Každý z nás se již jistě setkal s výrazy „kánon Písma svatého“, „kanonicita“ nebo „kanonické knihy“ případně „deuterokanonické knihy“.
Co tyto výrazy přesně znamenají?
Jak a kdy kánon Písma svatého vznikal?
Proč byly do něj zařazeny právě ty knihy, které ho dnes tvoří?
A může být počet kanonických knih Písma svatého v budoucnu rozšířen, kdyby byl například nalezen list Laodikejským, o kterém se mluví ve čtvrté kapitole listu Kolosanům a který byl ztracen?
To, co je v Písmu svatém napsáno, má pro nás nesmírnou hodnotu.
Je to Bohem vdechnuté slovo.
Latinsky se „vdechnout“ řekne „inspirare“; říkáme tedy, že jde o inspirované Boží slovo.
O jeho ceně se hovoří v 2 Tim 3,15 16.
Od dětství znáš svatá Písma, ta tě mohou naučit moudrosti, abys dosáhl spásy vírou v Ježíše Krista.
Slova listu se vztahují zejména na Písmo svaté Starého zákona - vždyť v době Timotejova dětství texty Nového zákona ještě neexistovaly.
Ale již v době, kdy jsou tato slova psána, tedy ve druhé polovině prvního křesťanského století, jsou za Písmo nepochybně považovány i některé texty, které dnes tvoří součást Nového zákona.
To dokládá 1 Tim 5,18, kde jsou jako výrok z Písma citována slova z Lukášova evangelia: Dělník má právo na svou mzdu.
Podobně autor Druhého Petrova listu klade rovnítko mezi Pavlovy listy a ostatní Písma.
…to psal i náš milovaný bratr Pavel (…) a mluví o tom ve všech svých listech.
Nad tím, co přesně znamená, že texty Písma jsou Bohem vdechnuté, jsme se zamýšleli již dříve v relaci o inspiraci Písma svatého.
Řecké slovo „kánon“ má semitský původ.
V asyrštině je slovo „qanú“, které znamená rákos.
Podobně znějící slovo rovněž s významem rákos je i v hebrejštině.
V řečtině slovo „kánon“ původně znamenalo rovnou hůlku nebo prut určený k měření.
Používal se například při stavebních pracích nebo při výrobě koberců.
V přeneseném významu se slovo „kánon“ začalo používat v řečtině ve významu pravidlo, norma.
S těmito přenesenými významy „pravidlo“, „norma“, a „seznam“, a zvláště s posledním z nich, souvisí použití slova kánon v křesťanství.
Slovo kánon křesťané používali a dodnes používají v různých významech.
Již v Pavlově listu Galatům (Gal 6,16) se vyskytuje toto slovo ve významu pravidlo, norma křesťanského života.
Nadále se jednotlivé části církevního práva nazývají kánony.
Nás však nyní zajímá především použití slova kánon, se kterým se poprvé setkáváme ve 4. století u svatého Atanáše.
Ve svém 39. svátečním dopise mluví o knihách obsažených v kánonu, které jsou známé a předávané jako božské, a o knihách nazývaných apokryfní, které heretici přimíchali ke knihám Bohem inspirovaného Písma.
Přesně je můžeme definovat jako knihy, které církev uznala za patřící do seznamu posvátných knih inspirovaných Bohem, majících normativní hodnotu ve věroučných a morálních otázkách.
V definici, která vyjadřuje, které knihy jsou kanonické, se říká: „jsou to knihy, které církev uznala…“
Toto uznání církví je nesmírně důležité.
V samotném Písmu totiž nikde nenacházíme seznam knih, které do něj patří.
Toto rozpoznávání, ke kterému vedl církev Duch svatý, je posledním krokem v inspiraci (božském vdechnutí) posvátných knih Písma.
Toto rozpoznávání započalo pod vedením Ducha svatého již v době před křesťanstvím - v prostředí starozákonního božího lidu.
A stejný Duch, který vedl lidské autory starozákonních inspirovaných textů, vedl i celé společenství Izraele, aby tyto texty postupně poznávalo jako Boží slovo.
