Biblické židovství a rabínské židovství: změny, vztahy a vzájemné ovlivňování

„Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty!“ (Řím 11,33) Tímto chvalozpěvem končí svatý Pavel jedenáctou kapitolu svého dopisu Římanům o tajemství Božího záměru se Židy. Chvalozpěv o veliké moci Boží zaznívá poněkud překvapivě ve složité situaci Izraele v 1. století po Kristu, po zboření chrámu a dalším exodu Židů do diaspory. Právě tímto chvalozpěvem končí Pavlovo vyznání víry ve smysl existence Izraele a jeho místa v dějinách spásy. Pro Pavla a dobové křesťany zůstává židovství jednoznačně smysluplné.

Kořeny i kořeny smrti starého a nového smluvního porozumění

1. Svatý Pavel ve zmiňované kapitole listu Římanům nazývá židovství kořenem ušlechtilé olivy. Představuje metaforu olivy, v níž upozorňuje křesťany na jejich židovské kořeny. S nebývalým důrazem píše dobovým křesťanům, ale po všech dějinných projevech antisemitismu i nám: „Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, nevynášej se nad ty větve!“ Zamysleme se nad Pavlovým obrazem z listu Římanům: oliva je oblíbeným a poměrně častým biblickým symbolem.

Oliva je tedy symbolem trvalosti a užitku, ale je nutné o ni pečovat. Dřevo olivovníku je velmi pevné a dá se dobře leštit. V Šalomounově chrámě sochy cherubínů, dveře i vstupní vrata byly zhotoveny právě z olivového dřeva. V známé alegorii, vypravující o volbě krále stromů (Sd 9,8-9) se stane olivovník nejvýznačnějším stromem. Je tedy zároveň královským stromem, ale o jeho královské poslání je nutno se starat. Židovské kořeny křesťanství jsou tedy pro náš duchovní život užitečné, když je objevíme a budeme z nich čerpat. Pak se stanou pevným, trvalým a prospěšným základem naší víry.

Podle žalmisty oliva znamením síly a prospěchu: „Ale já jsem jako zelenající se oliva v domě Božím.“

Dalším vyjádřením Pavlovy metafoře je slovo „kořen“. Tento výraz má v biblických textech nejčastěji význam základu. Sám Ježíš je nazýván kořenem Jesse, ze kterého vzejde mesiáš. Tento zdroj duchovního prospěchu je pevný, ale Pavel píše, že je zároveň ušlechtilý. Zdroje, kořeny naší víry, jsou zvláštním způsobem ušlechtilé. Ale Pavel připomíná křesťanům to, co je nejdůležitější, totiž že berou z tohoto kořene sílu. Výraz „síla“, synkoinónos, užitý v řeckém textu v listu Římanům však znamená spíše spoluúčast na kořeni, společník kořene. Pavel tedy píše, že máme zvláštní spoluúčast se Židy na tajemství pevnosti a krásy naší víry. Tato spoluúčast se nám může stát silou na naší vlastní cestě víry. Bereme sílu z tohoto kořene? Jsme neseni kořenem ušlechtilé olivy?

Má pro nás, křesťany, judaismus ještě nějaký smysl, a pokud ano, jaký? Dříve než se pustíme do výkladu pojetí smlouvy, bude užitečné se stručně podívat na proměnu vztahu křesťanů k Židům v druhé polovině dvacátého století. Vztah těchto náboženství prošel dramatickým a bolestivým vývojem; jsou to dějiny nedorozumění, pronásledování a pogromů. Až v minulém století se začíná tento vztah proměňovat. Mají na to vliv především události druhé světové války, ale i snaha křesťanských církví o revizi svého postoje k judaismu.

Smlouva jako jádro židovského a křesťanského myšlení

Dokument Dabru emet (2000) reflektuje křesťanství z židovské pozice. Podepsalo ho 170 představitelů amerického judaismu; dokument hlásí k jednotnému Bohu, autoritě Bible a společným mravním principům, ale i k židovskému nároku na zemi Izrael. V textu se zdůrazňuje samostatnost a jedinečnost židovství a odmítá, že by křesťanství znamenalo „rozšíření“ židovství.

V kontextu dialogu po Osvětimi připomíná Erich Zenger, že Starý zákon je židovskou Biblí a že Židé i křesťané žijí díky ní. Zenger klade otázky, co pro církev znamená, že Židé se setkávají se svým Bohem smlouvy nezávisle na Ježíši a jak čtou společně Písmo. Podle něj Starý zákon není „před-křesťanský“ ani „pod-křesťanský“, ale je plnohodnotným slovem Božím pro křesťany, pokud k němu přistupují otevřeně a s respektem k židovskému původu.

Dalším důležitým tématem je změna paradigmat ve vztahu k Starému zákonu. Justin Mučedník již ve 2. století poukazuje na záměr, že židovské Písmo je pro křesťany Písmem, a že kristovská interpretace vyplývá z naplnění proroctví. Eusebius dodává, že Abrahám může být pokládán za křesťana a že křesťané vyznávají svůj vztah jako pravý Izrael a Tanach čtou jako Starý zákon pro křesťany.

