Bible svatá nese příhodné jméno. Svatí posledních dnů věří v otevřený kánon písem, což znamená, že existují ještě další knihy písem kromě Bible (jako například Kniha Mormonova) a že Bůh i nadále zjevuje své slovo žijícím prorokům. Bible svatá je klíčovým náboženským textem křesťanství a judaismu, který je rozdělen do dvou hlavních částí. Starý zákon (Tanach) zahrnuje Tóru (prvních pět knih Mojžíšových), prorocké knihy a různé spisy, které společně popisují historii, zákony a víru židovského národa. Nový zákon obsahuje evangelia, Skutky apoštolů, epištoly a Zjevení Janovo, které dokumentují život a učení Ježíše Krista, počátky křesťanské církve a prorocké vize konce světa.
Bible je nejpřekládanější a nejvydávanější knihou, první Gutenbergovo vydání z roku 1452 je první tištěnou knihou na Západě. Slovo „bible“ pochází z řeckého biblia, knihy - množné číslo od neutra το βιβλίον (to biblion, zdrobnělina slova biblos). Antické knihy měly podobu svitku a jejich řecké označení pochází ze slova byblos, česky papyrus, ze kterého se svitky vyráběly. Křesťanskou bibli tvoří dva oddělené soubory knih, tj. původně samostatných svitků. Starší a asi čtyřikrát rozsáhlejší Starý zákon je tvořen posvátnými texty judaismu. Druhá, křesťanská část bible - Nový zákon nebo Nová smlouva, který vznikal během prvních dvou století našeho letopočtu, líčí život a učení Ježíše z Nazareta a první dobu křesťanské církve.
Nejvýznamnější částí Nového zákona jsou evangelia, která popisují život, působení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše, který je ústřední postavou křesťanství. Na evangelia bezprostředně navazují Skutky apoštolů. Další významnou částí Nového zákona jsou epištoly (listy), dopisy apoštolů adresované různým skupinám souvěrců či jednotlivcům. Listy se dělí na Pavlovy epištoly, tradičně připisované Pavlovi z Tarsu, a ostatní, tzv. katolické listy. Příběhy Starého zákona se odehrávají na tehdejším Předním východě, tedy v Mezopotámii, v Egyptě, v Asýrii a v Babylonii; uvádět konkrétní říše je ovšem sporné, vzhledem k nejasné dataci působení nejstarších praotců.
Hebrejská bible obsahuje kromě Tóry ještě Proroky a Spisy, dohromady se tomuto korpusu říká též tanach. Původní text existoval v hebrejštině, s částmi v aramejštině. Židovští učenci se snažili v 1. tisíciletí vytvořit jednotný text Tanachu, který je znám jako masoretský text. V době přelomu letopočtu Židé již nemluvili hebrejsky, ale řecky či aramejsky. Tehdy začala doba překladů hebrejské bible - pro křesťany je nejvýznamnějším z těchto překladů Septuaginta.
Judaismus, katolíci, pravoslavní, protestanti a další náboženské tradice uvádějí za součást svých Písem, tzv. kánon, různý počet knih. Židovský neboli palestinský kánon byl podle tradice judaismu definován synodou v Jabne kolem roku 92. Křesťanský kánon se vyvíjel nezávisle na kánonu judaismu a ustálil se někdy ve 4. Protestantiský kánon, který v zásadě přejímá kánon palestinský, má svůj počátek v době reformace. Katolická církev v reakci na to definovala svůj kánon v rozsahu zhruba odpovídajícím alexandrijskému kánonu a schválila jej na tridentském koncilu 8. Součástí římskokatolického kánonu se tak na tomto koncilu stalo i sedm starozákonních knih, které v palestinském kánonu nebyly a nazývají se deuterokanonické. Deuterokanonické spisy však za součást kánonu neuznávají židé ani některé protestantské církve. Byly napsány nebo se dochovaly pouze řecky. Protestantické církve tak často vydávají bible tyto deuterokanonické spisy neobsahující.
Ve 14. století vznikly nejstarší české překlady z Vulgaty; nejvýznamnějším a nejznámějším českým překladem je Bible kralická (Šestidílka, 1579-1594, poslední revize z roku 1613), první český překlad z původních jazyků. Bible kralických bratří je významným dílem české a slovanské kultury. Bible svatá nese v sobě však i historické paradoxy a tváře, které vyvolávají otázky nad její vznik a vývoj. Překlad Bible kralické inicioval bratrský biskup Jan Blahoslav, který je též autorem překladů Nového zákona. Starý zákon přeložili Mikuláš Albrecht z Kaménka, Lukáš Helic, Jan Eneáš, Izaiáš Cibulka, Jiří Strejc, Jan Efraim, Pavel Jessen a Jan Kapito. Poprvé vycházela Bible kralická od roku 1579 v šesti svazcích, v roce 1596 vyšla prvně v jednom svazku. Revidované, ale autentické třetí vydání z roku 1613 je předlohou pro všechna další vydání Kralické Bible.
Historie překladu a kanonu pokračuje; dnes se vydávají překlady v mnoha jazycích, Mezinárodní biblická společnost a Wycliffovi překladatelé Bible vydávají bibli nebo její část ve více než 600 jazycích pro 127 zemí. Do klasické řečtiny se překládal pouze Starý zákon, Nový zákon byl psán přímo v řečtině. Vznik pevného kánonu židovské bible se obvykle klade do počátku 2. století. Muratoriho fragment představuje nejstarší doklad kánonu Nového zákona a patrně pochází z počátku 3. století. Oficiální křesťanský kánon snad vyhlásil nikajský ekumenický koncil podnětem císaře Konstantina I. Tato konciliální rozhodnutí formovala rámec pro společenství věřících.
Jak vznikl biblický kánon
Bible svatá bývá nazývána také Kniha knih a její vznik byl výsledkem dlouhého kanonizačního procesu. Z historie vyplývá, že texty vznikaly mezi 12. stoletím př. n. l. a 2. stoletím př. n. l., sepsány v řečtině mezi 1. a 2. stoletím n. l. Ačkoliv nejstarší části Starého zákona pocházejí z období 9.-12. století př. n. l., celá Bible, jak ji známe dnes, je důsledkem kanonizačního procesu. Výběr a uspořádání knih nebylo kritické, dokud se psaly na svitky, a v kodexu se muselo přesně určovat. Je tak velice překvapivé, že bible má stále velkou základnu příznivců i v dnešní době, nedostatkům a etickým rozporům navzdory. Můj osobní názor je, že pravidla a zákony takto starého díla nelze v moderní společnosti aplikovat a jejich praktikování tolerovat. To neplatí jen pro bibli, ale pro všechny náboženské texty.
Postupně se text „zjemňuje“ a v dnešní bibli už najdeme jen zlomek násilí, bezpráví na ženách a otroctví ve srovnání s staršími verzemi. Pak bychom mohli brát vážně spíše než bibli Epos o Gilgamešovi, který je mnohem starší, než bible a který v podstatě říká, člověče, smiř se se svou smrtelností, protože po smrti není nic a jediný smysl života je žít. Z tohoto kontextu vyplývá, že Bible má vliv na formování západní kultury, inspirovala výtvarné umění a literaturu. Bible byla a je inspirováním pro umění a literaturu, a její překlady a výklady se vyvíjejí spolu s historií liturgií a teologií.