Scéna je nanejvýš dramatická a vzrušující. Izraelité, utáboření na moabských pláních, jsou přichystáni vstoupit do Kanaánu, do Zaslíbené země. Území na druhé straně Jordánu je obydleno mnoha drobnými královstvími, z nichž každé má své vlastní vojsko. Léta zkažené egyptské nadvlády je rozdělila a oslabila. Ale izraelskému národu nahání jejich odpor hrůzu. Mají-li si podrobit zemi, musejí dobýt mnoho opevněných obezděných měst, jako je Jericho, Aj, Hacor a Lachiš. Čeká je kritická doba. Musejí vítězně vybojovat mnoho rozhodujících bitev, a sám Jehova musí vystoupit s mocnými zázraky ve prospěch svého lidu, aby splnil svůj slib, že je usadí v této zemi. Tyto vzrušující události, které jsou tak významné v Jehovově jednání s jeho lidem, budou nepochybně zaznamenány, a to očitým svědkem. Kdo by se pro to lépe hodil než sám Jozue, kterého Jehova ustanovil jako Mojžíšova nástupce? - 4. Mojž. 2.
Volba Jozua jako vůdce i zapisovatele událostí, které mají nastat, je nanejvýš vhodná. Byl velmi blízkým druhem Mojžíše v předchozích 40 letech v pustině. Byl „Mojžíšovým služebníkem od své mladé mužnosti“ a tak ukázal, že je způsobilý jako duchovní i vojenský vůdce. (4. Mojž. 11:28; 2. Mojž. 24:13; 33:11; Joz. 1:1) V roce 1513 př. n. l., kdy Izrael opustil Egypt, byl velitelem izraelských vojsk při porážce Amalekitů. (2. Mojž. 17:9-14) Když byl z každého kmene určován jeden muž pro nebezpečné poslání vyzvědače v Kanaánu, Jozue, věrně oddaný Mojžíšův druh a nebojácný velitel vojska, byl přirozeně vybrán jako zástupce kmene Efraima. Jeho odvaha a věrnost při této příležitosti mu zajistily vstup do Zaslíbené země. (4. Mojž. 13:8; 14:6-9, 30, 38) Ano, tento muž Jozue, Nunův syn, je „muž, v němž je duch“, muž, který ‚následoval Jehovu cele‘, muž „plný ducha moudrosti“. Není divu, že „Izrael stále sloužil Jehovovi po všechny Jozuovy dny“. - 4. Mojž. 27:18; 32:12; 5. Mojž. 34:9; Joz. 3.
Vzhledem ke svým zkušenostem, svému vycviku a vyzkoušeným vlastnostem pravého Jehovova ctitele byl Jozue jistě přijatelný jako jeden z pisatelů ‚Písem, inspirovaných Bohem‘. Jozue není pouhou vybájenou postavou, ale skutečným, kdysi žijícím Jehovovým služebníkem. Je o něm jmenovitě zmínka v Křesťanských řeckých písmech. (Sk. 7:45; Hebr. 4:8) Je logické, že jako Bůh použil Mojžíše, aby psal o událostech po dobu svého života, tak použije i jeho nástupce Jozua, aby zapsal události, kterých byl svědkem. Jozue 6:25 ukazuje, že knihu napsal očitý svědek událostí.
V době zničení Jericha vyslovil Jozue prorockou kletbu ohledně obnovy města, která se pozoruhodně splnila ve dnech izraelského krále Achaba, asi o 500 let později. (Joz. 6:26; 1. Král. 16:33, 34) Věrohodnost knihy Jozue dále potvrzují pozdější pisatelé Bible, kteří mnohokrát odkazují na události, jež kniha popisuje. Stále znovu se na tyto události odvolávají pisatelé žalmů (Žalm 44:1-3; 78:54, 55; 105:42-45; 135:10-12; 136:17-22), a stejně tak Nehemjáš (Neh. 9:22-25), Izajáš (Iz. 28:21), apoštol Pavel (Sk. 13:19; Hebr. 11:30, 31) a učedník Jakub (Jak. 5. a).
Jaké období zahrnuje kniha Jozue?
Kniha Jozue zahrnuje období přes 20 let, od vstupu do Kanaánu v roce 1473 př. n. l. přibližně do roku 1450 př. n. l., kdy Jozue pravděpodobně zemřel. Samotné jméno Jozue (hebrejsky Jehošua), jež znamená „Jehova je záchrana“, je nanejvýš vhodné vzhledem k Jozuově úloze viditelného vůdce v Izraeli po dobu dobývání země. Vzdával všechnu slávu Jehovovi jako Osvoboditeli. V Septuagintě se kniha nazývá Jesús (řecký ekvivalent k Jehošua), a z toho bylo odvozeno jméno Ježíš. Jozue byl se svými znamenitými vlastnostmi odvahy, poslušnosti a ryzosti opravdu skvělým prorockým předobrazem „našeho Pána Ježíše Krista“. - Řím. 6.
Kniha se dělí na čtyři přirozené části: 1. přechod do Zaslíbené země, 2. dobývání Kanaánu, 3. rozdělení země a 4. Jozuova napomenutí na rozloučenou.
