v sobě lidskost. Není-li Bůh jen vzdálený a mlčící, můžeme zkoumat i naši vlastní reakci na svět kolem nás. V Pardubicích roku 2015 dva mladíci ukopali a umučili bezdomovce; místní evangelický farář se modlil v kostele za milost Boží pro pachatele. Když jsem v tom kostele seděl, vzpomněl jsem si na Bergmanova Thomase a jeho mlčícího Boha. Neprobouzí v nás právě on soucit a zájem o člověka, jehož život byl tak nesmyslně zmařen? Nechce probudit vůbec náš zájem o mladé lidi, kteří přestávají být lidmi? Není ten pocit studu a lítosti, který se ve mně ozývá, hlasem Božím?
Možná máme problém s představou Boha, který je příliš vzdálený, transcendentní a mlčící. Neměli bychom však mít problém s tím být lidmi. Ve světle Bergmanova díla se ptáme: co znamená být ve vztahu s Bohem a jak najít v sobě člověčenství, které dovolí Bohu mluvit prostřednictvím soucitu a činů?
Život a odkaz Ingmar Bergman
Ingmar Bergman, proslulý švédský filmový a divadelní režisér, scenárista a spisovatel, zemřel 30. Bergman se narodil 14. července 1918 v Uppsale v rodině luteránského kněze. Přísný otec ovlivnil Bergmanovu osobnost i pozdější tvorbu na celý život. V mnoha filmech najdeme řadu autobiografických motivů. Bergman zejména v pozdní tvorbě hodně čerpal z rodinné historie (např. ve filmu Fanny a Alexander či ve volné trilogii Dobrá vůle, Nedělňátka a Soukromé rozhovory, kterou podle jeho scénářů natočili v 90. letech jiní režiséři).
Bergman studoval umění a literaturu na univerzitě ve Stockholmu, avšak studia nedokončil. Začal se věnovat divadlu a filmu a v obou oblastech dosáhl zcela mimořádných úspěchů. V 60. letech začal žít na ostrově Fårö, kde vzniklo také několik jeho filmů. V 70. letech opustil kvůli daňové aféře Švédsko a žil v Německu, kde natočil několik filmů; pracoval také v USA. Do Švédska se vrátil až k práci na svém posledním (a zřejmě i vrcholném) díle Fanny a Alexander (1982). Poté natáčel už jen pro televizi a věnoval se zejména divadlu. V posledních letech žil v téměř naprosté izolaci. Poslední televizní film Sarabanda byl uveden v roce 2003.
Bergman se obklopil stálým hereckým ansámblem, své oblíbené herce obsazoval opakovaně. Patří mezi ně např. Ingrid Thulinová, Erland Josephson, Max von Sydow, Harriet Anderssonová, Bibi Anderssonová či Gunnar Björnstrand; zřejmě nejznámější Bergmanovou hvězdou a múzou však byla norská herečka Liv Ullmannová (1938), s níž natočil celkem deset filmů. Ullmannová byla také jeho životní partnerkou a mají spolu dceru Linn Ullmannovou, která je dnes úspěšnou norskou spisovatelkou. S řadou těchto herců spolupracoval Bergman také v divadle. Na filmu Podzimní sonáta (1978) spolupracoval také s legendární švédskou herečkou a svou jmenovkyní Ingrid Bergmanovou.
Zapomenout však nesmíme ještě na jednu důležitou osobnost jeho filmů, a sice vynikajícího kameramana Svena Nykvista, s nímž vytvořil kongeniální dvojici režisér-kameraman. Poznali se v roce 1953, jako samostatný kameraman začal Nykvist s Bergmanem spolupracovat v roce 1959. Pak s ním natočil téměř všechny jeho filmy až po Fanny a Alexandra. Dvakrát získal také za práci na Bergmanových filmech Oscara: za Šepoty a výkřiky a za Fanny a Alexandra.
Bergman proslul svými náročnými filosofickými a psychologickými dramaty. Vnesl do filmu hluboký ponor do lidské duše a jejích úzkostí, existenciální problémy, empatii k ženským hrdinkám, to vše ztvárněno díky Nykvistovi neobyčejně krásným výtvarným okem. Bergman natočil kolem padesáti filmů, z nichž k nejvýznamnějším patří zejména: Úsměvy letní noci, Sedmá pečeť, Lesní jahody, Pramen panny, Jako v zrcadle, Hosté večeře Páně, Mlčení, Persona, Hodina vlků, Hanba, Šepoty a výkřiky, Scény z manželského života, Tváří v tvář, Hadí vejce, Podzimní sonáta a Fanny a Alexander.