A stále tentýž Duch nejen inspiroval novozákonní autory, ale vedl i celé křesťanské společenství, aby od samého počátku přijalo za své inspirované starozákonní texty a aby postupně rozpoznalo, které další texty jsou Bohem vdechnuté.
Tento proces, jak si za chvíli ukážeme, nebyl vůbec jednoduchý a trval více než dvě tisíciletí.
O složitosti tohoto procesu svědčí i katolická terminologie, která používá označení protokanonické a deuterokanonické knihy Starého zákona.
Protokanonické jsou ty knihy, u kterých nebyly nikdy nebo téměř nikdy žádné pochybnosti, že patří do kánonu Písma svatého.
Deuterokanonické knihy jsou ty, které sice také byly vždy církví přijímány a jako Boží slovo čteny, přesto však o jejich kanonicitě v určitých dobách pochybnosti byly.
Do této skupiny deuterokanonických knih patří sedm spisů Starého Zákona: Tobiáš, Judit, 1. a 2. kniha Makabejská, kniha Moudrosti, Sirachovec, a Baruch.
Patří sem i menší části knih Ester a Daniel.
Toto rozlišení, které pravděpodobně pochází od Sixta Sienského, který žil v 16. století, a nyní zkusme alespoň v krátkosti sledovat dějiny vzniku kánonu Písma svatého, od samých počátků až do 16. století.
Vznik textů dnešního Starého zákona trval více než jedno tisíciletí.
Nejstarší poetické pasáže, jako je píseň Miriam (Ex 15,1 18) a Debořina píseň (Soudc 5), sahají zřejmě až do 12. století před Kristem.
Nejmoudnější starozákonní texty - První kniha Makabejská a kniha Moudrosti - pochází snad až z první poloviny 1. století před Kristem.
V celém tomto období lidští autoři inspirovaní Duchem svatým nejen zapisovali jednotlivé texty, které byly do té doby tradovány ústně, ale sepisovali i nové a navíc přepisovali a přepracovávali starší texty pocházející z dřívějších období.
Tyto text seskupovali do rozsáhlejších sbírek.
Často takto pracovali nejen jednotlivci, ale Duch svatý vedl i celé skupiny autorů a redaktorů textů.
My tyto skupiny nazýváme školy.
Pracovaly v určitém období, někdy dokonce i po několik generací.
Ve 2. tisíciletí před Kristem byla vyprávění obsažená dnes v Pěti knihách Mojžíšových předávána výhradně ústně.
Jednotlivé příběhy tvořily celé věnce vyprávění, vážící se k určitém význačným postavám jako Abraham, Izák, Jakub, Josef, Mojžíš…
Byly také tradovány některé texty písní, vážící se k určitým událostem.
Tradovaly se i stručné sbírky zákonů a příkazů.
V 10. století před Kristem byly v Judsku v hlavním městě Jeruzalémě, pravděpodobně za krále Šalamouna, tyto tradice poprvé písemně zaznamenány.
Podobně byly ústní tradice zaznamenávány i v devátém století na královském dvoře severních Izraelských králů.
Po zániku severního Izraelského království (Asyřané dobyli jeho hlavní město Samaří roku 722 před Kristem) se obě tradice spojily do jednoho celku.
Stalo se to snad kolem roku 700 za vlády judského krále Chizkiáše.
V následujícím století vznikají nebo jsou uspořádávány četné texty, které dnes tvoří jádro Páté knihy Mojžíšovy.
Bylo to v době dalšího krále, který se zasloužil o obnovu života s Bohem v Judsku, za krále Josiáše.
V následujícím 6. století před Kristem kněží v babylonském zajetí uspořádávají do svého díla většinu již existujících písemných materiálů a celá sbírka pěti knih Mojžíšových dostává svou konečnou podobu kolem roku 400 v době Ezdrášově.
V prvním křesťanském století existovaly tři sbírky posvátných starozákonních knih, které vznikly postupem času: První z nich byl Zákon nebo li Tóra.
Jde o Pět knih Mojžíšových, jejichž vznik jsme před chvílí podrobněji sledovali.
Druhá sbírka se nazývala Proroci a kromě knih proroků obsahovala i některé historické knihy (Soudců, Jozue, obě Samuelovy i Královské), tak zvané dřívější proroky.
