Boha poznáváme dle jeho jmen a vlastností, které zjevil. Bytost svou, sebe, poznává Bůh sám. My ji můžeme jen tak dalece poznat a chápat, jak On nám zjevil a zjevuje a jak omezeným duchem svým pochopiti můžeme. Bůh není jednotkou matematickou, nýbrž a živou, organickou. On poznává sebe. Proto vzniká v něm obraz. Ten obraz je tu od věčnosti. Nelze si představiti, že by byla kdy doba, kdy sebe nepoznával. Tak mluví Písmo, že Syn Boží je obraz osoby jeho, blesk jeho slávy, syn zplozený od něho (Žd 1,3.5).
Otec jako věčná myšlenka zjevuje se a vyjadřuje se jako slovo (J 1,1), jímž všecky věci učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno. Lze si tedy lidským způsobem představiti Boha jako klad a protiklad, podstatu a její obraz, bytost a její vyjádření, myšlénku a její slovo, a k tomu to věčné mezi nimi živé spojení - Ducha. V dějinách zjevil se Bůh jako Trojice tří osob a tak se jeví i našemu duchu. Jednotka je trojicí. A tyto tři osoby v božství slovou Otec, Syn a Duch svatý. A tito tři jsou jedno a totéž v podstatě a v božské dokonalosti.
Jak tři jedno jsou, jaký je věčný poměr božství, vymyká se našemu pomyslu. Náš rozum snaží se srovnati jen učení Písma. Z určitých míst Písma vychází pak, že nutno věřiti v trojjedinost Boží. Plyne také z míst, kde Pánu Ježíši i Duchu svatému přikládá se božská bytost. Bůh Duch jest, působí na ducha našeho, podává se nám duchovně, a také my můžeme se přibližovat k němu duchovně (J 4,24; 2 K 3,17; sr. Ř 8,4-5.9.11.16).
V NZ viz Mt 28,19; 2 K 13,13; sr. Mt 3,16-17; Lk 3,21-22; J 14,16.26; 1 Pt 1,2; Zj 1,4-5 (1 J 5,7). V SZ Gn 1,1-3; Lv 6,24-26; Iz 6,3 (48,16). Ač učení o troj Jedinosti Boží jde nad náš rozum, není proto nerozumné.
Trojice jako učí v Písmu a dějinách církve
Vidíme i v každém člověku trojici: duši, tělo a ducha; trojice duše lidské: v poznávání, cítění, chtění. Láska předpokládá milující podnět, milovaný předmět, mezi oběma spojku, - trojúhelník. Bůh vidí a poznává sebe: obraz, vyslovuje sebe: slovo a přec to není pak už samo o sobě druhé, nýbrž s ním v ustavičném, věčném spojení.
Učení o Božské trojici nevynalezla ani neobjevila církev. Trojice je dána zjevením. Jen o tom bylo v dobách minulých mnoho usilovného přemýšlení, bádání, mnoho sporů a hádek trpkých a hořkých, jak srovnati rozumem jednoho Boha s třemi osobami jeho, a jak vyjádřit božský poměr osob mezi sebou. V tom oboru vykonal křesťanský starověk obrovskou práci. Sotva by se podařilo nám lépe formulovati výsledky bádání a sporů, než jak je vidíme formulovány v symbolu nicejském (z r. 325) nebo v Athanasiově vyznání víry.
Ježíš před nanebevstoupením promluvil k učedníkům slovy: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého." Mt 28,18-19. Při tomto křtu, v den, kdy jsme byli pokřtěni si v každém z nás Božská Trojice učinila příbytek a "jméno Boží, ve kterém jsme pokřtěni, si připomínáme pokaždé, když se označujeme znamením kříže".
V Kompendiu Katechismu katolické církve (KKKC) vydaném papežem Benediktem XVI. r. 2005 je na otázku, zda lidský rozum může poznat toto tajemství odpověď: "Bůh zanechal několik stop svého trojjediného bytí ve stvoření a ve Starém zákoně, avšak hlubina jeho bytí jako Nejsvětější Trojice je nepřístupným tajemstvím pro pouhý lidský rozum."
Katechismus (KKC 260) říká: "Posledním cílem veškeré božské ekonomie je, aby tvorové vstoupili do dokonalé jednoty s Nejsvětější Trojicí." U nás už nyní přebývá Nejsvětější Trojice: "Kdo mě miluje," říká Pán, "bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek" (Jan 14,23).
Připomíná se modlitba Alžběty Catez: Ó můj Bože, Trojice, které se klaním, pomoz mi zcela zapomínat na sebe, abych spočinula v tobě. Jinými slovy, kdybychom tušili, co pro nás Bůh připravil, žili bychom docela jinak. Bože Otče, tys poslal světu svého Syna a svatého Ducha, a zjevils tak lidem tajemství svého vnitřního života; dej nám, abychom toto tajemství v pravé víře vyznávali.
Slova "Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému" a jejich liturgické užití je součástí praxe církve od časů prvních koncilů a trvání liturgie Trojice. Oslava Nejsvětější Trojice je součástí každé liturgie a jde o jednu z základních pravd naší víry, zjevenou Ježíšem Kristem. Bůh je náš milující Otec, plodící od věčnosti Syna, v němž je naše spása a z obou vychází Duch Svatý, rovný Otci i Synu, s nimi jedné podstaty.
Dokonalé pochopení Trojice v praxi věřících
Základy ve čtvrtém století: Nicejský koncil (325) brání Ariovu učení pravou víru v Ježíšovo božství, když prohlásí Syna za soupodstatného Otci. Koncil v Konstantinopoli (381) doplnil vyjádření o božství Ducha Svatého. Trojice tak získala pevné základy; křesťané mají vyznání, které spojuje jednotu a trojitost boží bytosti.
Chceme-li vyjádřit víru v Trojici, musíme sloučit reálnou jednotu a zároveň reálnou trojitost. Dva způsoby vycházení: introspektivní a meziosobní. Introspekce nabízí analogii Otce plodícího Slovo a Lásku; meziosobní model vycházel z rodičovského vztahu mezi Bohem Otcem a Bohem Synem, s Duchem Svatým jako vydechovaným bytím. Každý model má své limity a nedostatky, a proto je nutná kombinace obou perspektiv.
Kontemplace pravdy a smíření rozumu s vírou vede k hlubšímu pochopení. Křesťané věří v jednoho Boha ve třech osobách: Trojice. Bůh není samota, nýbrž dokonalé společenství. Podle Benedikta XVI. je Bůh jeden, a přesto tři osoby - Otec, Syn a Duch Svatý - sdílející jediné božství. Láska je jádrem Trojice; Otec se daruje plodíc Slovo a Láskou, Syn přijímá dar Otce a Duch svatý spojuje jejich jednotu.
V praxi modlitby a liturgie naši věřící vyznávají víru v Trojici skrze formuly, které zahrnují Otce, Syna a Ducha Svatého při křtu a při vyznání víry. Modlitba k Trojici a dnům liturgie připomíná, že Bůh je láska a že jednota vyvěrá z Boží milosrdenství a přítomnosti Ducha svatého v nás. Krása evangelia vyžaduje, aby jednota byla prožívána a dosvědčována ve svornosti mezi námi, kteří jsme různorodí.
V závěru lze říci, že tajemství Nejsvětější Trojice je ústředním tajemstvím víry a křesťanského života. Žádná lidská skepsi nezastaví poznání, že Bůh je láska v plnosti tří Osob, a že křesťané jsou povoláni žít tuto jednotu a sdílet ji s ostatními.
