V době, kdy Ivan Olbracht psal pro svou dcerku Ivanku své Biblické příběhy, to nebylo tak jako dnes.
Nebyly desítky příruček a naučných knížek v každém oboru.
Nebyly ony nejrůznější „bible pro děti“ nebo „bible pro nejmenší“ nebo přehledy „jak číst bibli“ a já nevím, co ještě.
Proto takové knížky jako psal třeba Karel Čapek o zahrádce (je to sice jiný obor, ale princip stejný) nebo Olbrachtovo zpracování příběhů z knihy knih byly svým způsobem výlučné.
Měly potenciál poučný, i když to nebyly vysloveně učebnice (v nich se samozřejmě ta témata také „probírala“), ale zároveň bylo do nich vloženo cosi autorského.
Bylo by možná zajímavé pokusit se sledovat, zda něco z idejí, které jsou obsaženy v autorských příbězích Ivana Olbrachta, tedy jeho beletristických knihách, je rovněž obsaženo v tomto zpracování cizí látky.
Mám na mysli především vztah jednotlivce a společnosti/společenství, které můžeme vysledovat prakticky ve všech jeho literárních dílech, počínaje třemi povídkami O zlých samotářích přes komisaře Macha vyloučeného ze soužití s ostatními lidmi slepotou a žárlivostí - v knize Žalář nejtemnější, až po vyloučení Hany Karadžičové z židovské obce, protože si vzala jinověrce, v poslední z (opět) tří povídek Golet v údolí.
Je dokonce lhostejné, ze kterého ideologického úhlu pohledu se na to díváme, ať z doby, kdy napsal programově komunistický román à la these „Anna proletářka“ nebo ze třicátých let, kdy se naopak s komunisty rozešel a ve svých reportážích a později prózách prozkoumával „zemi beze jména“, tedy Podkarpatskou Rus a jejího hrdinu Nikolu Šuhaje a její židovskou komunitu.
V obou případech je tento základní aspekt přítomen.
Jak je tomu v bibli?
Je třeba neuposlechnutí božího pokynu v Sodomě či Lotově ženě, aby se neobracela, něčím podobným?
Nebo se Olbracht soustředil pouze na narativní složku, kterou Bible obsahuje a vybral příslušné příběhy?
Nebo je to dokonce tak, že jejich samotný výběr je podřízen právě osobnímu pohledu spisovatele původem z Podkrkonoší?
Vím jen, že Ivan Olbracht měl po přeslici židovskou krev a že se židovskému tématu věnoval od třicátých let, nejsoustředěněji právě v povídkách Golet v údolí.
Překvapením byla pro mne „ryba“.
Schválně jsem se ptal nezávislých osob, všichni mi potvrdili, že příběh znají pod jménem „Jonáš a velryba“.
Olbracht, mistr slova, měl pro to jistě své důvody.
Jeho vyprávění má něco ze vznešenosti, které mají všechny mýty.
Když Adam a Eva odešli ze zahrady Edenu, obdělávali zemi, dobývajíce z ní v potu tváře chléb, jak Bůh rozkázal.
Adam pojal Evu za manželku a ta mu povila syna, jehož jméno bylo Kain.
Když dospěli, byl Kain oráčem Ábel pastýřem ovcí.
Stalo s pak po mnohých dnech, že bratři vystavěli z kamení oltář, aby přinesli oběť zápalnou z prvorozených plodů, neboť ty náleží Hospodinovi.
V oběti Ábelově našel Bůh zalíbení, ale na oběť Kainovu neshlédl.
Řekl mu Hospodin: „Proč ses tak rozpálil hněvem, A proč opadla tvá tvář?
Ale hněv Kainův a závist jeho byly veliké.
Kain odpověděl: „Nevím.
I řekl Bůh: „Co jsi to učinil?
Krev tvého bratra volá ke mně ze země.
Proto zlořečený budeš nyní na zemi, jež otevřela ústa, aby vpila krev bratrovu, kterého jsi zabil, a budeš-li ji obdělávati, nevydá ti už plody.
Tehdy poznal Kain, čeho se dopustil.
Pravil Hospodinovi: „Větší jest nepravost má, než aby mi mola být odpuštěna.
Neboť nešlechetný po všechny své dny sám bolestí se trápí, skrývá se před mstitelem a zvuk strachu jest v jeho uších i v čas pokoje.
Nevěří, že by mohl býti vysvobozen z temnot svého soužení, ustavičně očekávaje, že na jeho hlavu dopadne meč.
O velké poslušnosti je, jak jsme asi tušili, příběh Abrahámův, v Prvorozenství… posouvá biblický příběh a dvě generace, když Abrahamův prvorozený syn Iták s Rebekou měli dva syny, dvojčata Ezaua a Jákoba, kterému prodá právě to své prvorozenství, byť je to jen o chvíli.
Příběh Josefův znal Ivan Olbracht dobře z románu Thomase Manna Josef a bratří jeho, jehož překladu se ujal.
Některé další příběhy jsou rovněž velmi známé, třeba ten o Davidu a Goliášovi, ostatně není to tak dlouho, co si jej vzali za téma jedné ze svých písní v Osvobozeném divadle Voskovec s Werichem.
Jiné příběhy jsou známé méně, a musím si je sám znovu připomenout četbou v Olbrachtově podání, pokud nechci sahat k Wikipedii, kde je samozřejmě všechno.
Anebo pak k originálnímu textu Bible.
Tedy originálnímu, českému překladu.
Protože žel nejsem ten vzdělanec, který by si to četl hebrejsky.
Nebo alespoň v latině.
tags: #biblicke #pribehy #o #moudrosti #salamounove