Přechod do Zaslíbené země (1:1-5:12)
Jehova ví o nastávajících zkouškách, a proto dává Jozuovi na začátku ujištění a důraznou radu: „Jen buď odvážný a velmi silný. . . Tato kniha zákona by se neměla vzdálit od tvých úst, a budeš v ní číst polohlasem dnem a nocí, abys dbal na to, abys jednal podle všeho, co je v ní napsáno, neboť potom učiníš svou cestu úspěšnou a pak budeš jednat moudře. Nepřikazoval jsem ti? Buď odvážný a silný. . ., neboť Jehova, tvůj Bůh, je s tebou, kamkoli půjdeš.“ (1:7-9) Jozue vzdává čest Jehovovi jako skutečnému Vůdci a Veliteli a okamžitě se podle příkazu dává do příprav k přechodu přes Jordán. Izraelité přijímají Jozua jako Mojžíšova nástupce a zavazují se k věrné oddanosti.
Poslání vyzvědačů a zázrak rozvodněné řeky Jordán, když truhlu nesou kněží, je důležitým potvrzením Jehovova vedení. Po tomto přechodu Jozue staví pamětní kameny a utváří Gilgal jako poetický i liturgický protějšek k poznámkám o obřezání a ustanovení nového pořádku. Důvěra obyvatel v Jozua roste, ačkoli před nimi stojí ještě těžké úkoly dobývání měst, která mají pevné zdi.
Dobývání Kanaánu a úloha Gibeónů
První cíl je Jericho. Jehova určuje postup: obcházet město šest dní pochodem a poté na sedmém dni pobouřit dunění a vyvolat pokřik, který zpřístupní zdi. Zázrak zkázy Jericha potvrzuje, že Bůh je s Izraelem. Poté probíhá dobytí Aji a dalších měst, včetně konfliktů s Gibeóny, kteří uzavřou s Jozuem smlouvu, i když jsou považováni za „z domova daleko“. Jozue chrání sliby a plní smlouvu, zatímco Izraelští nosí důsledky a řeší důsledky tohoto spojenectví. Jehova zasahuje v boji a zázračně pomáhá, když se potřeba ukazuje vbitvě u Gibeónu, kde padají mohutné kroupy a slunce na okamžik zastavuje svůj západ.
V dalším postupu Jozue dobyl největší města severního a jižního Kanaan. Králové jako Adoni-cedek a Jabin se spojují proti Izraeli, ale Jozue pokaždé získává vítězství díky božím zásahům. Jozue znovu potvrzuje svůj závazek k Jehovovi a následně rozdělí zemi zpět do dědictví jednotlivým kmenům. To vyvrcholí ustanovením šesti útočišť a rozdělením země na Zajordánsko a Západ, s Levitou, který obdrží města a pastviny.
Napomenutí na rozloučenou a závěr knihy
Jozuova napomenutí na rozloučenou (23:1 až 24:33) vyzývá Izraelity k věrnosti Jehovovi, k odvrácení falešných bohů a k ujištění, že budou následovat zákon Mojžíšův. „Buďte velmi odvážní, abyste dodržovali a dělali vše, co je napsáno v knize Mojžíšova zákona...“ Předstírá, že se budou služebně věnovat Jehovovi a vyzývá stojící kmeny, aby vybrali, koho budou sloužit. Závěrečný projev Jozua zdůrazňuje, že Jehova je svatý Bůh a vyžaduje výlučnou oddanost. Skládá svědkovému kamenu jako svědectví a stvrzuje smlouvu, kterou Izrael uzavřel s Bohem v Šekemu.
Události zapíše Jozue jako důkaz Boží věrnosti a jeho vedení nad Izraelem až do dobytí země a rozdělení mezi kmeny. Kniha zdůrazňuje, že víra a poslušnost jsou klíčem k Božímu požehnání, a to se harmonizuje s Ježíšovým odkazem v Novém zákoně a s Kristovým předobrazem v Jozuově roli.
Podle rabínské tradice je autorem Knihy Jozue Jozue samotný, s možným doplněním jiných autorů. Doba vzniku se odhaduje na období 16. až 12. století př. n. l., a text je často uváděn jako historická kniha Předních proroků, v LXX jako historická. V židovském kánonu je Jozua mezi Přední proroky, a Samařané zahrnují Knihu Jozue mezi svými svatými texty spolu s Mojžíšovými pěti knihami.
Souhrn významu knihy Jozue
- Jozue jako Mojžíšův nástupce vede Izrael do Kanaánu a dobytí země pod Božím vedením.
- Jozue ukazuje, že Bůh zůstává věrný smlouvě a poskytuje Izraeli vítězství i ochranu.
- Přechod Jordánu a liturgický obraz průvodu jako symbol Božího vedení a posvěcení lidu.
- Rozdělení země mezi kmeny a ustanovení měst útočišť a měst pro Levity.
- Napomenutí na rozloučenou klade důraz na bezpodmínečnou víru a službu Jehovovi.