Naopak kniha Daniel patřila až do třetí skupiny takzvaných Spisů.
Počet knih v této poslední skupině se lišil, nebyl v prvním století ještě ustálený.
Odtud také pochází rozdíl mezi počtem Starozákonních knih, které jsou v katolických Biblích, a mezi počtem knih, které mají od 2. století židé, od kterých tento počet v 16. století přejali protestanté.
Podání, dle kterého došlo k vyloučení deuterokanonických knih v roce 90 po Kristu na synodu rabínů shromážděných v Jabne, ve městě na pobřeží Palestiny, je dnes považováno za legendární.
šlo o postupný vývoj, který sahá až do 2. století, a je možné, že tento vývoj byl ovlivněn i tím, že ve stejné době se deuterokanonických knih stále jasněji drželi křesťané, i když i mezi křesťany šlo o dlouhodobější proces, ve kterém na některých místech a u části církevních otců byla patrná určitá rozkolísanost.
Poslední bádání ukazují, že delší kánon odpovídá daleko lépe užití starozákonních knih mezi křesťany 1. století, než kánon kratší.
Za zmínku stojí, že východní církve se drží, podobně jako katolická církev, kánonu s vyšším počtem knih, i když od 16. století.
Co se týče utváření kánonu novozákovních knih, můžeme s jistotou říci, že velmi rychle, snad ještě za Pavlova života nebo krátce po jeho smrti, začaly vznikat sbírky jeho listů.
Jednotlivé církevní obce si je opisovaly a vzájemně vyměňovaly.
Později, nedovedeme přesně říci kdy a v jakém pořadí, byla tato sbírka spojena s dalšími texty nebo sbírkami textů (například se sbírkou Janovských textů), takže již od roku 1500 se setkáváme s prvními dochovanými seznamy novozákonních knih.
I zde bylo patrné určité kolísání, které se teprve časem ustalovalo.
Kromě toho, že v seznamech některých církevních obcí ještě ve 3. století praktické ustálení počtu knih v kánonu Písma bylo završeno pořízením „úředního“ latinského překladu, později nazývaného Vulgáta.
Ten ve 4. století zpečetil určité vymezení pro katolický kánon.
A zde také nacházíme vodítko pro odpověď na otázku, která zazněla na začátku naší úvahy: Mohl by být za Písmo uznán nějaký další text, pocházející například od některého z apoštolů, pokud by byl, čistě teoreticky, v budoucnu nalezen?
I když definice tridentského koncilu výslovně netvrdí, že jde o konečný výčet inspirovaných kanonických knih a že jiné knihy nemohou být součástí Písma - pouze určuje, které knihy kanonické a inspirované jsou, přesto také naznačuje, podle čeho jsou tyto knihy vybrány: jsou to knihy, které byly nepřetržitě používány v církvi jako inspirované a jako doklad uvádí jejich zařazení do Vulgáty.
A toto nepřetržité užití, ke kterému Duch svatý Církev po staletí vedl, by u jakéhokoliv nově objeveného textu chybělo.
Proto by s největší pravděpodobností nemohl být zařazen do kánonu.
Můžeme říci, že k rozpoznání inspirovanosti dané knihy vede Duch Církve právě skrze trvalé a nepřetržité užívání knihy jako Božího slova v církevních společenstvích.
Bible neboli Písmo svaté je posvátnou knihou křesťanů.
Skládá se ze dvou částí: Starého a Nového zákona.
Slovo >>BIBLE<< pochází z řečtiny a znamená>> KNIHY<<.
Židovské náboženství za svou Bibli považuje pouze Starý zákon, podle křesťanství předcházely knihy Starého zákona vznik knih Nového zákona, a proto užívá obou zákonů.
Rozpor mezi těmito náboženstvími spočívá v tom, že židovství tvrdí, že se příchod Mesiáše neboli spasitele teprve očekává, ale podle křesťanství už Mesiáš přišel v podobě Ježíše Krista a nyní se očekává jeho druhý příchod.
Starý zákon vznikal v průběhu 1. tisíciletí př.n.l. a je tvořen 39 menšími knihami.
Dělí se na Knihy zákona, historické knihy, básnické knihy, Knihy velkých proroků a Knihy malých proroků.
