Zaujímavost: Bible je klíčový náboženský text židovsko-křesťanské tradice, který vznikal v průběhu mnoha staletí a zahrnuje texty od různých autorů, kteří byli ovlivněni dobovými kulturními a náboženskými podmínkami.
Moderní biblická věda však odhalila nejméně čtyři různé prameny z různých staletí, jejichž autoři psali odlišným jazykem, z různých míst a s různými záměry.
Rané prameny a jejich rozdělení
Proměny v průběhu času jsou zvláště patrné v knihách Tóry, jejichž oddíly lze vysledovat k různým autorům a historickým momentům.
Podle Wellhausena lze nejstarší vrstvu Tóry rozpoznat podle několika společných rysů: Bůh je důsledně označován jménem Jahve.
Dalším vodítkem k rozpoznání této nejstarší vrstvy je geografické zasazení popisovaných událostí - například zkáza Sodomy a Gomory či příběhy Abrahama a jeho synovce Loty - do oblasti kolem Jeruzaléma a judských hor.
Jazykové i narativní rysy těchto oddílů vedly k teorii, že jejich autorem byl někdo spjatý s jeruzalémským chrámem v době, kdy byl Jeruzalém hlavním městem jižního království Juda.
Protože se Juda oddělilo od severního židovského království Izrael v roce 930 př. n. l., psal tento autor pravděpodobně v 10. až 9. století př. n. l.
Badatelé ho nazvali Jahvistou - podle jména, jímž označuje Boha - a samotný pramen je znám jako „J".
Jiné oddíly Pentateuchu se vyznačují tím, že Bůh je označován jako Elohim místo Jahve; badatelé tento zdrojový text nazývají „E".
Prameny J a E často vyprávějí tytéž epizody, avšak s odlišnými narativními detaily.
Zatímco autor J píše, že Boží zjevení Mojžíšovi se odehrálo na hoře Sinaj, autor E toto místo nazývá Choreb.
Obě jména přitom označují tentýž geografický útvar - což naznačuje, že posvátné místo zjevení mělo kdysi dvě různá pojmenování.
Události vyprávěné v E se odehrávají na severu, v království Izrael, které si uchovalo nezávislost, dokud je v roce 722 př. n. l. nedobyli Asyřané.
Protagonisty v E jsou patriarchové kmenů, jež historicky obývaly území tohoto království, jako například kmen Benjamín.
Historie a vývoj Tóry
Od dob Šalomounových byla archa obsahující Desky zákona uložena uvnitř chrámu.
Oddíly Tóry náležející prameni E by kdysi tvořily úplný samostatný text, podobný J, ale s vlastními rysy.
Stopy v textu naznačují, že autor E žil v 9. století př. n. l. v severním království Izrael.
Úcta, kterou projevuje vůči Mojžíšovi, vedla k hypotéze, že autorem E (někdy zvaným Elohista) byl jeden z kněží svatyně v Šílo, náležící kmeni Levi - odkud pocházel i sám Mojžíš.
To by vysvětlovalo, proč se v E vůbec nezmiňuje pozdější tradice, která z Árona udělala Mojžíšova bratra, a proč je Áron v E tvrdě kritizován za svou účast na vytvoření zlatého telete - modly, kterou Izraelité zhotorili, zatímco Mojžíš dlel na hoře Sinaj s Bohem.
Ve středověké literatuře se uvádí, že od dob Šalomounových byla archa obsahující Desky zákona uložena v chrámu a že od té doby vyvíjené texty přibíraly nové vrstvy.
Mezi 10. a 8. stoletím př. n. l. mělo každé ze dvou království - Juda i Izrael - vlastní soubor vyprávění o počátcích světa a svého lidu.
Situace se dramaticky změnila v roce 722 př. n. l., kdy Asyřané zničili království Izrael a část jeho obyvatelstva hledala útočiště v sousedním Juda, a jeho hlavním městě Jeruzalémě.
Uprchlíci s sebou přinesli vlastní posvátný text.
Možná se usoudilo, že by bylo vhodné - s cílem usnadnit začlenění nové izraelské komunity - sestavit společný posvátný text, který by oba předchozí propojil.
Předpokládá se, že tohoto úkolu se ujal neznámý autor kolem roku 700 př. n. l. A jako rámec použil J, verzi, která byla po staletí přijímána v Jeruzalémě, kde toto slučování textů pravděpodobně proběhlo.
Genesis a potopa: prameny J a P v dialogu
Příběh Noema a potopy patří k nejnázornějším dokladům toho, že biblický text vznikal spojením více pramenů: zatímco starší jahvistický pramen J (9. století př. n. l.) hovoří o jednom páru každého druhu a vypouštění havrana, mladší kněžský pramen P (6. století př. n. l.) uvádí sedm párů čistých zvířat a jako posla pevniny posílá holubici s olivovou ratolestí.
Obě verze jsou v dnešní Bibli přítomny současně, což je jedním z klíčových argumentů dokumentární hypotézy.