Historický vývoj a vzájemné ovlivňování

Judaismus prošel ve středověku rozdělením na sefardské a aškenázské směry; rabínské učence a jejich spisy dodnes tvoří základ židovského výkladu. V 12. století dochází k vyhánění Židů z mnoha zemí; např. v roce 1492 Španělsko vyhnalo Židy. V 17. století přichází chasidismus jako nová odpověď na temné časy a rostoucí rozčarování. Mendelssohnovo hnutí přineslo přizpůsobení západní kultuře jako cestu rozvoje židovství, ale antisemitismus v 19. století vedl k posílení sionistické odpovědi a k hledání nových prostředků pro uchování identity a bezpečí Židů.

Vydání roku 1948, vznik státu Izrael, se stalo završujícím momentem moderního judaismu. Z hlediska teologie a ekumeny se vyvíjela představa vztahu židovství a křesťanství: z nerovného „mateřství“ a „potomstva“ se postupně přesouváme k metaforám rovnocenné sourozenecké spolupráce a vzájemného obohacování. Důležité je, že vyvolený národ a duchovní dědictví státu Izrael neznamená odvržení pro křesťanství; naopak, vyvolení má být darem pro všechny a sloužit světu skrze lásku a spravedlnost.

Klíčové otázky pro současný dialog

Judaismus a křesťanství zůstávají dvě odlišná náboženství, která si vzájemně přejí a mohou doplňovat poznání Boha a lidské existence. Důležité je uvědomění si, že Starý i Nový zákon patří k jedné rodině Písma, a že vztah mezi nimi vyžaduje nový způsob hermeneutiky, včetně uznání oprávněnosti židovských interpretací Písma. Starý zákon je pro křesťany „křesťanské“ slovo, a zároveň zůstává židovskou Biblí, pokud k němu přistupujeme s respektem k jeho původu a jeho poselství pro svět. Biblisté zdůrazňují, že Bible nebyla nikdy vlastnictvím jen jedné komunity; Písmo musí být čteno v komunitách, které ho uchovávají, interpretují a reinterpretují.

Vzájemné uznání a respekt mezi židovstvím a křesťanstvím vyžaduje snahu o porozumění tomuto společnému dědictví, a to i v kontextu moderního světa, kde se setkávají různé kultury a tradice. Důležité je také pochopení, že Boží vyvolení není privilegiem pro vyvolený národ samotný, ale prostředek k širšímu přinášení světla a pravdy pro všechny lidem.

Praktické souvislosti pro dialog dnes

Na praktické rovině tento text podporuje dialog založený na vzájemném uznání a na společných principech etiky, morálky a kultury. Společné memorandum Dabru emet a koncilní dokumenty představují rámec pro spolupráci, která má zahrnovat respekt k židovské tradici, studium Tanachu i Talmudu a citlivý přístup k různým tradicím obou náboženství. Dialog vyžaduje i reflexi nad chybami minulosti a uvědomění si, že šíření kulturního a náboženského porozumění může být ohroženo předsudky a intolerancí.

V současné době seskupení jako papežská i ekumenická setkání, návštěvy synagog, vzájemné modlitby a společné projekty naznačují, že vztah Židů a křesťanů prochází jedinečnou obnovou, která je založena na upřímném uznání historických zkušeností i přijetí vzájemných rozdílů. Metafora sourozenců, která byla v minulosti používána k popsání vztahů mezi Židy a křesťany, dnes ustupuje do pozadí před obrazem dialogu, vzájemného obohacování a společné odpovědnosti za budoucnost lidského společenství.

Všechny uvedené poznatky zdůrazňují, že Bible vyžaduje sdílené čtení v rámci komunit, aby se textu správně porozumělo a aby jeho poselství působilo na etické a duchovní úrovni napříč tradicemi. Nikdo nemůže vlastnit Bibli jako výlučné dědictví jedné komunity; Písmo je živý organismus vyžadující neustálé čtení a reinterpretaci.

Souhrnné shrnutí pojetí smlouvy a vyvolení

Moderní judaismus je monoteistické náboženství, které vyznává jednoho Boha a vyjadřuje víru v Boží aktivní zapojení do dějin. Židé chápejí smlouvu jako bytostný vztah, více než jen právní odkaz; berít vyjadřuje odevzdání a trvalou službu Bohu, což se odráží v jejich liturgii a zvyklostech. Křesťanství naopak chápe smlouvu jako „novou“ smlouvu umožněnou skrze Ježíše Krista, avšak uznává, že Starý zákon je židovskou kreací Písma, které i pro křesťany zůstává posvátným a důležitým textem. Vztah obou Zákonů je nutné chápat jako vzájemně se doplňující a vzájemně obohacující, nikoli jako protikladný konflikt.

tags: #biblicke #zidovstvi #a #rabinske #zidovstvi