Knihy Starého zákona popisují období přibližně 2300 - 500 let před naším letopočtem.
Celý Starý zákon přináší Boží zaslíbení o příchodu Spasitele, Nový zákon oznamuje, jak se toto zaslíbení splnilo.
Prvních 5 knih Starého zákona tvoří Knihy zákona neboli Pentateuch (hebrejsky Tóra).
Skládá se z pěti knih - GENESIS, EXODUS, LEVITICUS, NUMERI a DEUTERONOMIUM.
Autorem všech těchto knih je Mojžíš, a proto se jim říká také Mojžíšovy knihy.
„Genesis“ znamená „počátek“ a vypráví o počátku světa, člověka, o prvních lidech Adamovi a Evě, o jejich vyhnání z ráje, o prvním zločinu a dalších událostech;
Exodus vypráví o tom, jak Bůh vysvobodil svůj lid z otroctví a vyvedl jej z Egypta;
3. kniha je Leviticus, která bývá nazývána „knihou smíření“; Pro Izraelce je to učebnice o Božím odpuštění hříchů.
Předposlední Mojžíšova kniha Numeri popisuje putování izraelského národa a poslední Deuteronomium znamená „druhý zákon“ a obsahuje Mojžíšovy proslovy a svědectví o jeho smrti.
Další část Starého zákona jsou historické knihy a už podle názvu je jasné, že hovoří o dávné historii izraelského národa.
Těchto knih je 12.
Druhou částí Bible je Nový zákon, který má 27 knih.
Nový zákon hovoří o příchodu spasitele a skládá se ze čtyř Evangelií, jedné historické knihy, Pavlových listů, Obecných listů a Prorocké knihy.
Nový zákon popisuje události, které se staly v 1. století našeho letopočtu a pojednává o životě a učení Ježíše Krista.
Praktická ustálení počtu knih v kánonu Písma bylo završeno pořízením latinského překladů, zejména Vulgáty.
V katolickém kánonu je Starý zákon 46 knih a Nový zákon 27 knih.
V protestantském vydání bývá Starý zákon 39 knih.
Rozdíl spočívá zejména v deuterokanonických knihách.
Postupně vznikaly rozdílné pohledy na to, které knihy do kánonu patří, a jaké jsou jejich hranice.
Palestinský kánon byl částečně rozšiřován helénistickou tradicí a Septuagintou.
První křesťanské církve uznaly hebrejské posvátné spisy, ale později se řecky psané texty a jejich překlady promítly do různých kanonických variant.
Definitivní vymezení kánonu proběhlo jen postupně a v různých koncilních dokumentech se objevují rozdílné názory.
Römská církev a Tridentský koncil vyjádřily větší důraz na širší (septuagintní) starozákonní kánon s deuterokanonickými knihami;
Protestanté naopak přijali židovský kanon bez deuterokanonických knih.
Po staletí existují dvě hlavní linie: katolický a protestantský kánon, které se liší zejména počtem starozákonních knih.
Než se tedy čtenáři ponoří do jednotlivých knih, stojí za to uvědomit si, že pojmy jako kanon, inspirovaná Písma a rozlišování mezi Starým a Novým zákonem vznikaly postupně.
Doba vzniku textů byla rozdělena do různých období, a proto se jejich jazyk, formy a žánry liší.
Části a rozložení kánonu podle různých tradic Starý zákon (heb. kánon: Tóra, Nevi'im, Ketúbím) a Palestinský kánon Septuaginta (LXX) a její doplněné texty pro časné křesťanství Deuterokanonické knihy a jejich zařazení či vyloučení během reformace.
Role rabbínské školy v Javné a období po zničení jeruzalémského chrámu.
V závěru je důležité poznamenat, že Starý i Nový zákon jsou pro křesťany Božím slovem a že jejich vzájemný vztah má být čten ve vzájemné vazbě, jelikož Nový zákon osvěcuje rozumění Starého zákona a Starý zákon připravuje cestu pro evangelium Krista.
Celý Příběh Starého Zákona za 1 Hodinu.
Manuál k dalším čtením a poznámkám: komplexní shrnutí a prohloubení tématu najdete ve studiích a encyklopediích věnovaných kánonu a historii bible.