Jednou jsem poslouchal interview s přeživšími druhé světové války. Vojáci vzpomínali, jak trávili jednotlivé dny. Většinou však všechny dny stejně. Později se však dozvěděli, že se účastnili jedné z největších a nejvíce rozhodujících operací války, Bitvy v Ardenách. Velká vítězství jsou tehdy, když obyčejní lidé ukazují po válce své tanky. Možná cítíš, že jsi v duchovní slepé uličce. Neopouštěj svůj přidělený úkol! Poslouchej Boha - pouze poslouchej - nabízí nám únik z naší marnosti. Aby ji potěšil po dešti.
Publikováno: Pondělí, 5. Chléb patří už od mladší doby kamenné k nejzákladnějším potravinám člověka. V různé formě jej vytvářejí snad všechny lidské kultury, často se stává symbolem či zástupcem výživy jako celku. Mezi ostatním jídlem má proto určité výsadní postavení, a v různých náboženstvích i lidových pohádkách je necitlivé a neuctivé zacházení s touto potravinou projevem pýchy a neúcty k samému Dárci a Udržovateli života. Náš Pán a Spasitel nás ve své vzorové modlitbě učí prosbě o chléb náš vezdejší.
Tradiční slovo vezdejší v původním jazyce znamená něco jako vymezené množství na určitou dobu. Podle znění sv. Matouše na dnešek, podle sv. Lukáše na každý den. Nové překlady Písma svatého jej nahrazují výrazy denní či každodenní. Tedy chléb na každý jednotlivý den. Prosbou o chléb začínají v modlitbě Páně prosby týkající se člověka. Se změnou povahy cíle proseb se mění i jejich obsah. Pro věčného Boha jsme prosili o zjevení jeho slávy a autority po celém světě - vlastností, které má Bůh bezpochyby i bez našeho přispění, ale svět je, ke své škodě, ignoruje.
Člověk ale má jinou povahu než jeho Stvořitel - stvořenostní, odvozenou, v pozemském bytí a bez lásky Boží dočasnou. Písmo svaté o povaze člověka používá obrazy pomíjivosti - prach, tráva, kus lejna, sen, který je do rána zapomenut, závan větru. Mladší židovská a křesťanská tradice to vyjádřila obrazem stvoření z ničeho. To se odráží i na obsahu proseb. Člověk nemá prosit za svoji slávu a autoritu. Vždyť i jeho prosté každodenní bytí je závislé na mnoha věcech a na každém kroku ohroženo zlem. Každodennost v prosbě znamená odevzdání se důvěře Bohu a vzdaní se ambic o sebezachování vlastními silami.
Možná si vzpomenete na starozákonní příběh o manně, která padala Izraelitům z nebe, ale dala se využít jen na daný den. Kdo si nakřečkoval do foroty, protáhl druhý den obličej - jídlo bylo zkažené a k nepotřebě. Ale všichni byli znovu zváni na poušť na nový piknik z Hospodinovy ruky. Ježíš nám zobrazuje nesmyslnost hromadění ve podobenství o boháčovi a stodolách. Bohatý muž se koncentruje na sebezajišťování natolik, že nakonec už mluví jen sám k sobě a neuvědomuje si, že jeho život závisí i na jiných činitelích, než jsou plná sila.
Sv. Tomáš Akvinský tvrdí, že vědomí každodenní dostatečnosti a závislosti na Bohu nás chrání před pěti riziky soběstačného hromadění. Samozřejmě to neznamená přestat pracovat a začít sedět jen s nataženou rukou. Také ptáci, které Nebeský Otec živí, musejí projevit určitou námahu alespoň zobáním a lilie polní zase protahováním kořínků k příslušným zdrojům. Jde spíše o uvedomění si toho, že možnost čerpat ze zdrojů přírody není samozřejmá a nikdy se beze zbytku nezajistí bláhovou snahou poroučet větru, dešti.
