Biblí rozumíme kanonizovaný soubor nábožensko-historických knih starověkého židovského národa pocházející z prvního tisíciletí př. Kr. a označovaný tradičně jako Starý zákon; doplněný pak v helénské době o formující spisy křesťanství - analogicky označované jako Nový zákon. Znalost Bible se šířila postupně skrze jednotlivé překlady. Základním problémem byla hebrejština. K prvnímu překladu Starého zákona do řečtiny došlo v letech 250-150 př. Kr. alexandrijskými židovskými učenci - tento překlad vešel do dějin jako tzv. Septuaginta, a měl sloužit Židům mimo Palestinu.
Doplněn o Nový zákon pak tento překlad představuje podobu, které se drží ortodoxní církev; z tohoto znění vzešla v 9. století staroslověnská verze…. Tento tzv. alexandrijský kánon byl ale později, zvláště po roce 70, Židy zavržen ve prospěch tzv. jeruzalémského kánonu, který pak v 16. století zůstává významný.
Základním zněním Bible na římském Západě byl zprvu latinský překlad označovaný jako Vetus Latina, pořízený někdy ve 2.-3. století na základě řeckého překladu. Později na žádost papeže Damasa sestavil sv. Jeroným v letech 383-405 tzv. Vulgátu, a to s ohledem na hebrejskou verzi. Vulgáta se pak stala základní autoritou středověku, ačkoliv při dalších opisech se do původního Jeronýmova textu vloudila řada chyb a byla tak nutno znění čas od času revidovat - tak vznikl do 13. století soubor oprav, tzv. korektoria.
Znalost Písma svatého byla klíčová i pro úspěch tzv. cyrilo-metodějské misie. Překlad liturgických textů pro domácí duchovenstvo padl na bedra mladšího z bratrů, Konstantina zv. Filosof, který s inspirováním solunským dialektom vytvořil tzv. církevní slovanštinu - staroslověnštinu.
Později byl tento evangeliář (časem zkompletovaný) následován staroslověnskou verzí žaltáře, epištol a úryvků ze Starého zákona. Nakonec Metoděj začal překládat celé Písmo, který byl vyhotoven v relativně krátkém čase.
Tomuto překladatelskému úsilí však do dnešních dnů chybí úplný záznam o jeho dokončení; k ztrátě pravděpodobně došlo již po smrti Metoděje, když byli jeho žáci z Moravy vyhnáni. Ovšem definitivní konec staroslověnské kultury je spojován s druhým vyhnáním sázavských mnichů roku 1096.
Ačkoliv se předpokládá, že staroslověnština ovlivnila češtinu a s ní spjaté literární památky, množství dochovaných homiliářů je latinské povahy. Ke změně dochází už ve 13. století, kdy ve druhé polovině se rozvíjí literatura psaná v češtině.
Po prvotních glosách na okrajích latinských knih se objevují první české žaltáře a také třetí záznamy edic - Drážďanská Bible a další fragmenty; nejstarší český překlad evangeliáře vznikl v souvislosti s šířící se herezí ve 12. a 13. století. Následovalo zapojení řeholních řádů, aby měl kazatel v lidovém jazyce smysluplný projev.
První české tisky, zvláště v období 80. let 15. století, vedly k vyhotovení IV. redakce staročeské Bible; nejprve vyšel Nový zákon (Dlabačův), poté žaltář a nakonec celá Bible (Pražská). Roku 1489 vyšla Kutnohorská Bible. První ilustrovaný Nový zákon vytištěn roku 1497 na Starém Městě pražském byl založen na Pražské Bible.
Ke studiu latinské Bible v Čechách byly k dispozici příručky a slovníky, od 2. decénia 15. století i v české mutaci; latinská Bible zůstává pro studenty a kněze důležitá, ačkoliv existovaly i domácí překlady.
Různé překlady a redakce odhalují, že nejstarší český překlad Starého zákona a Nového zákona vznikl v různých klášterech a kruzích šlechty ve středověku. Z doby husitských válek se zachovaly rukopisy jako Litoměřická Bible; Biblí Boskovická, Hlaholská Bible a další.
II. redakce staročeské Bible je spojována s vlasteneckými ambicemi české šlechty a obsahuje nový překlad Nového zákona a Husův menší výklad na desatero. Otázka podílu Jana Hus na vzniku II. redakce zůstává výkladově otevřená.
Jak postupně pokračovalo 15. století, vznikaly další památky jako Těšínský Nový zákon (1426-1418) a muzejní Nový zákon; třetí redakce se projevila v Padeřovské Bible (1432-1435). Důvody vzniku III. redakce lze vidět v módní touze mít Písmo v domácím jazyce a v revidovaném Novém zákonu.
Ve 2. polovině 15. století se objevují díla jako Nymburská Bible, Pernštýnská Bible, Kladrubský rukopis a Lobkovická Bible; literární různorodost ukazuje na bohatý vývoj regionálních vydání. První ilustrovaný tisk Nového zákona naznačuje, že knihtisk zásadně měnil rychlost i cenu výroby knih.
Ve středověku se nadále studovala latinská Bible, která byla levnější na opis a vhodná pro disputace. Překlady a slovníky v češtině vznikaly od 2. décénia 15. století a umožnily širšímu publiku přístup k Písmu.