Z televizních filmů jmenujme Ze života loutek, Po zkoušce, Co chvilku křičí na jevišti světa a poslední film Sarabanda, volně navazující na Scény z manželského života. Scény z manželského života, Tváří v tvář a Fanny a Alexander existují také v prodloužených televizních verzích. Autobiografické scénáře z 90. let zfilmovali Bille August, Bergmanův syn Daniel Bergman a Liv Ullmannová. Ullmannová zfilmovala také jeho scénář Nevěra. Bergmanovy filmy získaly celkem třikrát Oscara za nejlepší cizojazyčný film a Fanny a Alexander získal Oscary za kameru, výpravu a kostýmy. Sám Bergman Oscara de facto nikdy nezískal, byl však na něj mnohokrát nominován.
Bergmanovy filmy získaly Cenu Irvinga G. Thalberga a řadu dalších ocenění; natočil také dokumenty a pracoval v divadle. Jeho odchod vzbudil pozornost světových médií; Bergman patřil k velikánům, kteří posunuli film do oblasti skutečného umění. Česky vyšla řada knih či studií věnovaných Bergmanovi a jeho dílo nadále inspiruje tvůrce i publikum po celém světě.
Hledání smyslu ve Večeři Páně a u Bergmana
V trhu otázek o Bohu a jím ustanovené Večeři Páně se dostáváme k třem klíčovým myšlenkám: co všechno znamená být v přítomnosti Krista, jak sdílet společenství u stolu a jak vnímat eschatologický výhled tohoto obřadu. Bergman vnímal Boha jako bytost, která může být mlčící, a přesto vyzývala ke změně našeho pohledu na svět a na druhé lidi. Umění ho vedlo k tomu, aby ve svých dílech ukazoval, že vztah k Bohu není jen individuální záležitost, ale součást kolektivního života církve a společnosti.
Co je Večeře Páně?
Večeře Páně je radostné společenství s Kristem u společného stolu. Není to jen osobní stolování, ale společenství s Kristem a bratry a sestrami, kteří tvoří jednu rodinu. Je to stále nové ustanovení Božího lidu, kdy kalich a chléb připomínají novou smlouvu a tělo Kristovo. Je to díkůvzdání Otci a vzpomínka na minulost i budoucnost; je to vzpomínka na Kristovu smrt a zároveň očekávání jeho druhého příchodu. Je to ospravedlnění hříšníků, kteří uznávají svou závislost na Kristu a přijímají jeho milost. A je to prosba o vedení Duchem svatým, aby společenství zůstalo v živé smlouvě s Bohem.
Umývání nohou jako představení pokory a služby ukazuje, že Večeře Páně je také symbol očištění a připomínka křtu. Při ní se mísí Kristova oběť a jeho životní styl služby; spolu s přijetím chleba a kalicha se prožívá hlouběji i uvědomění si soudu nad tím, kdo se ke stolu staví čestně a pokorně. Před slavením Večeře Páně by měl každý z nás vyznat své hříchy a usilovat o pokoj s druhými; jen ten, kdo přichází pokorně, může prožívat Boží blízkost a sílu.
Průřez texty o Večeři Páně
Vyskytující se texty Mt 26,26-29; Mk 14,22-25; L 22,14-20; 1 K 11,23-29 ukazují dva společné prvky: zástupnost Kristova úcty k člověku a eschatologický výhled. Podstata je v tom, že Kristus umírá za nás a že při Večeři Páně se znovu potvrzuje účast na bodu smlouvy a na Kristově těle. Ačkoli někteří teologové diskutují o konkrétní míře Kristovy přítomnosti při slavení, podstatné je, že je přítomen, a to skrze skutečnost slova a víry, kterou věřící vyznávají při kázání a přijímání.
V závěru lze říci, že Bergmanova otázka o mlčícím Bohu a našeho vztahu k němu rezonuje i v moderní teologii: vztah s Bohem není jen teoretický koncept, ale živý proces, který se projevuje skrze soucit, službu a společenství s druhými. Večeře Páně ukazuje, že minulost a budoucnost se setkávají v našich životech tady a teď, a že Boží milost nám dává sílu kráčet vstříc světu s otevřeným srdcem.
Odkazy k textům a myšlenkám Bergmana lze dále prohloubit prostřednictvím jeho filmů a literárních prací, které často zkoumají hluboké otázky lidské existence, víry a vztahu k Božímu slovu a světu kolem nás.