A proč nás Spasitel učí prosit právě o chléb? Už jsme si řekli, že mezi ostatním jídlem má chléb určité výsadní postavení, často se stává symbolem či zástupcem výživy jako celku. Mistr Jan Hus ve svém Výkladu Páteře považuje chléb za geniální zkratku, která nás uchrání od vytváření telefonních seznamů proseb za jednotlivé životní potřeby, takže nebudeme mnohomluvní jako pohané a zároveň odlišíme podstatné od nepodstatného. Podle Bible člověk neexistuje sám, ale jako společenství lidí. Podobně i jezení chleba je v Písmu nejčastěji spojeno se společným stolováním, včetně rituálu lámání a rozdílení mezi ostatní.
Představa soukromého pojídání je Orientu cizí. To nám připomíná sociální rozměr modlitby k Otci, naši zodpovědnost, aby se náš každodenní chléb dostal všem Božím dětem. Spasitel nás zbavuje iluzí, když říká, že chudí budete mít stále mezi sebou, přestože se jistě máme snažit o odstranění společenské nespravedlnosti všemi silami. Obraz chleba v Písmu svatém se však nevyčerpává jen každodenní starostí o zachování pozemského života. Ježíš sám řekl, že člověk nebude žít jen samým chlebem, ale z každého výroku vycházejícího z Jehovových úst.
Toto vyjadřuje, že chléb má i duchovní rozměr. Důležitá je potrava pro duši a ducha. I přesto, že jíme chléb vezdejší každý den, nakonec zemřeme. Existuje však chléb, který může náš život zachovat: Bůh v Ježíši Kristu, Kristus jako pravý chléb života, Boží chléb, který dává život světu. Obraz chleba nám připomíná, že i věčný život je dar, že ho zajišťuje jen Bůh, nikoli lidská filozofie či reinkarnace.
Pasáž Mt 6,11 a Lk 11,3 obsahuje prosbu o náš denní chléb a ukazuje na způsob modlitby. Římskokatolická modlitba i Bible Kralická uvádí chléb náš vezdejší, což odkazuje na prastaré významy slova vezdejší. Prosba o denní chléb znamená, že prosíme o chléb na tento den, nikoli na zásobu na zítřek. Mt 6,34 pak doplňuje: nestarejte se o zítřek. Absolutní spolehnutí na Boha se ukazuje v tom, že každý den má své vlastní starosti. Chléb v minulosti nebyl jen jídlo, byl synonymem potravy a živobytu; lidé jej proto upřednostňovali a opatrně zacházeli s chlebem, aby ho nevyhazovali. Kdysi bylo „mít chleba“ vyznamenáním mužské a rodinné zodpovědnosti.
V historických vyprávěních se objevují i další souvislosti - například lidová pověst o kněžně, která si vyrobila střevíčky z chlebové kůrky, jako ukázka úcty k chlebu a jeho zacházení. Betlém, jehož jméno znamená „dům chleba“, připomíná, že narození Ježíše má vztah k chlebu jako symbolu života. Jako v minulosti i dnes je chléb symbolickým mostem mezi pozemským přežitím a duchovním naplněním, mezi každodenním stresem a nadějí v Boží prozřetelnost. Ježíš prohlásil: jsem chléb života, a ten chleba, který sestupuje z nebe, dává život světu. Díky tomu má chléb i svůj nový duchovní význam - Boží slovo a Ježíšova oběť nás živí nejen tělem, ale i duší a duchem.
Autor: Eva Hájková
Krátký soupis myšlenek
- Chléb jako symbol výživy, důvěry a společného života ve společenství.
- Prosba o denní chléb vyjadřuje závislost na Bohu a odpovědnost za druhé.
- Chléb má praktický i duchovní význam: potrava pro tělo i chléb života v Ježíši Kristu.
- Historické a biblické souvislosti: manna, lámání chleba, Betlém, chléb Boží.
V závěru je důležité si uvědomit, že „náš denní chléb“ nemusí znamenat jen každodenní jídlo, ale i každodenní potřeby pro naši duši a pro společenství věřících. Ježíšova slova o chlebě nás vyzývají k důvěře a spravedlnosti, k odpovědnosti za druhé a k ochotě sdílet s potřebnými. A zatímco fyzický chléb udržuje tělo, ten pravý chléb života naplňuje duši a dává věčný smysl.