V Genesis byl původně Noemův příběh popsán autory J a, o stovky let později, pisateli P vložen doplňující detaily o zvířatech a oběti.
O stovky let později nastala zásadní změna v skladbě Tóry: k dosavadním čtyřem knihám přibyla nová.
V roce 622 př. n. l., když Jóšijáš nechával přestavovat chrám, objevil se neznámý text, který obsahoval dosud neobjevenou část Zákona, který Bůh nadiktoval Mojžíšovi na hoře Sinaj.
Tento text byl předložen jako série Mojžíšových řečí, zatímco zbytek Tóry tvoří slova, která mu Bůh nadiktoval.
Další zásadní rozdíl spočívá v tom, že pozdější pramen P zdůrazňuje vedoucí úlohu Árona, nikoli Mojžíše, a že texty z Jeruzalémského chrámu umožnily vznik dalších doplňků.
Struktura Starého zákona a jeho terminologie
Židovská Bible se dělí na tři části: prvních pět knih zvaných Tóra neboli Pentateuch, osm knih Proroků neboli Nevi'im a 11 knih Spisů neboli Ketuvim.
Nejstarší část Starého zákona obsahuje Pentateuch: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium.
Jednotlivé kapitoly nazývají se a jejich verše existují v chronologické organizaci; verše často doplňují poznámky o tom, že některé pasáže vznikaly v různých časech.
V Genesis se popisují dvě odlišné verze smlouvy, kterou Abraham uzavřel s Bohem, a obě verze obsahují různé důrazy na obřízku a na čas narození Izáka.
V Exodu a Deuteronomiu se sabat objevuje jako důležitý prvek, s rozdíly v zdůvodnění - v Exodu odkaz na stvoření světa, v Deuteronomiu na vyjití z Egypta.
Starozákonní text dále rozvíjí geografie a místa spojená s Izraelem a jeho kmeny, jako jsou oblasti kolem Jeruzaléma a Judska, Negevu a pody Kanánu.
Historie a autorství Tóry
Již v kapitole Genesis se objevují odlišné prameny: Jahvista (J) a Elohistický (E) pramen, které spolu sdílejí některé epizody, ale liší se detaily a názvoslovím.
Abraham a Sára jsou v různých pramenech popsáni různě, a v některých pasážích se objevuje i vyobrazení, že Abram a Saraj pokračují na cestě do Egypta a že jejich příběhy jsou vrstvené.
Od 9. do 7. století př. n. l. se postupně vyvinuly další vrstvy, které se sešly v jedném celku po babylonském zajetí, kdy Jeruzalémský chrám poskytl rámec pro integraci a konsolidaci textů.
V rámci deuterokanonických a kanonických knih starozákonních textů jsou Soudci, Saul a David klíčovými postavami, a jejich vyprávění dodávají téma vládnutí, odpadlictví a morálního kodexu.
V rámci literárního původu a datování pasáží se uvádí, že některé kapitoly pocházejí z 10. až 9. století př. n. l., jiné z 8. až 7. století př. n. l., a některé doplňovaly až po babylonském zajetí.
Metody a důsledky výkladu
Názory na autorství P, J, E a D se liší, a „dokumentární hypotéza" Julius Wellhausena z roku 1878 dodnes zůstává významnou východiskovou teorií pro rozlišení pramenů Tóry.
Podle této teorie lze nejstarší vrstvu Tóry identifikovat jménem Jahve a lokacemi kolem Jeruzaléma, kde vznikla konsolidace textů po rozštěpení království.
Současné překlady a kritické edice se snaží rozpoznat vrstvy pramenů a upozornit na jejich odlišnosti v jazyce, detailních motivech a historickém kontextu.
V této souvislosti se často uvádí, že Desatero přikázání představuje mladší část textu než zbytek Pentateuchu a že etické normy nebyly vždy dodržovány v jednotlivých pasážích textů.
Současná reflexe a etické otázky
Moderní analýzy ukazují, že některé pasáže Starého zákona vykládají historické a právní standardy v kontextu starověkých společností, které se lišily od současných hodnot.
Jakkoli Bible zůstává vlivným kulturním a náboženským dědictvím, otázky spravedlnosti, rovnoprávnosti a ženských práv jsou často předmětem kritiky a reinterpretace.
Nebýt historického vývoje a různorodosti pramenů, nebylo by možné pochopit, proč text obsahuje i pasáže, které dnes vyvolávají etické rozpaky.
Shrnutí knihy Genesis: Kompletní animovaný přehled (1. část)
V souvislosti s překlady a vydáním Starého zákona bylo nutné uvážit historické kontexty a jazykové zvláštnosti, které určují, jak čteme a vykládáme starověké texty.
Starozákonní literatura vznikala na pomezí tradic a vlivů, které tvarovaly identitu izraelského lidu a jeho vztah s Bohem v průběhu staletí.